ECLI:CZ:US:1999:1.US.523.98
sp. zn. I. ÚS 523/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. V. D., CSc., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 1998, čj. 26 Cdo 1426/98 - 173, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 1998, čj. 22 Co 154/98 - 149, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. 10. 1997, čj. 4 C 32/92 - 134, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 12. 12. 1998 a napadl výše uvedená rozhodnutí soudů první a druhé instance. Jimi byl zamítnut návrh, aby Regionální muzeum K. zaplatilo navrhovateli - stěžovateli finanční náhradu podle §14 zákona č. 229/1991 Sb. za polygonální stodolu ve výši Kč 27 516,-- s přísl. Současně bylo vyhověno návrhu, aby odpůrce - Památkový ústav v P., státní zámek, byl povinen zaplatit navrhovateli - stěžovateli polovinu požadované finanční částky, tedy Kč 13 758,-- s přísl., a co do druhé poloviny byl jeho požadavek zamítnut. Stěžovatel napadl i rozhodnutí dovolacího soudu v téže věci, protože nesouhlasil, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Odvolací soud neshledal odvolání navrhovatele - stěžovatele důvodným, když dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že navrhovatel je oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. jen k ideální polovině předmětné stodoly, jejíž spoluvlastníkem se stal stát v roce 1958 na základě trestu propadnutí celého jmění otce navrhovatele. Druhou ideální polovinu, kterou původně vlastnila matka navrhovatele, otec navrhovatele v roce 1971 prodal za částku Kč 1 800,--, a to za účelem jejího rozebrání a přenesení na jiné místo, aby byla zachována jako kulturní památka. Nebylo zjištěno, že k uzavření kupní smlouvy došlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, takže nebyly splněny podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vesměs opakuje argumentaci uplatněnou v průběhu řízení před obecnými soudy. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud však není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům, pokud ovšem není porušeno nějaké další ústavně zaručené základní právo; stejně tak nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Rozhoduje v oblasti, kterou mu vytýčila Ústava ČR v článku 87, který stěžovatel nepřípadně napadá, aniž by blíže zdůvodnil, v čem mělo porušení tohoto ustanovení spočívat.
Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že ustanovení tohoto článku chrání toliko vlastnické právo skutečné, již existující, a nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde probíhá v takové věci soudní řízení, jako je tomu v daném případě.
Ústavní soud neshledal v podané stížnosti namítané porušení ústavního práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož ani jiných základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR a dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tímto usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu