ECLI:CZ:US:1999:1.US.536.98
sp. zn. I. ÚS 536/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti G. D., zastoupeného advokátem JUDr. Z. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 1998, sp. zn. 6 To 550/98, proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. Nt 2704/97, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 18. 3. 1997, sp. zn. 6 To 89/97, a proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. 12. 1996, sp. zn. 3 T 146/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem ze dne 10. 12. 1996 shledal Okresní soud v Chomutově stěžovatele vinným z toho, že dne 15. 4. 1996 společně se spoluobžalovaným M. T. v herně baru v Kadani za použití násilí odcizil poškozenému F. Ch. částku 1.500 Kč, čímž se dopustil trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků.
Napadeným uvedeným usnesením ze dne 18. 3. 1997 Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl odvolání obou obžalovaných proti citovanému rozsudku okresního soudu. Toto usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 11. 4. 1997 a nabylo právní moci dnem vyhlášení.
V záhlaví označeným (a napadeným) usnesením ze dne 25. 8. 1998 zamítl Okresní soud v Chomutově návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení.
V odůvodnění tohoto usnesení soud uvedl, že stěžovatel v podaném návrhu zejména tvrdil, že se trestného činu loupeže nedopustil, že byl odsouzen pouze na základě nepřímých důkazů a že se ve skutečnosti nejednalo o loupež, nýbrž o rvačku. Jako novou skutečnost označil svědeckou výpověď poškozeného Ch. (č.l. 121 trestního spisu), kterou prý soud nevzal v úvahu a při svém rozhodování vycházel toliko z podané obžaloby. Okresní soud konstatoval, že se obnova řízení ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. V souzené věci však nebyly podány žádné důkazní návrhy, které by jako soudu dříve neznámé mohly být provedeny a které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí. Písemné podání i ústní vyjádření stěžovatele prý byla toliko opakováním jeho dřívější obhajoby. Jestliže odůvodnění rozsudku soudu I. stupně neobsahovalo hodnocení všech "vývodů odsouzeného", bylo tak údajně pouze proto, že soud se zaměřil na podstatné a základní věci a že obhajoba stěžovatele byla dále zhodnocena i v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Okresní soud tedy dospěl k závěru, že zákonem stanovené důvody pro obnovu řízení v této věci dány nebyly a stěžovatelovu žádost proto zamítl.
Napadeným usnesením ze dne 2. 10. 1998 Krajský soud v Ústí nad Labem stížnost stěžovatele proti citovanému usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 8. 1998 zamítl.
V odůvodnění usnesení krajský soud zejména uvedl, že ve výpovědi poškozeného Ch. nejsou rozpory a že poškozený jednoznačně určil pachatele předmětného trestného činu. Svědci, jejichž výslech stěžovatel navrhoval (M. K., manželé F.), prý místo trestného činu opustili ještě před tím, než k němu došlo a nemohli se proto k průběhu skutku vyjádřit. K výpovědi svědka O. soud uvedl, že se s ní vypořádal již soud I. stupně v odsuzujícím rozsudku a zabýval se jí i odvolací soud. Nejedná se tedy o důkaz dříve soudu neznámý. Stěžovatel se proto domáhal toliko přehodnocení provedených důkazů, avšak odvolací soud zastává názor, že v daném případě jednání stěžovatele bylo bezpečně prokázáno, žádné nové skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé se neobjevily, a proto i krajský soud dospěl k závěru, že návrh na povolení obnovy řízení není důvodný.
V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že se předmětného trestného činu loupeže nedopustil. Jeho nový obhájce prý zjistil, že poškozený Ch. na č.l. 121 uvedl jinou (správnou) verzi o tom, jak byl zatažen na záchod, tj. že tam byl "zatažen zezadu", čímž potvrdil výpověď stěžovatele, že "byl na záchod vtažen s T.", kterého chtěl na záchod zatáhnout stěžovatel. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti popisuje, co se tehdy ve skutečnosti údajně stalo, tj. zejména, že chtěl zatáhnout na záchod spoluodsouzeného T., s nímž tam chtěl vyvolat rvačku. T. se prý však držel poškozeného Ch., a tak došlo k tomu, že na záchod byli ("nedopatřením") zataženi oba tito muži. Přitom mohlo dojít k uhození Ch. a mohla mu údajně i vypadnout peněženka, což však stěžovatel neviděl. Nejednalo se prý tedy o loupež a zejména neodpovídalo skutečnosti, že by stěžovatel Ch. chtěl omámit hadrem, napuštěným v diethyl-éteru. Stěžovatel dále uvedl, že všechny okolnosti, obsažené v ústavní stížnosti, již řekl před okresním i krajským soudem v rámci trestního řízení, obecné soudy však tyto výpovědi neakceptovaly. Stěžovatel prý měl být odsouzen za rvačku a nikoliv za loupež a přestože je recidivista, nikdy v minulosti nebyl odsouzen za násilný trestný čin.
Proto se stěžovatel domnívá, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily čl. 3, čl. 10, čl. 24 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby byly zrušeny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud Chomutov a Krajský soud v Ústí nad Labem.
Okresní soud Chomutov uvedl, že ústavní stížnost pouze opakuje dřívější stanoviska stěžovatele a že trvá na rozhodnutí, které v této věci vydal.
Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení ze dne 2. 10. 1998 a dále uvedl, že v daném případě bylo postupováno zcela v souladu s trestním řádem. Svědek F., na jehož výpověď se stěžovatel rovněž odvolává, by prý mohl vypovídat pouze k situaci v restauraci před svým odchodem z ní, nikoli však ke skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (ze dne 25. 8. 1998 a 2. 10. 1998) odpovídají provedenému dokazování a jsou přesvědčivá a logická. Ve shodě s nimi Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu je možné povolit obnovu řízení pouze tehdy, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé", které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo uloženém trestu. V daném případě však stěžovatel žádné skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé nenavrhoval a v ústavní stížnosti dokonce sám přiznal, že všechny okolnosti, obsažené v ústavní stížnosti, již přednesl před okresním soudem i před krajským soudem v rámci trestního řízení, jež však tyto výpovědi neakceptovaly. Hlavní argumentace stěžovatele, obsažená jak v návrhu na povolení obnovy řízení, tak i v ústavní stížnosti, se týká výpovědi poškozeného Ch.; sám stěžovatel však uznal, že se nejedná o výpověď novou, nýbrž o výpověď, která je součástí trestního spisu a obecné soudy ji tedy braly v úvahu i při svém dřívějším rozhodování.
Ústavní soud tedy dospívá k závěru, že obecné soudy správně dovodily, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nebyly, neboť nevyšly najevo žádné skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé. Tento závěr obecných soudu Ústavní soud nemá - s ohledem na své výše naznačené postavení - důvod zpochybňovat. V tomto směru je proto podaná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
K té části ústavní stížnosti, jíž stěžovatel brojí proti citovanému rozsudku Okresního soudu Chomutov ze dne 10. 12. 1996 a citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 1997, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem (§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (v tehdy platném znění) totiž bylo možno podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytoval. Tímto rozhodnutím bylo v daném případě citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež nabylo právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 18. 3. 1997. Ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím však stěžovatel podal na poštu až dne 21. 12. 1998.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněný návrh, zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu