ECLI:CZ:US:1999:1.US.89.97
sp. zn. I. ÚS 89/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti Ing. M.Ž., zastoupeného advokátkou JUDr. A.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 1996, sp. zn. 42 Co 59/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 9. 1995, č.j. 8 C 69/92-76, Okresní soud v Novém Jičíně zamítl návrh, aby odpůrci (Město Š. a V. s.p.) byli povinni se stěžovatelem (navrhovatelem) uzavřít dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí.
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě citovaný rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně potvrdil. V jeho odůvodnění zejména uvedl, že u odpůrců nebyly splněny podmínky ustanovení §3 odst. 1 a navazujících zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť předmětné nemovitosti nepřešly do vlastnictví státu z fyzických osob a družstvo, jehož členem byl právní předchůdce navrhovatele (stěžovatele), bylo osobou právnickou a nelze proto dovodit postavení členů družstva jako oprávněných osob.
Stěžovatel vystupoval jako závětní dědic po členu družstva D.D. ve Š. Jednalo se o právnickou osobu (družstvo) ve smyslu zákona ze dne 9. 4. 1873, č. 70 ř.z., jehož činnost byla obnovena v roce 1948. Vlastní jmění družstva prý bylo sice tvořeno závodními podíly členů, nicméně ty byly stanoveny pevně určenou finanční částkou a nikoliv vlastnickým podílem jednotlivých členů na majetku družstva. Ve vztahu k jmění družstva se prý proto nejednalo o podílové spoluvlastnictví. Proto prý stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k vydání předmětných nemovitostí, neboť se nejednalo o přechod věcí do vlastnictví státu náležejících fyzické osobě.
V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel ústavní stížností a zároveň dovoláním.
V ústavní stížnosti zejména uvedl, že krajský soud napadeným rozsudkem porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Podle zákona č. 70 říšského zákoníku ze dne 9. 4. 1873 o společenstvech hospodářských a výdělkových mělo totiž zapsané společenstvo s ručením obmezeným charakter nikoliv osoby právnické, nýbrž osoby hromadné. Proto také nebylo zapsáno v obchodním rejstříku, nýbrž v tzv. rejstříku společenstevním, zřizovaným u příslušných soudů. Stěžovatel tvrdí, že samotná firma nebyla právním subjektem, který by trval vedle obchodníka nebo mimo něj (čl. 15 Všeobecného zákoníku občanského). Pokud se tedy společníci rozhodli vytvořit společenstvo s ručením obmezeným za účelem provozování obchodní či jiné živnosti, nevytvořili osobu právnickou, nýbrž měli zachováno samostatné postavení i podnikání po dobu existence společenstva - pod společnou firmou - do té míry, že jejich majetek byl oddělen od majetku jednotlivých společníků, náležel jim však vlastnicky majetek společenstva, jehož právní režim se po dobu trvání společenstva přibližoval režimu podílového spoluvlastnictví. Majetek společenstva proto prý byl majetkem, k němuž měl každý z jeho členů stejná práva a povinnosti.
Stěžovatel se domnívá, že z uvedených důvodů je osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb. Proto navrhl, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1322/97, citované rozsudky Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud ČR především uvedl, že podané dovolání nebylo přípustné ani podle ustanovení §238, ani podle ustanovení §239 občanského soudního řádu. Dovolatel (stěžovatel) však dovozoval přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu; proto Nejvyšší soud ČR musel přezkoumat, zda v průběhu řízení nesprávným postupem soudu nedošlo k tomu, že byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem, tj. zda mu postupem soudu nebyla znemožněna realizace těch procesních práv, "která občanský soudní řád dává".
Nejvyšší soud ČR konstatoval, že stěžovatel nebyl přítomen při jednání u odvolacího soudu, přičemž předvolání k tomuto jednání bylo třikrát uloženo na poště a poté vráceno odvolacímu soudu. Na vrácených zásilkách nebylo doručovatelem poznamenáno, zda se adresát v místě doručení skutečně zdržuje a stěžovatel doložil, že v předmětné době byl na služební cestě v P. Proto Nejvyšší soud ČR shledal podané dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. důvodným.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (tj. nesprávné právní posouzení věci) Nejvyšší soud ČR uvedl, že by byl naplněn buď tím, že soud na správně zjištěný skutkový stav použil nesprávný předpis nebo že si správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Obecné soudy dospěly k právnímu závěru, že v daném případě nepřešly nemovitosti do vlastnictví státu z fyzických osob. K tomu však Nejvyšší soud ČR uvedl, že např. u veřejné obchodní společnosti, v jejímž rámci provozovaly fyzické osoby činnost pod společnou firmou, může majetek této společnosti přejít nejen na stát, nýbrž případně i na jinou právnickou osobu ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. (stanovisko č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Případ přechodu majetku společenstva s ručením omezeným na jinou právnickou osobu by prý proto měl být posuzován podobně jako u veřejné obchodní společnosti, "pokud ovšem bude ještě zevrubněji a přesněji doloženo, že zapsané společenstvo s ručením omezeným nemělo v konkrétním případě povahu právnické osoby, nebude-li naopak bezpečně prokázáno, že bylo právnickou osobou." Navíc prý nebyla postačujícím způsobem objasněna stěžovatelem tvrzená možnost některého ze způsobů přechodu majetku "D.D.v Š." na stát, popř. na jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR podanému dovolání vyhověl, citované rozsudky obecných soudů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možno dovolání považovat za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu citovaného ustanovení v těch případech, kdy je podle zákona přípustné (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C.H. Beck, 1994, str. 47 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, sv. 8, str. 431).
V souzené věci podal stěžovatel - zřejmě z důvodu procesní opatrnosti - proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě současně s dovoláním i ústavní stížnost. Protože zákonný dovolací důvod nebyl zřejmý, vyčkal Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Jak vyplývá z výše uvedeného textu, Nejvyšší soud ČR shledal podané dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) a §241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu přípustným, zabýval se jím věcně a v plném rozsahu mu vyhověl.
Za těchto okolností nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že podané dovolání představovalo procesní prostředek, který zákon poskytoval k ochraně práva stěžovatele, a jehož vyčerpáním bylo podmíněno podání ústavní stížnosti. Řízení u obecných soudů tedy pokračuje dále a skončeno dosud nebylo.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 8. 1999
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj