Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.08.1999, sp. zn. II. ÚS 116/99 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 116/15 SbNU 127 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.116.99

sp. zn. II. ÚS 116/99 Nález Senát Ústavního soudu rozhodl mimo ústní jednání ve věci ústavní stížnosti navrhovatele univ. prof. JUDr. L. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto 1/98-30, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto 1/98-30, bylo porušeno v čl. 10 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod ústavně zaručené právo na ochranu osobnosti a právo na soudní ochranu. II. Rozhodnutí obecného soudu uvedené v bodě I. výroku tohoto nálezu se zrušuje. Odůvodnění: Dne 4. 3. 1999 došel Ústavnímu soudu včas podaný návrh ze dne 3. 3. 1999, jímž stěžovatel univ. prof. JUDr. L. P., brojí proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto 1/98-30, neboť z důvodů níže uvedených má za to, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina. I. Stěžovatel se svým návrhem z 29. 5. 1997, opírajícím se o §6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, dále jen zákon o protiprávnosti komunistického režimu, domáhal u Okresního soudu v Olomouci zrušení trestu těžkého žaláře v trvání 20 roků, uloženého jeho dnes již zesnulé matce L. P. rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 1948 č.j. Ls 168/48-68 za zločin udavačství podle §11 Dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 9. 1998 č.j. Nt 207/97-21 byl předmětný návrh zamítnut s odůvodněním, že na danou věc se nevztahuje ani zákon o protiprávnosti komunistického režimu, ani zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, dále jen rehabilitační zákon, protože skutek, za nějž byla matka stěžovatele odsouzena se stal mimo rozhodné období. Nesouhlas s tímto rozhodnutím stěžovatel vyjádřil ve včas podané stížnosti ke Krajskému soudu v Ostravě. Ten svým usnesením ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto 1/98-30 napadené usnesení prvostupňového soudu zrušil, neboť podle jeho názoru obecné soudy nejsou příslušné k přezkoumávání rozhodnutí mimořádných lidových soudů. Tyto soudy stály mimo soustavu řádných soudů, takže zánikem účinnosti této mimořádné právní úpravy zanikla i možnost přezkumu stavu touto mimořádnou úpravou založeného. V bližším odůvodnění ústavní stížnosti se dovozuje, že na uvedenou věc matky stěžovatele je možno vztáhnout §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, neboť jednání jeho matky, za něž byla v r. 1948 odsouzena, směřovalo k ochraně základních lidských práv a svobod, a sice nikoliv zjevně nepřiměřenými prostředky. Zároveň předmětné jednání nespadá pod rehabilitační zákon, jak požaduje §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Stěžovatel též dále rozvádí podstatu nezákonností, jimiž se vyznačovalo odsouzení jeho matky mimořádným lidovým soudem. Proto také již v r. 1991 dal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona předmětným rozsudkem mimořádného lidového soudu. Vrchní soud v Praze tehdy svým usnesením ze dne 18. 11. 1994 č.j. 7 Tz 38/92-96 podanou stížnost pro porušení zákona zamítl. Vycházel z toho, že přezkum rozhodnutí mimořádných soudů nelze provést cestou řízení o stížnosti pro porušení zákona. Podle odůvodnění jeho usnesení však pozdější přezkum rozhodnutí výjimečných soudů by bylo možno připustit toliko na základě zvláštního zákona tak, jak tomu bylo podle rehabilitačního zákona. Stěžovateli je známo postavení mimořádných lidových soudů konstituovaných Dekretem prezidenta republiky č. 16/45 Sb., ovšem je toho názoru, že rozhodování těchto soudů by mělo podléhat za určitých podmínek přezkumu. Pokud nikoliv podle trestního řádu, pak alespoň na základě zákonů zvláštních, vydaných právě za účelem nápravy a zmírnění křivd spáchaných na nespravedlivě odsouzených obětech komunistického režimu. Takovým zákonem je podle názoru stěžovatele nepochybně zákon o protiprávnosti komunistického režimu. V závěru svého návrhu stěžovatel dovozuje, že pokud Krajský soud v Ostravě stojí na stanovisku absolutní nemožnosti přezkumu rozhodnutí mimořádných lidových soudů, pak toto rozhodnutí je v rozporu s čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Proto navrhuje zrušení předmětného usnesení jmenovaného obecného soudu. Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon, vyjádření účastníků a vedlejších účastníků. Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě, který napadené usnesení vydal, zopakoval argumentaci obecných soudů stran skutečnosti, že jednání matky stěžovatele, v souvislosti s nímž podal stěžovatel návrh na zrušení trestu za ně, bylo spácháno mimo rozhodné období, plynoucí jak z rehabilitačního zákona, tak i ze zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Oba právní předpisy vymezily tuto dobu daty 25. 2. 1948 až 1. 1. 1990 s tím, že ke spáchání inkriminovaných deliktů muselo dojít po 5. 5. 1945. Naproti tomu čin matky stěžovatele byl spáchán 14.10.1940. Dále se poukazuje na mimořádný charakter řízení a rozsudku mimořádného lidového soudu, které nelze žádným způsobem následně přezkoumávat soudy obecnými. Proto prvostupňové usnesení jakožto soud stížnostní zrušil. Ústavnímu soudu se z uvedených důvodů proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se podle §28 odst. 2 zákona postavení vedlejšího účastníka vzdalo. II. Ústavní soud se náležitě seznámil též se všemi nezbytnými dostupnými listinnými důkazy, které k tomu podle §42 odst. 3 zákona vyžádal, a dospěl k následujícím závěrům. Právní stav, založený napadeným usnesením krajského soudu spočívá v tom, že o původním návrhu stěžovatele na zrušení trestu jeho matky nebylo a doposud není věcně rozhodnuto. Prvostupňové usnesení krajský soud pouze zrušil, aniž bylo věcně o návrhu rozhodnuto. Je pravdou, že takový postup trestní řád nevylučuje, ale jen pokud tomu nebrání potřeba nového rozhodnutí ve věci (§149 odst. 1, návětí, per arg. a contrario). Z hlediska příčin tohoto stavu je klíčový procesní postup již soudu prvního stupně, jenž nepochyboval o tom, že může o návrhu stěžovatele jednat na základě §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a §4 a následujících rehabilitačního zákona. Tento soud se však ve svém usnesení vůbec nezabýval a tudíž ani nevypořádal s otázkou, zda věc matky stěžovatele splňovala všechny předpoklady dané v §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu. V té souvislosti nebral v potaz ani ratio citovaného ustanovení, v důsledku čehož dospěl k závěru o nutnosti návrh stěžovatele zamítnout, odvolávaje se pouze na skutečnost, že čin matky stěžovatele byl spáchán mimo rozhodné období. Krajský soud se v otázce dopadu rozhodného období, stanoveného v obou zákonech, na možnost obecného soudu o věci jednat, ztotožnil s názorem soudu prvostupňového. Stejně jako on se nezabýval ani otázkou naplnění všech předpokladů §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, ačkoliv ji sám stěžovatel ve stížnosti proti usnesení okresního soudu výslovně položil. Navíc opřel své čistě zrušovací rozhodnutí o konstatování, že obecné soudy nemohou přezkoumávat rozhodnutí soudů mimořádných, aniž blíže zdůvodnil tento svůj v podstatě výlučný názor. Podle názoru Ústavního soudu, aniž by se tím stavěl do role III. soudní instance ve vztahu k soudům obecným, nelze absolutně vyloučit z následného přezkumu obecnými soudy rozhodnutí soudů mimořádných, která mohla znamenat a mnohdy zakládala nezákonnosti takového charakteru, jak se o nich zmiňuje §1 rehabilitačního zákona, jakož i §1 zákona o protiprávnosti komunistického režimu. V tomto ohledu je Ústavní soud stejného názoru jako Nejvyšší soud a Vrchní soud v Praze, který plyne z rozhodnutí č.j. 7 Tz 38/92-96-97: "Činnost Národního soudu a mimořádných lidových soudů je nutno považovat za období právně uzavřené, nepodléhající kritériím později platného práva. Pozdější přezkum rozhodnutí výjimečných soudů by bylo možno připustit toliko na základě zvláštního zákona tak, jak tomu bylo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci." V tomto ohledu je třeba souhlasit i s ústavní stížností, která zdůrazňuje možnost takovéhoto přezkumu na základě zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Právě proto, že jde o judikaturu mimořádných soudů, měla-li nezákonný charakter ve výše uvedeném smyslu, je namístě závěr ten, že následný její přezkum musí být možný, ba dokonce nezbytný, nemá-li dojít ke zpochybnění hodnot, k nimž se hlásí již sama Ústava ČR v čl. 1. Hmotněprávní i procesní základ takovýchto přezkumů pak nabízí ustanovení §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, jakož i §4 a následujících rehabilitačního zákona, jehož přiměřeného použití se zákon předchozí výslovně v tomto směru dovolává. Zvláště příznačný je z tohoto hlediska §7 rehabilitačního zákona. Přiměřená aplikace jeho odstavce 1., věty druhé zajisté nebrání přezkumu rozhodnutí mimořádného lidového soudu. A byl-li tímto dnes již neexistující Mimořádný lidový soud v Olomouci, potom rozhoduje věcně příslušný soud, v jehož obvodu měl sídlo tento mimořádný soud, tudíž Okresní soud rovněž v Olomouci. Další samostatný problém v této návaznosti představuje ratio legis §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, k němuž důvodová zpráva uvádí: "...vzhledem k některým případům se jeví jako účelné připustit i možnost individuálního přezkumu některých uložených trestů, které dosud režimu soudních rehabilitací nepodléhaly, pokud byl trest uložen za jednání, směřující ne zjevně nepřiměřenými prostředky k ochraně základních lidských práv a které by tedy v demokratické společnosti nebylo postihováno trestně..." Z hlediska historického výkladu citovaného §6 nelze důvodovou zprávu k němu opomenout, má-li být důsledně řešena nejen otázka správné interpretace tohoto zákonného ustanovení, ale také již výše naznačená otázka, zda obecný soud může následně přezkoumat rozhodnutí soudu mimořádného. Signifikantní v této souvislosti byl i návrh tehdejšího veřejného žalobce u Mimořádného lidového soudu v Olomouci, který neshledal důvody k dalšímu trestnímu stíhání matky stěžovatele a doporučil trestní stíhání zastavit a věc vyřídit podle Dekretu č. 138/45 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, jako provinění. Prvním předpokladem aplikace §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje rehabilitační zákon (předpoklad negativní). Další kumulativní podmínku v tomto ohledu představuje povaha posuzovaného jednání odsouzeného jakožto jednání směřujícího k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky (předpoklad pozitivní). Podle §9 rehabilitačního zákona, jehož se též dovolává coby procesního předpisu zákon o protiprávnosti komunistického režimu v §6, soud návrh na zrušení trestu zamítne také tehdy, jde-li o věc, na kterou se rehabilitační zákon nevztahuje. Při doslovném výkladu citovaného §9, jakož i §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, bez ohledu na výše uvedený jeho historický výklad, by musel obecný soud vždy dojít k závěru, že návrh ve věci stojící mimo rehabilitační zákon nutno zamítnout. Znamenalo by to ovšem, že navrhovatelé by v takovýchto případech nikdy nedosáhli toho, oč svým návrhem usilovali a k čemu svým účelem nepochybně směřuje ustanovení §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu. Tento absurdní závěr neboli výklad obou citovaných zákonných ustanovení ad absurdum dokládá, že je nutno diferencovat přinejmenším dvě skupiny trestních věcí, které nespadají pod rehabilitační zákon. Prvou z nich představují případy, které nespadají ani pod rehabilitační zákon, např. z důvodu jejich vybočení z doby rozhodné, ani pod zákon o protiprávnosti komunistického režimu, neboť nešlo o jednání směřující k ochraně základních lidských práv ve smyslu §6 tohoto zákona. Druhou skupinu případů pak představují ty, které rovněž nespadají do věcné působnosti rehabilitačního zákona, např. z téhož důvodu, jako u skupiny prvé, ovšem na rozdíl právě od této skupiny spadají pod ustanovení §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu díky své povaze, definované v tomto ustanovení (...jednání směřující k ochraně...). Logicky potom je prvním předpokladem užití §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu skutečnost, že na věc se nevztahuje rehabilitační zákon. Zatímco návrhy v případech ze skupiny prvé by měly být podle §9 rehabilitačního zákona oprávněně zamítány, stejně jako jiné kauzy, nespadající pod tento zákon bez souvislosti se zákonem o protiprávnosti komunistického režimu, u případů skupiny druhé nebude vyloučeno splnění další kumulativní podmínky požadované §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, to vedle podmínky první, tj., že věc nespadá pod rehabilitační zákon. A v takovýchto případech zamítnout návrh bez dalšího, jen s odvoláním na negativní předpoklad, nelze. Je tomu tak proto, že mohly být splněny oba v §6 citovaného zákona požadované předpoklady (negativní i pozitivní). Pokud se obecné soudy v řízení o návrhu podle §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o stížnosti proti usnesení o tomto návrhu omezí jen na zjištění negativního předpokladu a ponechají stranou otázku naplnění předpokladu i pozitivního, jde o procesní vadu, která může vyznít v neprospěch navrhovatele. Jako taková se zároveň dotýká ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). K takovému pochybení došlo podle názoru Ústavního soudu v postupu nejen Okresního soudu v Olomouci, jehož rozhodnutí napadáno ovšem není, ale zejména v postupu Krajského soudu v Ostravě. Není tu vytýkáno, že předpoklady aplikace a dalšího postupu podle §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, jakož i podle §4 a následujících rehabilitačního zákona nebyly zkoumány a hodnoceny určitým způsobem. To by znamenalo zasahováním Ústavního soudu mimo jeho pravomoci. Uvedený soud pouze vytýká, že se touto otázkou obecný soud procesně vůbec nezabýval, resp. že Krajský soud v Ostravě jako soud stížnostní toto pochybení soudu prvostupňovému nevytknul a podle toho sám procesně nepostupoval a nerozhodl (§147 odst. 1, §148 odst. 1 a §149 odst. 1). Stejně tak Ústavní soud nevytýká soudu obecnému, že k otázce příslušnosti obecných soudů přezkoumávat rozhodnutí soudů mimořádných zaujal určité stanovisko, ale vytýká mu v této souvislosti, že svůj názor pouze konstatoval a nevypořádal se s námitkami opačnými, jež mu musely být známy z podané stížnosti, jakož i z usnesení Vrchního soudu v Praze. Napadené usnesení krajský soud učinil, omezuje se jen na zrušení usnesení soudu prvostupňového, v důsledku výše uvedených výtek ze strany Ústavního soudu za situace, kdy v dané věci bylo zapotřebí rozhodnutí nového, neboť pouhým tímto zrušením zůstala nadále nevyřešena otázka, položená v původním návrhu stěžovatele, tj. žádost o zrušení trestu uloženého jeho matce. Nevyřešení této otázky sice nebránilo dalšímu procesnímu postupu orgánu činného v trestním řízení, ale bránilo naplnění účelu §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, o který se původní návrh stěžovatele ve věci jeho matky opíral a kteréžto zákonné ustanovení zůstalo stranou pozornosti obecného soudu. Důsledkem popsaného procesního postupu, zejména krajského soudu, jehož usnesení je napadáno, se tak stalo denegatio justitiae neboli odepření spravedlnosti, které se svou stížností ke krajskému soudu stěžovatel domáhal. III. Podle již citovaného čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. K porušení takto ústavně garantovaného práva na soudní ochranu může dojít nejen v případech, kdy je oprávněný zbaven vůbec možnosti k soudu přistoupit, nýbrž i za situace, kdy stanoveným postupem své právo u soudu uplatnil, ovšem tento soud v důsledku procesních pochybení o takovémto návrhu věcně nerozhodl. Stěžovatel jako subjekt předmětného ústavně zaručeného základního práva, které uplatnil coby oprávněný stěžovatel ve smyslu trestního řádu, byl ve svém právu na soudní ochranu dotčen napadeným usnesením krajského soudu tím způsobem, že obecný soud v důsledku procesních pochybení znemožnil věcně rozhodnout o původním návrhu stěžovatele. Ústavní stížnost též namítala porušení odst. 2 čl. 36 Listiny. Zejména druhá jeho věta je podstatná, neboť podle ní z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny. Takovým právem, jehož přezkumu se stěžovatel původně domáhal u okresního soudu svým návrhem podle §6 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, je právo zaručené v čl. 10 odst. 1 Listiny, tj. přinejmenším právo na zachování jeho lidské důstojnosti a cti... Je pravdou, že matka stěžovatele již nežije. Žijí však lidé, kteří znali ji, její rodinu, jejího syna. Kromě toho důstojnosti a cti každého člověka se musí dotýkat odsouzení jeho předka pro tak závažný trestný čin, jakým je udavačství, zvláště je-li přesvědčen, že se tohoto trestného činu jeho blízký nedopustil. Z logiky věci též vyplývá, že uvedená skutečnost se proto dotýká i osoby stěžovatele, jeho důstojnosti a cti. Proto o zrušení inkriminovaného trestu žádal obecný soud. Tento však, v důsledku již rozvedených procesních pochybení, která zapříčinila, že věcně nebylo o tomto jeho návrhu rozhodnuto, věc matky stěžovatele a potažmo i jeho samotného ve skutečnosti z takového přezkumu vyloučil. IV. Na základě právního a ústavněprávního rozboru (II., III.) dospěl Ústavní soud k závěru, že je podané ústavní stížnosti nutno v celém rozsahu podle §82 odst. 1 zákona vyhovět. Bylo-li vyhověno ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než podle §82 odst. 3 písmeno a) zákona napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 1998 č.j. 27 Rto 1/98-30 zrušit. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení souhlasili s postupem Ústavního soudu ve smyslu §44 odst. 2 zákona, upustil Ústavní soud od ústního jednání. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona). V Brně dne 18. 8.1999