ECLI:CZ:US:1999:2.US.117.99
sp. zn. II. ÚS 117/99
Usnesení
II. ÚS 117/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr.Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti S. V., zastoupeného advokátem JUDr. T. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 1999, č.j. 11 To 75/98-589, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností ze dne 2.3.1999 domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 75/98-589, ze dne 8.1.1999, kterým byl na základě odvolání státního zástupce zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp.zn. 1 T 14/97, ze dne 1.9.1998, ve výrocích o trestech stěžovatele a byl mu uložen při nezměněné vině nový trest odnětí svobody ve výměře 9 let zařazením do věznice s ostrahou. Zároveň bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Plzni.
Skutková a právní stránka ústavní stížnosti spočívá v následujících skutečnostech. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr.z. a byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2, písm. c) tr.z., zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Praze vyhověl odvolání státního zástupce, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr.ř rozsudek zrušil a sám za splnění podmínek ust. §259 odst. 3 tr. řádu uložil S. V. přísnější trest odnětí svobody v trvání devíti let a pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2, písm. c) tr.z., s přihlédnutím k ust. §39a odst. 3 tr.z. zařazen do vězníce s ostrahou.
Stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze napadá z toho důvodu, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Domnívá se, že odvolacím rozsudkem Vrchního
II. ÚS 117/99
soudu v Praze bylo zasaženo do jeho shora uvedeného práva tím, že Vrchní soud v Praze potvrdil postup Krajského soudu v Plzni, který nedodržel procesní předpisy při provádění klíčového důkazu - svědecké výpovědi svědka Z. H. Ten nebyl vyslechnut u soudu a protokol o jeho výpovědi, pořízený v přípravném řízení, byl pouze přečten podle §211 odst. 2 písm. a) tr.ř., ačkoliv pro něj nebyly splněny zákonné podmínky, nebot' podle tvrzení stěžovatele nebyl nezvěstný anebo pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný. Stěžovatel naopak tvrdí, že v době konání hlavního líčení svědek už byl v SRN propuštěn z výkonu trestu, byl v České republice a v kontaktu s českými policejními orgány a navíc výslovně uvedl, že je ochoten před soudem vypovídat. Vytýká soudu, že se opíral o zastaralou informaci o pobytu svědka H. v SRN, a nijak se nesnažil zjistit v době konání hlavního líčení aktuální stav. Proto bylo podle jeho názoru rozhodnuto nespravedlivě a byl tak porušen čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech.
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, měla stanovené náležitosti, ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatel byl řádně zastoupen advokátem na základě plné moci. Proto bylo možno posoudit opodstatněnost ústavní stížností. Ústavní soud si vyžádal soudní spis vedený v předmětné věcí a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
K návrhu se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud: v Praze. Předseda jeho senátu JUDr. R. T. tak, že se odvolal na své stanovisko vyjádřené ve svém rozhodnutí, s tím, že nemá, co by k němu dodal. Za Vrchní státní zastupitelství v Praze se vyjádřil vrchní státní zástupce JUDr. K. B., který uvedl, že stejně jako soud prvního stupně rovněž předseda senátu Vrchního soudu v Praze zjišt'oval pobyt svědka H. a dospěl k závěru, že pobyt H. je neznámý a policejním šetřením bylo prokázáno, že H. je osobou nezvěstnou. Podle jeho stanoviska postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele a proto navrhl, aby stížnost byla zamítnuta. Současně prohlásil, že vedlejší účastník se vzdává svého postavení.
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Je nucen konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy v projednávané věci. Ústavní soud by mohl, vzhledem k zásadě přímosti dokazování, provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. K tornu však v souzené věci nebyl důvod. Vrchní soud v Praze, jehož rozsudek je napaden ústavní stížností, věnoval předmětné věci náležitou pozornost. Umožnil stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva. Provedl dokazování v souladu s ustanoveními trestního řádu a vypořádal se ze základní námitkou stěžovatele (soudní spis vedený Krajským soudem v Plzni, sp, zn. 1 T 14/97, č,1. 583, 586, 598-599), která je uplatněna i v ústavní stížnosti. Pokud se proto nyní stěžovatel domáhá jiného právního hodnocení důkazů, které byly provedeny v řízení před obecnými soudy, aniž byla porušena základní práva stěžovatele, není z výše uvedených důvodů dána Ústavnímu soudu možnost ve věci dále pokračovat.
II. ÚS 117/99
Ústavní soud tedy neshledal žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Kromě pouhých tvrzení, stěžovatel nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvracel to, k čemu ve svém rozsudku došel Vrchní soud v Praze. Z tohoto důvodu neunesl důkazní břemeno a jeho stížnost je zjevně neopodstatněná. S jeho námitkou se již vypořádal Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Postupoval přitom při zachování ústavních pravidel trestního řízení a ústavnímu soudu proto nepřísluší jeho závěry v rámci důkazního řízení přezkoumávat, neboť není další soudní instancí, která by byla nadřazena obecným soudům.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát Ústavního soudu svým usnesením mimo ústní jednání návrh odmítne, je-li podaný návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení byly splněny a proto Ústavnímu soudu nezbylo než stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 1999 Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu