ECLI:CZ:US:1999:2.US.129.99
sp. zn. II. ÚS 129/99
Usnesení
,
II. ÚS 129/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Antonína Procházky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti L. Č., právně zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. 51 Co 86/98-96, za vedlejší účasti společnosti J. 20, s. r. o., takto:
Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. 51 Co 86/98-96, se odmítá .
Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. 51 Co 86/98-96, se odmítá .
Odůvodnění:
Stížnost navrhovatele L. Č. směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. 51 Co 86/98-96, kterým byl potvrzen meritorní výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 5. 1997, čj. 30 C 365/94-62. Těmito rozsudky byla stěžovateli L. Č. uložena povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený vlastníku domu J. 20 s. r. o., odevzdat byt č. 11 o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím III. kategorie ve 4. podlaží domu čp. 1461 v Praze 4 - Nuslích, Na J. 20. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a chybný výklad ust. §706 o. z. Stěžovatel tvrdí, že tím, že soud neposuzoval přechod práva nájmu bytu podle platného znění zákona v době úmrtí nájemce bytu, došlo k porušení jeho práv na soudní ochranu, která zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práv. Další výtkou napadá stěžovatel skutečnost, že odvolací soud nerozhodl o námitce podjatosti, kterou uplatnil vůči soudkyni, která věc projednávala a rozhodovala v řízení před soudem I. stupně. Dovozuje, že o této námitce mělo být rozhodnuto samostatným usnesením, které mělo být účastníkům doručeno.
Ve výše zmiňovaných postupech Městského soudu v Praze stěžovatel spatřuje porušení čl. 6 odst. l věta prvá, Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod, čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Městský soud v Praze. Pokud stěžovatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné hodnocení důkazů a chybný výklad ust. §706 o. z., odkázal v tomto směru na důvody uvedené v rozsudku odvolacího soudu. Co se týče výtky, že odvolací soud nerozhodl o námitce podjatosti, kterou stěžovatel uplatnil vůči soudkyni, která věc projednávala a rozhodovala v řízení před soudem I. stupně, poukázal soud
II. Ú S 129/99
na ustálenou praxi odvolacího soudu. Dle ní, je-li námitka podjatosti vznesena účastníkem v rámci odvolání, odvolací soud vždy tuto otázku řeší jako předběžnou. Shledá-li ji opodstatněnou, rozhodne o tom usnesením, jímž soudce vyloučí z projednávání a rozhodování věci. Tato skutečnost potom bez dalšího vede ke zrušení rozsudku soudu I. stupně z důvodu §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V tomto případě je vždy usnesení účastníkům doručeno. Je-li tato námitka shledána neopodstatněnou, což se stalo v posuzované věci, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně přezkoumá a ve věci rozhodne. Jestliže řízení vydáním rozsudku odvolacím soudem končí, je nadbytečné rozhodovat o námitce podjatosti soudce do budoucna, nebot' již ve věci jednat nebude a proto se tak v praxi odvolacího soudu neděje samostatným usnesením.
Vedlejší účastník řízení, J. 20, s. r. o., se vyjádřil k ústavní stížnosti navrhovatele v tom smyslu, že žádná ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jmenovitě uváděná zde stěžovatelem, nebyla porušena a z tohoto důvodu nepovažuje ústavní stížnost za odůvodněnou.
Za účelem správných zjištění si Ústavní soud ČR vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 30 C 365/94, a po zvážení všech ústavně relevantních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně se nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že "stěžovatel se v řízení bez vlastní viny octl v postavení, kdy se pro něho stalo prakticky nemožným prokázání vedení společné domácnosti...". V řízení před soudy obou stupňů měl stěžovatel možnost navrhovat důkazy, prokazovat a dokládat důkazy svá tvrzení, navíc byl právně zastoupen a nikdo mu jeho práva neupíral. Pokud však stěžovatel napadá právní názory soudů obou stupňů, jejich hodnocení provedených důkazů, bylo věcí obou soudů jak záležitost posoudí a nepříznivé posouzení věci pro stěžovatele rozhodně neznamená, že byla porušena jeho ústavně zákonná práva. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů a stěžovatel nemůže požadovat, aby Ústavní soud "hodnotil" hodnocení důkazů soudů I. a II. stupně.
Stěžovatel tvrdí, že tím, že soud neposuzoval přechod práva nájmu bytu podle platného znění zákona v době úmrtí nájemce bytu, došlo k porušení jeho práv na soudní ochranu, která zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práv. I když platné znění §706/1 věta prvá o. z. na rozdíl od předchozí úpravy obsahuje navíc důkazy než ty, které navrhne osoba uplatňující přechod práva nájmu bytu a jiné důkazy neprovádí. Takovéto zúžení důkazního řízení jen na důkazy navržené osobou mající zájem o přechod práva nájmu bytu, by bylo v rozporu s procesní zásadou zjistit stav věci a věc řádně zhodnotit a posoudit. I v daném řízení byly provedeny důkazy navrhované oběma stranami a důkazní řízení bylo vedeno tak, aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. To, jestli stěžovatel navrhoval důkazy ke svému tvrzení z pozice, že by měl podmínky nutné pro přechod práva nájmu bytu prokazovat, či navrhoval důkazy z pozice toho, aby prokázal, že splňuje podmínky nutné k přechodu práva nájmu bytu, nic na věci nemění a rozhodně at' tak činil z jakékoliv pozice, tyto důkazy měly doložit správnost jeho tvrzení a navrhoval je ke svému prospěchu.
Tvrzení stěžovatele, že byl svědkem neformálních kontaktů mezi předsedkyní senátu a předchozí právní zástupkyní vedlejšího účastníka, nepřísluší ústavnímu soudu přezkoumávat. Stěžovatel tvrdí, že zvažoval vznesení námitky podjatosti a že tak učinil až po vynesení rozsudku proto, že ten ho odůvodněním přesvědčil o pochybnostech o nepodjatosti soudkyně.
II. ÚS 129/99
O námitce podjatosti soudkyně odvolací soud nemusel rozhodovat samostatným usnesením, pokud byla vznesena po vynesení rozsudku a pokud rozsudek soudu 1. stupně se tomuto soudu po zrušení nevracel k dalšímu řízení. Žádné právo stěžovatele nebylo porušeno, neboť po vznesení námitky podjatosti, v jeho záležitosti žádná osoba podjatá již nerozhodovala. O nezákonný postup odvolacího soudu nejde, protože odvolací soud posuzoval rozhodnutí soudu I. stupně vydaného v době, kdy ještě námitka podjatosti nebyla vznesena. Nerozhodnutím o podjatosti soudkyně za situace, kdy se rozsudek 1. stupně nezrušil, nebyla nijak porušena žádná ústavní zákonná práva stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod tak, jak je navrhovatel v ústavní stížnosti vyjmenovává, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Za takových okolností mu rovněž nezbylo, než o návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu