ECLI:CZ:US:1999:2.US.137.99
sp. zn. II. ÚS 137/99
Usnesení
II. ÚS 137/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti G. T., a.s., zastoupené JUDr. Z.K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 28 Ca 276/97-67, ze dne 27. 11. 1998, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 28. 5. 1997, č. j. FŘ-3132/A/3/97, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Finančního ředitelství pro h1. m. Prahu jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala dne 15. 3. 1999 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 16. 3. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 276/97-67, ze dne 27. 11. 1998. Podle názoru stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 28 Ca 276/97, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 276/97-67, ze dne 27. 11. 1998 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 28. 5. 1997, čj. FŘ-3132/A/3/97, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 3 na daň z přidané hodnoty č. 23 ze dne 31. 10. 1996, čj. 61612/96/003/91535828/96/SH, kterým byla stěžovatelce doměřena daňová povinnost za období leden 1996 až únor 1996 ve výši 352.475,- Kč.
Porušení uvedených ustanovení spatřovala stěžovatelka v tom, že finanční orgány rozhodly v rozporu se zákonem, účastník však k její námitce nezákonnosti rozhodnutí nepřihlédl a její žalobu zamítl. Jedná se především o námitku, že stěžovatelce byla doměřena daň z přidané hodnoty za distribuci tiketů hry Tutovka, nebot' Městský soud v Praze nevzal v úvahu, že stěžovatelka již daň z přidané
II. ÚS 137/99
hodnoty odvedla z části provize, kterou získala jako rozdíl mezi nákupní cenou tiketů a prodejní cenou tiketů konečným distributorům hry. Ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny zaručuje každému právo, aby rozhodnutí orgánu veřejné správy, které zkracuje jeho práva, bylo na návrh přezkoumáno soudem z hlediska jeho zákonnosti. Podle názoru stěžovatelky není možno posuzovat toto právo pouze formálně, nýbrž je třeba, aby soud skutečně podanou žalobu zodpovědně projednal, zvážil důvodnost veškerých uplatněných námitek a na základě toho rozhodl. Svědectví o tom, zda tak soud řádně učinil, poskytuje odůvodnění rozhodnutí. Z toho, že odůvodnění rozhodnutí neobsahuje zmínku, proč Městský soud v Praze nepovažoval uvedenou námitku za důvodnou, dovodila stěžovatelka, že se soud touto námitkou nezabýval, a tedy jí neposkytl efektivní ochranu jeho práva. Stěžovatelka proto žádala, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla přípustná. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a došel k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Městský soud v Praze jako účastník řízení. Ve svém vyjádření uvedl, že vztahem, z něhož vzešlo plnění rozhodující pro doměření daňové povinnosti, byl pouze vztah mezi společností Sazka, a.s. a distributorem - stěžovatelkou, nikoliv vztah mezi stěžovatelkou a dalšími distributory - finálními prodejci. Pokud tedy stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že soud nevzal v úvahu tu skutečnost, že již daň z přidané hodnoty odvedla z části provize, kterou získala jako rozdíl mezi nákupní cenou tiketů a prodejní cenou tiketů konečným distributorům hry, vztahují se tyto její námitky k jiné daňové povinnosti a svědčí to o tom, že stěžovatelce není nadále zřejmý princip fungování daně z přidané hodnoty. Daňová povinnost stěžovatelky je ve smyslu zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), dána z každého plnění, které podléhá této dani a které má svou hodnotu v každém článku řetězce poskytování služeb. Proto nelze argumentovat tím, že jestliže stěžovatelka uhradila daň z přidané hodnoty z provize ze vztahu k finálním prodejcům, je tím splněna i daňová povinnost, případně část daňové povinnosti, vyplývající pro ni také z plnění pro provozovatele hry na základě s ním uzavřeného smluvního vztahu. Jde o dvě odlišné daňové povinnosti, které nelze ztotožnit a zaplacení daně vyplývající z jednoho zdanitelného plnění nelze započíst na úhradu daně z jiného zdanitelného plnění. Z uvedeného pak Městský soud v Praze dovodil, že námitka uplatněná v ústavní stížnosti ve své podstatě věc vrací opět k posouzení, co bylo v daném případě nutno považovat za zdanitelné plnění, z něhož nebyla stěžovatelkou odvedena daň z přidané hodnoty. Podle názoru Městského soudu v Praze se tento soud s uvedenou otázkou v rozsudku dostatečně a odpovědně zabýval. Ve věci nařídil jednání a i po něm poskytl účastníkům řízení prostor pro vysvětlení jejich argumentů a pro vyjádření dalších stanovisek. Ve svém rozsudku, na který odkázal, se dostatečně podrobně po stránce skutkové i právní vypořádal právě se skutečnostmi, k nimž se vztahuje námitka podané stížnosti, tj. s plněním z distribuce herních tiketů hry Tutovka a jeho cenou, když rozebral obsah smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a společností Sazka, a.s., a z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty ze smluvního ujednání vymezil tu cenu plnění, která byla podle smlouvy pro vyměření daňové povinnosti stěžovatelce směrodatná. Námitku stěžovatelky, že uhradila daň z plnění, které však nebylo předmětem plnění z této smlouvy nebyla a nadále podle soudu není
II. ÚS 137/99
relevantní z pohledu ústavní stížnosti. Důvod je zřejmý z právního posouzení věci, obsaženého v rozsudku. Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Obsáhle se k ústavní stížnosti vyjádřil i vedlejší účastník, který odmítl názor, že svým rozhodnutím porušil zákon. Z jeho rozhodnutí konkrétně plyne, v čem stěžovatelka porušila daňové předpisy a argumentoval obdobně jako Městský soud v Praze. Uvedená daň byla totiž přiznána toliko ve vztahu ke konečným prodejcům, avšak tato daňová povinnost není totožná s daňovou povinností, vzniklou v souvislosti se službami poskytovanými přímo provozovateli hry. Ústavní stížnost považuje za neodůvodněnou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti, která je prezentována jako procesní námitka, spočívající v procesním pochybení soudu, který podle názoru stěžovatelky se dostatečně nezabýval jejími tvrzeními v přezkumném řízení na základě správní žaloby, je však nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu, vysloveným v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že soud se dostatečně nevypořádal s její námitkou, že daň z přidané hodnoty již odvedla, a to z části provize, kterou získala jako rozdíl mezi cenou tiketu, za kterou jí tikety poskytoval provozovatel, tj. Sazka, a.s., a cenou tiketu, za který ona tyto tikety dále postupovala tzv. svým konečným distributorům, tj. těm, kteří tikety prodávali zákazníkům - účastníkům hry Tutovka.
Ze soudního spisu 28 Ca 276/97 však vyplývá, že základním problémem v dané věci byla právě otázka, co je z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty zdanitelným plněním, vyplývajícím ze smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a společností Sazka, a.s. Pro definici zdanitelného plnění je z pohledu zákona o dani z příjmů rozhodující pouze cena, za kterou stěžovatelka tikety převzala od společnosti Sazka, a.s., a cena, která je nominální cenou předmětných tiketů. Rozdíl těchto cen je zdanitelným plněním ve smyslu zákona .o dani z přidané hodnoty. Ceny, za které by stěžovatelka měla tikety poskytovat svým konečným distributorům, mohou tak mít pouze charakter doporučení, kterým nejsou ovlivněny výše uvedené údaje pro stanovení zdanitelného plnění. Městský soud v Praze tuto otázku zkoumal velmi podrobně, přesvědčivě ji ve svém rozhodnutí rozebral a odůvodnil. Tímto postupem se vypořádal s námitkou stěžovatelky, která byla uplatňována v průběhu přezkumného řízení a byla uplatněna i v podané ústavní stížnosti.
Ústavní soud se zde ztotožňuje se závěrem obecného soudu v tom, že plnění ve vztahu mezi stěžovatelkou a tzv. konečnými distributory tiketů není plněním ze smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a společností Sazka, a.s., takže nemůže ovlivňovat daňový základ pro daň z přidané hodnoty, která vyplývá z tohoto smluvního vztahu. Dodatečný daňový výměr se však týkal jen zdanitelného plnění ze smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a společností Sazka, a.s. Jestliže ve smlouvě mezi stěžovatelkou a společností Sazka, a.s. byly uvedeny ceny, za které má stěžovatelka poskytovat tikety svým dalším konečným distributorům, nelze tyto údaje považovat za údaje, které by nějakým způsobem ovlivnily zdanitelné plnění z uvedeného smluvního vztahu.
II. ÚS 137/99
Ústavní soud na základě výše uvedeného proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyl porušen čl. 36 odst. 2 Listiny. Obdobně to platí pro namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, které je jednak ustanovením kompetenční povahy, jednak představuje záruku soudcovské nezávislosti v rámci ústavní dělby moci, aniž by z něj bylo možno přímo dovodit konkrétní základní právo.
Na základě těchto skutečností je Ústavní soud nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí. Postup v soudním řízení, zjišt'ování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako jsou daňové předpisy v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Na základě těchto skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu