ECLI:CZ:US:1999:2.US.138.99
sp. zn. II. ÚS 138/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou a ve věci ústavní stížnosti I. K., zastoupené JUDr. D. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 20 Co 546/97, rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 9. 1997, č. j. 9 C 1234/95-143, a návrhu na zrušení části ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v části věty "....pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky" a části ustanovení §3 odst. 4 téhož zákona v části věty "...pokud jsou státními občany České republiky", takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst. 1 písm.e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o návrh nepřípustný.
Navrhovatelka podala dne 16. 3. 1999 Ústavnímu soudu návrh, kterým napadá rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 20 Co 546/97, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 9. 1997, č. j. 9 C 1234/95-143, spolu s návrhem na zrušení části ustanovení §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v části věty "....pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky" a části ustanovení §3 odst. 4 téhož zákona v části věty "...pokud jsou státními občany České republiky".
Stěžovatelka se domnívá, že napadeným rozsudkem obecného soudu byla porušena její práva, zakotvená v čl. 1 a čl. 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud se týká návrhu na zrušení části ustanovení §3 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, navrhovatelka dovozuje, že napadená ustanovení jsou v přímém rozporu s mezinárodními smlouvami, jimiž je ČR vázána, a to konkrétně s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 113 Evropské dohody zakládající přidružení mezi ČR a evropským společenstvím a jejich členskými státy, vyhlášenou ve Sbírce zákonů ČR pod č. 7/1995 Sb. Ke skutkovým okolnostem svého případu stěžovatelka uvedla, že usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 2. 1991, č. j. 1 Rt 79/91-6, byl zrušen v celém rozsahu rozsudek, jimž byla společně se svým manželem odsouzena z důvodů nedovoleného opuštění republiky i k trestu propadnutí majetku, který představoval rodinný dům č. p. 22 v H., obec Jihlava se st. p. č. 93 a zahradou p. č. 1/2 v kat. ú. H., obec Jihlava.
Předmětný majetek byl z vlastnictví státu prodán manželům Ch. Stěžovatelka po marné výzvě k vydání věci uplatnila u Okresního soudu v Jihlavě svůj tvrzený nárok i přesto, že si byla vědoma skutečnosti o nenaplnění zákonné podmínky státního občanství ve smyslu ustanovení §3 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V průběhu řízení před soudem I. stupně podala proto stěžovatelka návrh, kterým se domáhala iniciování návrhu na zrušení v záhlaví uvedených částí §3 zák. č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k tomu, že podání Okresního soudu v Jihlavě již předcházely návrhy totožné, bylo tomuto obecnému soudu v řízení před Ústavním soudem o zrušení části ustanovení §3 cit. zákona přiznáno postavení vedl. účastníka. Navrhovatelka nesouhlasí s právními závěry, obsaženými v nálezu pléna ÚS ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, (uveřejněného pod č. 185/1997 Sb.) a tvrdí, že ponechání v platnosti shora uvedených částí ustanovení §3 cit. zákona znamená diskriminaci bývalých čs. občanů, žijících v zahraničí a stojí v příkrém rozporu jak se zásadami právního státu, tak i politických deklarací a mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána.
Soudce zpravodaj je především nucen konstatovat, že právní argumentace stěžovatelky, obsažená v odůvodnění ústavní stížnosti, se zcela shoduje s námitkami, s nimiž se již vypořádalo plénum ÚS v již shora citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/96. Podání stěžovatelky je sice označeno jako ústavní stížnost, avšak při posouzení věci podle jejího obsahu (§63 zákona 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) je zřejmé, že podstatou návrhu je pouze snaha stěžovatelky domoci se prostřednictvím ústavní stížnosti nového projednání věci již rozsouzené t. j. návrhu na zrušení částí ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soudce zpravodaj je proto nucen zdůraznit, že nález pléna, uveřejněný ve Sbírce zákonů je vykonatelný a všeobecně závazný. Nelze se proto jeho změny domáhat cestou ústavní stížnosti, spojené s návrhem ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jak se domnívá stěžovatelka. Pokud se týká výhrad stěžovatelky k právním závěrům citovaného nálezu, pak z hlediska ústavní stížnosti není podstatné, zda s jeho zněním stěžovatelka nesouhlasí a odvolává se na odlišné stanovisko v této věci jednoho ze soudců Ústavního soudu, neboť podle ustanovení §13 zákona o Ústavním soudu je nutné k přijetí rozhodnutí pléna souhlas alespoň devíti přítomných soudců.
Soudce zpravodaj proto návrh na zahájení řízení o zrušení částí ustanovení §3 odst.1 , odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl spolu s ústavní stížností jako nepřípustný, neboť ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 o návrhu bylo již ve věci pravomocně rozhodnuto a ústavní stížnost ve svém obsahu znamená pouze návrh na zahájení řízení na zrušení částí zákona. V tomto směru je i podaná ústavní stížnost, s ohledem na znění §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 27. září 1999