ECLI:CZ:US:1999:2.US.141.98
sp. zn. II. ÚS 141/98
Usnesení
II. ÚS 141/98
ČESKÁ REPUBLIKÁ
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti L.H., zastoupeného JUDr. M.T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 19 Co 624/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 8. 1997, sp. zn. 14 C 272/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 19 Co 624/97, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 8. 1997, sp. zn. 14 C 272/96. Vytýká Městskému soudu v Praze, že potvrdil rozsudek soudu prvého stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 230.650,32 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 1. 1993 vůči JUDr. V.K. Požadovanou částku stěžovatel kvalifikoval jako škodu, která mu vznikla vadným právním zastoupením jím zplnomocněného právního zástupce JUDr. V.K. ve sporu, vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 220/93. Řízení u tohoto soudu bylo zastaveno usnesením ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. 9 C 220/93 v podstatě proto, že právní zástupce Dr. K. vadně označil aktivně legitimovaného účastníka řízení, kterého zastupoval (tj. stěžovatele) a toto vadné řízení podle rozhodujícího prvostupňového soudu nebylo možno odstranit.
II.ÚS 141/98
V řízení o náhradu škody soud prvého stupně podrobně rozebral vzájemný vztah žalobce a žalovaného, vyplývající z ústně udělené plné moci a své zamítavé stanovisko zdůraznil tím, že usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 1995, čj. 9 C 220/93-43, kterým bylo řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno, bylo JUDr. V.K. doručeno dne 15. 12. 1995. Stěžovatel odňal plnou moc dne 18. 12. 1995, tedy v probíhající odvolací lhůtě, aniž by sám ve zbývající lhůtě podal odvolání proti tomuto usnesení.
K odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně odvolací soud konstatoval, že prvostupňový soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových podkladů, ze kterých vyvodil i správné závěry právní. Poukázal také na zákon o advokacii (v rozhodující době i na zákon o komerčních právnících, neboť v té době byl JUDr. K. komerčním právníkem), která zavazují advokáta nebo komerčního právníka učinit všechny neodkladné úkony pouze v případě, kdyby smlouva o právní pomoci byla vypovězena ze strany právního zástupce. Tento případ vzniku povinnosti na straně právního zástupce nenastal a sám stěžovatel měl dostatek času, aby toto rozhodnutí soudu I. stupně v Českých Budějovicích napadl odvoláním. Jak dále dovozuje odvolací soud, v odvolacím řízení by pak bylo bývalo možná postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. odstranit vady podání natolik, aby v dalším řízení mohl prvostupňový soud žalobu věcně projednat.
Ve své ústavní stížnosti navrhovatel nevytýká oběma soudům porušení procesních pravidel, ale provedeným rozborem obou rozsudků dospívá k závěru, že z jejich strany byla celá věc posouzena vadně a tím, že došlo ke zkrácení jeho práv na uplatněné náhrady za jím vynaložené hodnoty a tudíž, že došlo ke zkrácení jeho vlastnictví. Proto v obou rozsudcích spatřuje porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud je opětně nucen konstatovat, že není organizačním článkem obecných soudů a nemůže plnit funkci další odvolací instance. Jeho ingerence do rozsudků soudů obecných je dána teprve tehdy, zjistí-li porušení ústavnosti, tj. některého ze základních práv a svobod, zaručených účastníkovi řízení ústavním zákonem. K této ingerenci nestačí pouze poukaz na porušení zákonnosti.
II.ÚS 141/98
Ústavní soud v tomto případě žádné porušení ústavnosti neshledal. Stěžovatel v závěru svého návrhu ústavní stížnosti sice vyslovil domněnku, že v jeho případě došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), aniž by blíže specifikoval, kterého odstavce se toto porušení týká: čl. 11 Listiny se týká zaručení vlastnického práva na ústavní úrovni.
Ústavní ochrana vlastnictví se týká vlastnictví jako přirozeného základního práva každého člověka vlastnit vše, co může být předmětem vlastnického vztahu. Listina současně stanoví rovnost všech vlastníků, a to jak co do zákonného obsahu tohoto práva, tak i co do zákonných prostředků jeho ochrany, která vylučuje jakoukoli diskriminaci vlastníků navzájem.
Tato ústavní ochrana vlastnictví je odlišná od právní ochrany subjektivního vlastnického práva, kterou poskytuje občanský zákoník v §123 a násl.
V projednávané věci se tak nejedná o vlastnictví vůbec, neboť stěžovatelem uváděná škoda nebyla dosud prokázána. Samotné umenšení vlastnictví v obchodních nebo občanskoprávních vztazích nemusí být ostatně vždy škodou ve smyslu občanskoprávním, ale může být produktem podnikatelského rizika.
Ústavní soud byl proto nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. února 1999