ECLI:CZ:US:1999:2.US.147.98
sp. zn. II. ÚS 147/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA II.ÚS 147/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného JUDr. J.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1998, sp. zn. 4 To 101/97, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 1997, sp. zn. 4 T 3/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Návrhem, který došel Ústavnímu soudu dne 1. 4. 1998 a který byl k výzvě Ústavního soudu doplněn podáním ze dne 17. 4. 1998, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 1998, sp. zn. 4 To 101/97, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 10. 1997, sp. zn. 4 T 3/97, kterým vytýká porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 40 odst.3 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.ÚS 147/98
Uvedenými rozsudky byl stěžovatel odsouzen podle §250 odst.4 tr. zák., ve znění zák. č. 290/1993 Sb., k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst.3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatel ve své stížnosti uvádí, že byl oběma soudy odsouzen bez usvědčujících důkazů a že oba soudy, a zvláště soud odvolací, nepřihlédly k námitkám, které uváděl jeho právní zástupce při řízení.
Ingerence Ústavního soudu do rozsudků obecných soudů, jak již bylo několikráte judikováno, je dána pouze v případech, došlo-li v projednávaném případě k porušení ústavnosti. Ústavní soud tedy není kompetentní k tomu, aby posuzoval zákonnost rozhodnutí, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do jeho základních práv a svobod.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že nesouhlasí s hodnocením důkazů výše zmíněných soudy a dále namítá, že nebylo přihlédnuto k námitkám jeho právního zástupce. Ústavní soud měl k dispozici vyžádaný spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 4 T 3/97, Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 101/97, vlastní spis sp. zn. I.ÚS 129/98. Z těchto materiálů zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu natolik, aby mohly rozhodnout, že se obžalovaný uznává vinným, nebo zda se žaloby zprošťuje.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nemůže být další odvolací instancí proti rozhodnutím obecných soudů. Proto také hodnocením důkazů se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly v tomto směru porušeny ústavní procesní principy, tj. právo na spravedlivý proces.
Z ústavní stížnosti napadených rozsudků, jakož i zkoumaného řízení, jež jim předcházelo, žádné takové porušení nevyplývá. Pokud je stěžovatelem namítáno porušení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, které stanoví, že obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Pokud si obhájce nezvolí, ačkoli ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem.
II.ÚS 147/98
Citovaný odstavec končí ustanovením, že jen zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Tato ustanovení Listiny základních práv a svobod porušena nebyla. Pokud jde o námitky proti dokazování soudů, platí obecná zásada tzv. volného hodnocení důkazů (§2 odst.6 a §125 tr. řádu).
Protože z ústavní stížnosti nevyplynulo, že by napadenými rozsudky došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, bylo nutno ji považovat za zjevně neopodstatněnou. Senát Ústavního soudu byl proto nucen ústavní stížnost odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo možno rozhodnout o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 3. února 1999