ECLI:CZ:US:1999:2.US.150.98
sp. zn. II. ÚS 150/98
Usnesení
II.ÚS 150/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti U., právně zastoupené Dr. Mgr. P.M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 37 Co 987/96, ve spojení s usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. 46 C 1/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť jde o podání zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel podal dne 1. 4. 1998 k Ústavnímu soudu stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 37 Co 987/96, které nabylo právní moci dne 13. 3. 1998, když tímto usnesením bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 1996, sp. zn. 46 C 1/96, ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Podle názoru stěžovatele bylo shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů porušeno jeho právo na právní a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a dále právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod
II.ÚS 150/98
( dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Ke skutkovým okolnostem případu navrhovatel uvádí, že jako žalobce se v rozkazním řízení domáhal zaplacení dlužné částky za nájemné a za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši 3 927 Kč. Žalovaný ve svém vyjádření k podanému návrhu uplatnil námitku částečného promlčení nároku. Po zpětvzetí žaloby stěžovatelem před jednáním soud řízení zastavil. Usnesení o zastavení řízení odůvodnil prvoinstanční soud poukazem na znění ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. s tím, že stěžovatel zavinil zastavení řízení. Tento soud zároveň konstatoval, že k tíži žalovaného nemůže jít ta skutečnost, že stěžovatel nepodal svoji žalobu včas, ale až po promlčení nároku a po vznesení námitky promlčení tedy soud musel řízení zastavit.
Stěžovatel napadl usnesení prvoinstančního soudu odvoláním, které směřovalo do výroku, jimž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení mezi účastníky.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje v podstatě shodně jako tomu bylo v případě odvolání proti rozhodnutí Městského soudu v Brně, tj., že žaloba byla podána důvodně a k jejímu zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, takže z tohoto důvodu mělo být podle mínění navrhovatele postupováno ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
Lze tedy shrnout, že obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatele s právním názorem obecných soudů, pokud mu tyto nepřiznaly zaplacení nákladů řízení žalovaným, a to ve výši téměř 99% k celkovým nákladům řízení.
Oba obecné soudy dospěly v odůvodnění svých rozhodnutí ke shodným závěrům, že totiž námitka promlčení uplatněného nároku je právem žalovaného a nelze ji považovat za chování zapříčiňující zpětvzetí žaloby, jak ji má na mysli ustanovení §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a to z toho důvodu, že uplatnění nároku stěžovatelem po uplynutí promlčecí lhůty, jak je stanoveno příslušnými ustanoveními o. z. nemůže mít procesních důsledků v rovině rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v neprospěch žalovaného.
II.ÚS 150/98
Navíc podle názoru odvolacího soudu nebylo možno z obsahu spisu dovodit i druhou podmínku pro vznik práva stěžovatele na náhradu nákladů řízení, tj. důvodnost podané žaloby.
Jelikož žalovanému nevznikly v průběhu řízení před obecnými soudy žádné náklady, rozhodly tyto soudy v odvolání na ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval ve svých nálezech, nesouhlas s právním názorem obecných soudů nemůže být důvodem k podání ústavní stížnosti, jestliže tyto soudy neporušily ve své rozhodovací činnosti kautely ústavnosti a zákonnosti dané příslušnými právními předpisy.
V návaznosti na judikaturu Ústavního soudu lze také konstatovat, že k odnětí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení po delší dobu nečinný).
Nic ze shora řečeného se však v tomto případě nestalo.
Pokud navrhovatel tvrdí, že obecné soudy porušily procesní předpisy a tím došlo k újmě na jeho základních právech a svobodách, pak je nutno zdůraznit, že podaná ústavní stížnost vychází z chybné interpretace §146 o. s.ř. ve vztahu k ustanovení §100 a §3 o. z., který" uvádí, že k odůvodněné námitce promlčení uplatněné dlužníkem je povinen soud vždy přihlédnout, přičemž se jedná na straně dlužníka o výkon jeho práva, které není ani nemůže být v rozporu s právy a oprávněnými zájmy stěžovatele a ani v rozporu s dobrými mravy.
Výkon subjektivního práva žalovaného je proto rovněž v souladu se zákonem a uplatnění tohoto práva nesmí být postiženo žádnou sankcí.
II.ÚS 150/98
Nelze proto spravedlivě požadovat, aby soud přiznal za této situace stěžovateli vynaložené náklady řízení uložením této povinnosti žalovanému, když zároveň platí zásada, že soud hodnotí výsledek řízení ( v daném případě zpětvzetí žaloby a zastavení řízení) ve vztahu k petitu žaloby jako neúspěch stěžovatele ve sporu.
Stěžovatel vědomě uplatnil své právo na vymáhání již částečně promlčené pohledávky s příslušenstvím u soudu a je proto nucen nést i důsledky nastalé procesní situace, která však v žádném případě nemůže být z důvodu zákonné obrany žalovaného přičtena k jeho tíži. Senátu Ústavního soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 8. února 1999