ECLI:CZ:US:1999:2.US.168.99
sp. zn. II. ÚS 168/99
Usnesení
II.ÚS 168/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti Ing. P. H., zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 12 Co 412/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.2 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatel svojí ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 31. 3. 1999, napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 8. 121998, sp. zn. 12 Co 412/98, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně tak, že návrh stěžovatele na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb. zamítl. Odvolací soud dospěl ve svém rozhodnutí k právnímu závěru, že sdělení obvinění není rozhodnutím jak ve smyslu již citovaného zák. č. 58/1969 Sb., tak i ve smyslu trestního řádu a nezakládá proto odpovědnost státu za škodu ve smyslu §1 až §4 zák. č. 58/1969 Sb.
Stěžovatel nesouhlasí s tímto právním názorem prezentovaným jak odvolacím soudem, tak i Ministerstvem spravedlnosti ČR a dovozuje, že pod pojmem
II.ÚS 168/99
"rozhodnutí" je nutno chápat jakýkoli individuální akt aplikace práva orgánem veřejné moci, jehož výsledkem je vznik, změna nebo zánik práva či povinnosti, a to bez ohledu na jeho název nebo formu.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že sdělení obvinění je opatřením, pak měl učinit i odpovídající závěr v tom směru, že i opatření je určitou formou rozhodnutí. Navrhovatel tvrdí, že trestním stíháním, vedeným proti němu na základě sděleného obvinění mu byla způsobena škoda, za kterou nese odpovědnost stát v zastoupení Ministerstva spravedlnosti ČR. Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu tak údajně došlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 23 C 166/97, a vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci. Z výše uvedeného spisu pak zjistil, že stěžovatel požádal Ministerstvo spravedlnosti ČR dopisem ze dne 18. 11. 1996 o zaplacení náhrady škody v celkové výši 4.884, 10 Kč, která mu vznikla z titulu nákladů obhajoby v trestním řízení, vedeném proti němu pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. Ministerstvo spravedlnosti ČR odmítlo požadavek navrhovatele na zaplacení shora uvedené částky poukazem na skutečnost, že šetřením tohoto ministerstva nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodnily závěr, že sdělení obvinění stěžovateli by bylo nesprávné, když trestní řízení skončilo v odvolacím řízení zproštěním obžaloby. V souladu s judikátem Nejvyššího soudu ČR, publikovaného pod č. 35/91 Sbírky soudních rozhodnutí, pak není dána odpovědnost státu podle zák. č. 58/1969 Sb.
Na návrh stěžovatele vydal Okresní soud v Olomouci proti žalované České republice, zastoupené Ministerstvem spravedlnosti ČR platební rozkaz na zaplacení požadované částky s 21% úrokem z prodlení od 20. 5. 1997 do zaplacení. Proti platebnímu rozkazu podalo žalované Ministerstvo spravedlnosti ČR odpor, který odůvodnilo tím, že ze zjištěných skutečností nelze dovozovat, že sdělení obvinění proti stěžovateli by bylo možno pokládat za nesprávné a nezákonné. K nákladům zastoupení stěžovatele v trestním řízení pak konstatovalo, že náklady zastoupení, které nebyly nutnou obhajobou nejsou v příčinné souvislosti se sdělením obvinění a nemohou být tedy hrazeny státem. Stěžovatel proto uplatnil svůj návrh v dalším
II.ÚS 168/99
soudním řízení, když Okresní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 6. 3. 1998, č. j. 23 C 166/97-43, nároku stěžovatele vyhověl a v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že návrh byl důvodný, neboť byly splněny všechny předpoklady stanovené pro jeho uplatnění zák. č. 58/1969 Sb., t. j. existence nezákonného rozhodnutí (za které označil prvostupňový soud sdělení obvinění) a jehož nezákonnost dovodil ze skutečnosti, že navrhovatel byl odvolacím soudem zproštěn obžaloby.
Rozsudek soudu prvého stupně napadlo odvoláním žalované Ministerstvo spravedlnosti, takže ve věci rozhodoval již ve znělce označený Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který návrh stěžovatele zamítl. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí se v prvé řadě neztotožnil s právním názorem prvostupňového soudu, že sdělení obvinění podle §160 tr. ř. je rozhodnutím ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb. a poukázal v této souvislosti na novelizaci ustanovení §160 a §163 zák. č. 141/1961 Sb., provedenou zák. č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994, kdy není v případech sdělení obvinění již vydáváno usnesení a nelze proto z tohoto důvodu na věc aplikovat ani právní závěry obsažené v judikátu Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 35/91 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z dikce ustanovení §119 odst. 2 ve vztahu k ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. odvolací soud dovozuje, že "sdělení obvinění" nemůže být rozhodnutím, ale jedná se zde o opatření, které v sobě nezahrnuje znaky rozhodnutí ve smyslu již citovaného zákona č. 58/1969 Sb. Z tohoto důvodu pak nemůže být dána odpovědnost státu ve smyslu §§1 - 4 cit. zákona.
Ústavní soud z předloženého spisu Okresního soudu v Olomouci zjistil, že stěžovateli bylo sděleno obvinění Policií ČR, okresním úřadem vyšetřování Olomouc, pracoviště Šternberk dne 26. 7. 1995, pod ČVS-OW-2-678/1995, podle §160 odst. 1 tr. F. z trestného činu podle §185 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. Na č. listu 10 je založen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 1996, sp. zn. 2 To 199/96, ze kterého se podává, že z podnětu stěžovatele (obžalovaného) byl napadený rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 1995, č. j. 2 T 183/95-51, ohledně stěžovatele, podle §258 odst. 1 písm d) tr. ř. zrušen, a podle ustanovení §226 písm. ) tr. ř. byl stěžovatel zproštěn obžaloby.
II.ÚS 168/99
Z odůvodnění citovaného rozsudku je zřejmé, že rozsudek soudu prvého stupně byl zrušen, neboť stěžovatel byl tímto rozsudkem uznán vinným z trestné činnosti na základě pouze jednoho důkazu, a to výpovědi spoluobžalovaného Kociána, když prvostupňový soud považovat důkazní situaci v tomto směru za dostatečnou. Je pravdou, že další důkazy provedené v řízení před soudem prvého stupně již nelze přiznat k tíži stěžovatele, neboť jej ze spáchání trestného činu uvedeného v obžalobě neusvědčují. Odvolací soud tedy konstatoval, že v situaci, kdy orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo shromáždit dostatek průkazných důkazů, které by umožnily prokázat vinu stěžovatele a odstranit tak v tomto směru všechny důvodné pochybnosti, je nutno při dodržování zásady presumpce neviny, jakož i zásady "in dubio pro reo", a rozhodnout ve prospěch stěžovatele zprošťujícím výrokem.
Ústavní soud tedy konstatoval, že ke zproštění stěžovatele z obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř. přispěla skutečnost, že v obou řízeních před obecnými soudy nebylo dostatečně prokázáno, že by se žalovaný skutek, z něhož byl stěžovatel usvědčován, stal tak, jak mu bylo kladeno za vinu a že by se stěžovatel na trestné činnosti podílel způsobem uvedeným ve výroku prvoinstančního soudu. Ve smyslu zák. č. 58/1969 Sb. stát odpovídá objektivně za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím při v zákoně výslovně uvedených podmínkách, kterými jsou individuální rozhodnutí ve věci a nezákonnost rozhodnutí, jakož i vyčerpání všech opravných prostředků vůči tomuto rozhodnutí přípustných. Nezákonnost rozhodnutí musí být přitom konstatována příslušným orgánem, který rozhodnutí pro nezákonnost zruší nebo změní. V dané věci je tedy nutné zachování všech tří podmínek, které by opravňovaly vznesení nároku stěžovatele na náhradu způsobené škody. Jak již dovodil odvolací soud, zahájení trestního stíhání bylo novelou provedenou zák. č. 292/1993 Sb. posunuto až do doby, kdy je konkrétní osobě sděleno obvinění. Samotné sdělení obvinění nemá charakter rozhodnuti ve formě usnesení, což vyplývá z ji uvedeného §119 odst. 2 tr. ř. Proti sděleni obvinění také není přípustný žádný opravný prostředek. Tyto skutečnosti ostatně uvádí i komentář k trestnímu řádu ( JUDr. Pavel Šámal a kolektiv. 1. vydání 1995, C.H. BECK/SEVT strana 505), kde se uvádí : "orgány činné v trestním řízeni projevují svou vůli převážně dvěma formami, a to rozhodnutím a opatřením". Jestliže tedy náležitosti a typy rozhodnutí, které rozlišuje trestní řád, jsou dosti podrobně
I I. ÚS 168/99
upraveny v jednotlivých ustanoveních trestního řádu, obecná charakteristika opatření, jak ostatně připouští i zmiňovaný komentář, k trestnímu řádu chybí. Pokud se týká výkladu zák. č. 58/1969 Sb. je nutno připomenout, že tento zákon novelizoval zák. č. 82/1998 Sb. o soudní rehabilitaci. Z toho je zřejmé, že smyslem a účelem některých rozhodnutí, které jsou v tomto zákoně označeny jako nezákonné, bylo především vztáhnout úpravu odpovědnosti státu za tato rozhodnutí k problematice soudních rehabilitací. Výklad Nejvyššího soudu ČR provedený v judikátu č. 35/91 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl výkladem značně extenzivním, který pod pojem nezákonnost zahrnoval i tehdy platné usnesení o vznesení obvinění v případě, že jeho důvodnost nebyla v odvolacím řízení dostatečně prokázána. Nynější výklad zák. č. 82/1998 Sb. se však k této problematice již nevrací.
Ústavní soud se proto domnívá, že rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo vydáno nejen v souladu se zákonem, ale i smyslem a účelem tehdy platného zák. č. 58/1969 Sb. Podanou ústavní stížnost z tohoto důvodu proto shledal za zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka předseda senátu ÚS
V Brně dne 27. května 1999