ECLI:CZ:US:1999:2.US.170.97
sp. zn. II. ÚS 170/97
Usnesení
II. ÚS 170/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti Ing. J.Ž., právně zastoupeného advokátem JUDr. J.D., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1997, čj. 29 Co 23/97-73, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stížnost navrhovatele směřuje do rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1997, čj. 29 Co 23/97-73, navrhovateli doručeného dne 19. 3. 1997. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě v souladu s ustanovením §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a po formální stránce splňuje podmínky tohoto zákona. Svou stížnost navrhovatel opírá o ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť je přesvědčen, že v jeho případě nerozhodoval soud nestranný.
Toto přesvědčení navrhovatel opírá o to, že Krajský soud v Praze při svém rozhodování nevzal v úvahu ust. §53 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, při rozhodování o nároku žalobce, v ústavní stížnosti nespecifikovaného, v částce 105.226,Kč. Ze spisu, Okresního soudu Praha-východ Ústavní soud zjistil, že se jedná o žalobce Z.K. Navrhovatel se-domnívá, že při použití ust. §53 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, by nebylo možné přiznat žalobci nárok v té výši, jak byl uplatněn. V namítaném postupu soudu pak navrhovatel shledává současně omezení i svého práva podnikat, tak jak je uvedeno v čl. 26 Listiny a porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy, když žalobce byl dle navrhovatele v soudním řízení zvýhodněn.
Ústavní soud si za účelem správného zjištění vyžádal vyjádření účastníka řízení, Krajského soudu v Praze, a spis Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 3 C 208/94, a s přihlédnutím k jejich zjištění a vyjádření dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle vyjádření Krajského soudu v Praze "stěžovatel nevysvětluje ve své ústavní stížnosti ze dne 19. 5. 1997, proč nepovažuje Okresní soud Praha-východ a Krajský soud v Praze za nestranné ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a v čem tyto soudy porušily také článek 26 téže Listiny. Stěžovatel nevznesl v řízeních před soudy obou stupňů námitku podjatosti
kteréhokoliv ze soudců, projednávajících tuto věc. Tvrzení stěžovatele, že soudy neaplikovaly ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. neodpovídá odůvodněním jejich rozsudků. Cenu zdanitelného plnění 490.253,- Kč nebylo třeba měnit, neboť žádný z účastníků řízení nezpochybnil ujednání, že tato částka neobsahuje daň. Proto, když žalobce zaplatil z této částky daň z přidané hodnoty, ani podle §53 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. nebyl v ničem zvýhodněn".
Ústavní soud z přiloženého spisu 3 C 208/94 Okresního soudu Praha-východ zjistil, že odvolací soud se v průběhu odvolacího řízení přesvědčil o tom, že soud I. stupně provedl důkaz obsahem smlouvy o dílo, kterou žalobce uzavřel dne 1. 12. 1992, že si žalobce v ní vyhradil, že smluvní cena 490.253,- Kč nezahrnovala v sobě žádnou daň a že počítala s možným dokončením díla po 1. lednu 1993, to znamená po účinnosti zákona č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty.
Ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 1997, čj. 29 Co 23/97-73, vycházel při právním hodnocení listinných důkazů a výpovědí účastníků a svědků z ustanovení §537 odst. 2, §542 odst. 2 ve vztahu k ustanovení §455, §546. odst. 1 a §554 odst.5 a 6 obchodního zákoníku, že objednatel díla F.Ž. byl povinen zaplatit žalobci rozdíl mezi sjednanou zálohou a smluvenou cenou díla již při převzetí opravy domu čp. 1013 v P., podpisem protokolu o odstranění vad, které reklamoval při předchozím předávacím jednání, to znamená dnem 14. 6. 1993, a že prvním zdanitelným plněním ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. byla splatnost smluvené ceny díla 490.253,- Kč. Shodně se soudem I. stupně nepokládal zjištění, že žalobce ponechal lešení u opravovaného domu, aby F.Ž. donutil k úhradě dlužné částky 100.253,- Kč, za důvod, který zbavoval F.Ž. povinnosti zaplatit žalobci smluvenou cenu díla, nebo za okolnost, která F.Ž. bránila v dosavadním a nepřerušeném nakládání s uvedeným domem.
Dle §72 odst. 1 zák. č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve zněni pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V daném případě navrhovatel pouze účelově operuje výše uvedenými články ústavy a Listiny, aniž by doložil jejich porušení. Postup obou soudů, jak shledal ústavní soud, jak v řádném, tak odvolacím řízeni, je v souladu se zákonem a nikterak neporušuje čl. 36 odst. 1 a čl. 26 Listiny, jak je ve stížnosti bez bližšího prokázání uvedeno.
Dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, senátu ústavního soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 8. 1999 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu