ECLI:CZ:US:1999:2.US.177.98
sp. zn. II. ÚS 177/98
Usnesení
II.ÚS 177/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antoníny Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti K.K., zastoupené JUDr. T.C., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 21 Co 488/97, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 5C 245/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 17. 4. 1998 navrhuje stěžovatelka zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 21 Co 488/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 5C 245/94, a to pro porušení čl. 11 odstavec 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.ÚS 177/98
Rozsudkem obvodního soudu byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost vyklidit služební byt v P., a to do 15-ti dnů ode dne, ke kterému jí bude poskytnuto přístřeší.
Proti výše uvedenému rozsudku podala žalovaná odvolání. Odvolací soud po doplnění dokazování rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že na jednání LD, jako vlastníka nemovitosti, je možno pohlížet tak, že zneužil svého vlastnictví nemovitosti k uzavření absolutně neplatné dohody o dočasném užívání služebního bytu, ačkoli si musel být vědom té skutečnosti, že do užívání nepronajímá byt, nýbrž nebytové prostory.
Podle stěžovatelky neplatnost dohody, zajišťující jí a její rodině bydlení, způsobil vlastník nemovitosti, aniž by stěžovatelka jakkoli mohla předpokládat, že bytové družstvo předává do užívání nebytové prostory. Nyní, podle názoru stěžovatelky, bytové družstvo jako žalobce využívá té skutečnosti, že způsobilo neplatnost původně uzavřené dohody, této neplatnosti se dovolává a stěžovatelka je nucena i s celou rodinou vyklidit výše uvedený byt.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná užívá předmětný byt se svou rodinou bez právního důvodu a s poukazem na §126 odst. 1 obč. zák. žalobě vyhověl.
Odvolací soud po doplnění nezbytného dokazování dospěl k závěru, že soud prvního stupně opatřil dostatečný skutkový podklad, věc posoudil správně i po stránce právní.
II. ÚS 177/98
Z dokazování provedeného soudem prvního stupně Ústavní soud zjistil, že prostory, které byly předmětem smlouvy o dočasném užívání služebního bytu, byly v době uzavření této smlouvy prostorami nebytovými, změna užívání byla povolena až pravomocným rozhodnutím O.ú., ze dne 25. 6. 1996, které nabylo právní moci 6. 8. 1996.
Dále Ústavní soud z dokazovaní provedeného soudem prvního stupně zjistil, že stěžovatelka na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 9. 1990 byla přijata do vedlejšího pracovního poměru do funkce domovního zaměstnance. Dne 26. 9. 1990 byla uzavřena mezi stěžovatelkou a bytovým družstvem výše uvedená smlouva o přenechání služebního bytu (ve skutečnosti nebytových prostor) k dočasnému užívání. Vedlejší pracovní poměr sjednaný dle §70 zákoníku práce, který vznikl stěžovatelce na základě výše uvedené pracovní smlouvy, skončil.
Právo dočasného užívání služebního bytu úzce souvisí s trváním pracovního poměru, neboť dočasnost tohoto užívacího práva spočívá právě v tom, že jeho trvání závisí v daném případě na trvání vedlejšího pracovního poměru. Této skutečnosti si musela být stěžovatelka vědoma, a to zejména v okamžiku skončení jejího vedlejšího pracovního poměru, spočívajícího ve funkci domovního zaměstnance.
Správně tedy oba soudy dospěly k témuž závěru, že stěžovatelka užívá předmětný byt bez právního důvodu.
Ústavní soud neshledal v činnosti žádného ze soudů porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Obvodní soud správně zjistil skutkový stav věci a tento stav rovněž správně právně posoudil. Proto také odvolací soud po provedeném nezbytném dokazování rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 11 odstavec 3 Listiny, podle kterého nesmí být vlastnictví zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
II.ÚS 177/98
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 15. února 1999 předseda senátu ÚS