Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21.04.1999, sp. zn. II. ÚS 178/98 [ nález / BROŽOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 57/14 SbNU 27 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.178.98

sp. zn. II. ÚS 178/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti E. P t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem Advokátní kanceláře Brno, Havlíčkova 13, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998, čj. 5 To 52/98-216, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998, čj. 5 To 52/98-216, se ve výroku o uložení trestu vyhoštění stěžovateli zrušují. II.Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §139 odst. 1 písm. a) zák. č. 141/1961 Sb. se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se svým návrhem domáhal jednak zrušení §139 odst. 1 písm. a) tr. řádu, dle kterého rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné, nabývá právní moci vyhlášením, a tam, kde není třeba vyhlášení, okamžikem, kdy bylo učiněno s odůvodněním, že vzhledem k úpravě, obsažené v zák. č. 182/1993 Sb., resp. 60 denní lhůtě pro podání ústavní stížnosti a praxi soudů, které nerespektují 5 denní lhůtu pro písemné vyhotovení rozhodnutí, upravenou v §129 tr. řádu, mnohdy lhůta pro podání ústavní stížnosti uplyne, aniž by obžalovanému bylo známo rozhodnutí, proti němuž se hodlá bránit v rovině porušení základních lidských práv. Dále se domáhal s odvoláním na porušení čl. 9, 16, 27 a 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998, čj. 5 To 52/98-216, kterým byl odsouzen pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona a trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), b) a uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou, přestože namítal nepřiměřenost trestu vyhoštění vzhledem k tomu, že má v České republice družku i dítě, a část jeho rodiny, neboť bratr a strýc žije také v České republice. Dále poukázal na svůj vztah k družce i k dítěti, vedenou korespondenci, dokládající vzájemnost a vřelost vztahů. Poté poukázal již na své odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, v němž napadá nepřiměřenost trestu vyhoštění z republiky z důvodu znemožnění styku i péče o nezletilou, a následně dovodil nepřiměřenost trestu jednak s ohledem na jeho osobní život, protože už nikdy nebude moci z jakkoliv závažných důvodů vstoupit na území České republiky, a rovněž i s ohledem na vývoj svojí dvouleté dcery včetně skutečnosti, že jeho pokus překročit české hranice by znamenal páchání trestného činu. Z hlediska skutkového pak uvedl, že se svou družkou žije ve společné domácnosti od r. 1992, mají dceru, obě jsou občanky ČR, přičemž sama družka se v dopisech vyjadřuje tak, že si neumí představit, že by dítě vychovával někdo jiný než jeho otec. Konečně uvedl, že požádal i o udělení milosti prezidenta. Zcela na závěr zpochybnil právní úpravu, obsaženou v trestním zákonu a trestním řádu, pokud neupravuje požadavek, aby soudy posuzovaly závažnost vlivu trestu vyhoštění na rodinný a soukromý život. Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nemá, co by k němu dodal. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření jako vedlejší účastník řízení odmítl návrh stěžovatele na zrušení §139 odst. 1 písm. a) tr. řádu a dále stran důvodnosti uložení trestu vyhoštění odkázal na argumentaci krajského soudu, se kterou se ztotožnil. Okresní státní zastupitelství se dle §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. vzdalo svého práva být vedlejším účastníkem. Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv a svobod, jak předpokládá §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 180/97, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná z pohledu Úmluvy o právech dítěte, neboť subjektem, navíc zvláštní ochrany dané tělesnou a duševní nezralostí, jsou děti, a nikoliv jejich rodiče, tedy stěžovatel. Naopak má však za to, že z pohledu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujícího právo na respektování rodinného a soukromého života, je ústavní stížnost opodstatněná. Dle §57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, a nebo jiný obecný zájem. Dle §57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od 1 roku do 10 let a nebo na dobu neurčitou. Dle §57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží, jestliže a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, b) pachateli byl poskytnut azyl, c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a nebo trestu. Dle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") 1. každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, 2. státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Z připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 180/97, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou dle §57 odst. 3 tr. zákona odůvodnili splněním formálních předpokladů §57, totiž že stěžovatel není občan ČR, není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka, nebyl mu poskytnut azyl, nemá a nikdy neměl povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Dále své rozhodnutí odůvodnil zvýšeným stupněm společenské nebezpečnosti, daným nejen tím, že stěžovateli byl ukládán souhrnný trest za dva trestné činy (krádeže dle §247 odst. 1 písm. a), písm. b) a loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona) a pokus dalšího trestného činu (neoprávněné užívání cizí věci dle §249 odst. 1 tr. zákona), ale i tím, že jeden z nich, a to trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona, je trestným činem zvlášť závažným, a navíc byl spáchán za použití hrubého násilí s následkem zranění a pracovní neschopnosti poškozeného a ve spolupachatelství. Stran stěžovatelem tvrzeného zájmu na spojování rodin se v odůvodnění z pohledu §57 odst. 1 písm. c) tr. zák. v podstatě uvádí, že stěžovatel je sice zapsán jako otec nezletilé L. P., ale na její výživu ničím nepřispívá, přitom z výkonu trestu o ni zájem písemně projevil, ale naopak u matky nezletilé M. P. se nikdy nezdržoval, tato ho navštívila ve věznici až v r. 1997 celkem 6x, přitom na Slovensku v místě svého trvalého bydliště u rodičů se trvale nezdržuje teprve od r. 1995. Dále se v odůvodnění uvádí, že stěžovatel je otec i nezletilé L. Ch., na kterou rovněž ničím nepřispívá a tato je svěřena prarodičům, a poté se dovozuje, že proklamovaný družský poměr s matkou nezletilé L., který má trvat od r. 1993, neodpovídá skutečnosti, ale je účelovým tvrzením s cílem dosáhnout pobytu v ČR, ačkoliv zde nemá ani pracovní, ani sociální zázemí. Závěrem se konstatuje, že vzhledem k tomu, že od r. 1992 do 20. 4. 1995, kdy byl vzat do vazby, spáchal stěžovatel celkem čtyři trestné činy, jejichž závažnost se zvyšovala a vzhledem k charakteru jeho osoby, sklonu k páchání trestné činnosti, vyhýbání se práci, není důvodu k uložení vyhoštění na jinou dobu než na dobu neurčitou. Právo na respektování soukromého, rodinného života, zakotvené v čl. 8 Úmluvy, podléhá omezení z pohledu odstavce 2. Smyslem této úpravy je zajistit rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. Ústavní soud proto zkoumal, zda vyhoštění stěžovatele splňuje podmínky odst. 2, tj. zda k uložení trestu vyhoštění došlo v souladu se zákonem, bylo nezbytné v demokratické společnosti k dosažení některého z oprávněných cílů a konečně, zda je i přiměřené sledovanému přípustnému cíli (srov. judikaturu Evropského soudu pro lidská práva Berrehab z r. 1988 A-138, Beldjoudi z r. 1992 A-234-A, Moustaquin z r. 1991 A-193), a dospěl k závěru, že jakkoliv je předcházení zločinnosti vyhoštěním oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé demokratické společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění na dobu neurčitou, bez časového omezení, jinými slovy navždy, a to aniž by byla zkoumána, tak jak ukládá §57 tr. zákona, možnost nápravy pachatele. Ústavní soud má totiž za to, že maximální trest vyhoštění, tj. navždy, se pojmově spíše váže k takovému pachateli, kde náprava možná není. Vzhledem k tomu, že se ústavní stížností napadené rozhodnutí a rovněž tak řízení mu předcházející, možností nápravy stěžovatele nijak nezabývalo, jde konečně i o rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem, konkrétně §57 tr. zákona. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než je z důvodu porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy dle §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve výroku o trestu vyhoštění zrušit. Pro úplnost Ústavní soud stran práva na rodinný život odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž se uvádí, že otázka existence nebo neexistence rodinného života je v podstatě otázka fakticity závisející na skutečné, praktické existenci úzkých osobních vztahů (The question of the existence or non existence of family life is essentially a question of fact depending upon the real existence in practice of close personal ties) (Marckx v. Belgium 1979 A 31), s tím, že stát má závazek nebránit otcům od zakládání vztahů k jejich dětem, jestliže o to usilují (The State has an obligation not to prevent fathers from establishing a relationship with their children if they seek to do so) (Keegan v. Ireland 1994 A-290 para 50). Návrh na zrušení §139 odst. 1 písm. a) tr. řádu byl odmítnut jednak vzhledem k tomu, že nesplňuje podmínku, upravenou v §74 zák. č. 182/1993 Sb., totiž že právě jeho uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, neboť předmětem ústavní stížnosti byla námitka nepřiměřenosti trestu vyhoštění, v důsledku čehož jde o návrh, podaný osobou zjevně neoprávněnou, a dále proto, že z pohledu úpravy, obsažené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., dle níž 60 denní lhůta běží teprve ode dne doručení rozhodnutí, je námitka protiústavnosti napadeného ustanovení §139 odst. 1 písm. a) tr. řádu, založená na počátku běhu 60 denní lhůty již dnem vyhlášení rozhodnutí či dnem jeho přijetí zcela lichá, a to s tím důsledkem, že jde rovněž o návrh zjevně neopodstatněný §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 21. 4. 1999