ECLI:CZ:US:1999:2.US.183.99
sp. zn. II. ÚS 183/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného JUDr. P. Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 29 Co 309/98, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 25 C 264/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 9. 4. 1999 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 29 Co 309/98 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 25 C 264/97, a to pro porušení čl. 4 odst. 1, 4 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. 25 C 264/98, bylo zrušeno právo účastníků společného nájmu bytu číslo 18, sestávajícího se ze 3 pokojů, kuchyně s příslušenstvím, v 6. patře domu č. p. 1956, v Praze 5, P. ulice, a výlučným nájemcem byla určena navrhovatelka. Odpůrce (stěžovatel) je podle tohoto rozsudku povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat navrhovatelce do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt.
Proti výše uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 se stěžovatel včas odvolal.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 29 Co 309/98, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně zrušil společný nájem bytu v jeho neprospěch, a to přesto, že nemá žádnou jinou možnost bydlení a naopak třetí účastník má jinou možnost bydlení a to navíc ve stejné obci. Soud jako ekonomicky náročné pak podle stěžovatele neprovedl důkazy, kterými se stěžovatel snažil prokázat, že třetí účastník má k dispozici plně obyvatelný dům. Naopak však v odůvodnění soud cituje stanovisko třetího účastníka a jeho rodičů, že tito mají právo věcného břemene k tomuto domku a že domek je v zimě obtížně vytopitelný.
Při shrnutí výše uvedených skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V souladu s ust. §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Je tedy jen na soudu, které důkazy budou v daném řízení provedeny, aby byl zjištěn skutkový stav věci. V daném případě soud prvního stupně provedl podle Ústavního soudu všechny důkazky, nezbytné ke zjištění skutkového stavu věci. Soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a tento stav rovněž správně posoudil. Stejného názoru byl ostatně i odvolací soud.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí uvedl následující: "Soud I. stupně si pro svoje rozhodnutí obstaral úplný skutkový podklad a postupoval tak v souladu s ust. §6 o. s. ř., podle něhož musí být skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, spolehlivě zjištěny. Provedené důkazy hodnotil tak, jak mu ukládá ust. §132 o. s. ř., tj. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Přitom pečlivě přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Správné je i právní posouzení věci, které provedl."
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny, podle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, čl. 4 odst. 4 Listiny, který stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena, nebo čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 27. září 1999