ECLI:CZ:US:1999:2.US.19.99
sp. zn. II. ÚS 19/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. L. T., o návrhu na zrušení zákona, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem, který došel Ústavnímu soudu dne 13. 1. 1999 se stěžovatel domáhá zrušení zák. č. 152/1994 Sb. o volbách do zastupitelstev v obcích a o změně a doplnění některých dalších zákonů v platném znění tím, že neumožňuje volit všem k tomu oprávněným osobám, což je v rozporu s čl. 18 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. s Ústavou ČR a s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Hlava druhá zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pojednávající o zrušení zákonů a jiných právních předpisů, ve svém §64 odst. 1 taxativně vypočítává, kdo je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Podle §64 odst. 1 písm. d) citovaného zákona může tak také učinit ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 téhož zákona.
Ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Podle tohoto ustanovení ve vztahu na §74 cit. zákona, je splnění podmínky stanovené v §72 odst. 1 písm. a) téhož zákona conditi sine qua non pro podání návrhu na zrušení zákona.
V posuzovaném případě stěžovatel nesplňuje tuto podmínku, neboť zákon sám o sobě není ani opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci a rovněž tak vůči jeho osobě nebylo vydáno ve věci pravomocné rozhodnutí. Není proto osobou aktivně legitimovanou pro podání návrhu na zrušení zákona a jiných právních předpisů.
Ústavní soud se proto nemohl zabývat návrhem ve věci samé, i když pro závažnost podání zaslal podanou ústavní stížnost k vyjádření oběma komorám Parlamentu a Ministerstvu vnitra ČR.
Z téhož důvodu také netrval na odstranění vad zaslané plné moci, která obsahuje ustanovení o substituci, kterou zákon č. 182/1993 Sb. v řízení před Ústavním soudem nepřipouští.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to jako návrh, podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 25. srpna 1999