ECLI:CZ:US:1999:2.US.195.99
sp. zn. II. ÚS 195/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti 1) J. K., 2) P. K., 3) M. M., 4) I. K., zastoupených JUDr. I. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1997, č. j. 26 Co 149/97-112, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 31. 1. 1996, č. j. 3 C 348/92-83, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Stěžovatelé podali Ústavnímu soudu dne 19. 4. 1999 stížnost, kterou napadají pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1998, (správně 17. 12.1997), č. j. 26 Co 149/97-112, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 1. 1996, č. j. 3 C 438/92-83, jímž byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání domu č. p. 27 se stav. p. č. 274 v k. ú. M. podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé tvrdí, že shora označenými rozsudky obecných soudů byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje právo občana vlastnit majetek. Navrhovatelé žádají, aby Ústavní soud nálezem zrušil oba shora označené rozsudky obecných soudů, aniž však namítají některý z důvodů pro zrušení posledního rozhodnutí ve věci, kterým bylo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 1999, č. j. 23 Cdo 2412/98-145. Podle zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je možné podat ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 cit. zákona ve lhůtě 60 dnů, od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.V daném případě tedy stěžovatelé měli podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 1997, č. j. 26 Co 149/97-112. Z usnesení Nejvyššího soudu ČR je totiž zřejmé, že podané dovolání proti rozhodnutí soudu II. stupně bylo jako nepřípustné odmítnuto a ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byl proto posledním opravným prostředkem již shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze. Toto rozhodnutí však nabylo právní moci již dne 6. 4. 1998 a tímto dnem začala běžet zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána až 19. 4. 1999, tedy více jak po jednoroční lhůtě ode dne nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze. Z toho plyne zcela jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti nebyla dodržena a pokud stěžovatelé podali v mezidobí před podáním ústavní stížnosti dovolání, o jehož přípustnosti neměli jednoznačný názor, bylo nutné, aby vedle podaného dovolání podali též ústavní stížnost v 60 denní lhůtě tak, aby byly obě cesty jak v dovolacím řízení, tak i v řízení před Ústavním soudem otevřeny.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nepostupovali způsobem shora označeným, nezbylo soudci zpravodaji než podání jako opožděné odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 28. dubna 1999