ECLI:CZ:US:1999:2.US.197.99
sp. zn. II. ÚS 197/99
Usnesení
II. ÚS 197/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla v právní věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. B. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. l. 1999, č. j. 22 Ca 248/98-21, za účasti Krajského soudu v Ostravě, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 4. 1999 se navrhovatel obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností, kterou se domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. l. 1999, č. j. 22 Ca 248/98-21, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Jeseníku, okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 4. 1998, č. j. PU/739/3882/96-dn/3. Stěžovatel byl řádně zastoupen a stížnost byla podána včas. Dne 14. 6. 1999 stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil o předložení znaleckého posudku soudního znalce v oboru písmoznalectví.
Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 36 odst. 2 Listiny stěžovatel nespatřuje v tom, jak se Krajský soud v Ostravě vypořádal s důkazy v řízení provedenými, nýbrž v tom, že rozhodnutí správního orgánu nezrušil, ačkoli byl správním orgánem zjevně porušen zákon, nebot' nebyl proveden důkaz pravosti podpisu stěžovatele. Důvodem stížnosti je skutečnost, že Krajský soud v Ostravě potvrdil nezákonné rozhodnutí Okresního úřadu v Jeseníku, okresního pozemkového úřadu, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem v tomto rozhodnutí uvedených nemovitostí. Podle jeho názoru mělo být toto rozhodnutí zrušeno jako nezákonné, nebot' jím správní orgán porušil §3 odst. 4 a §32 odst. 1 správního řádu, když nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Pro dodržení těchto ustanovení správního řádu bylo třeba vypořádat se s otázkou pravosti podpisu pod prohlášením o vzdání se přídělu.
II. ÚS 197/99
Důkazem pravosti podpisu může být pouze znalecký posudek. Proto se správní orgán nemohl s důkazním návrhem stěžovatele vypořádat tím, že odkázal na jeho čestné prohlášení, kterým v minulosti svůj podpis uznal. Krajský soud v Ostravě se s touto námitkou stěžovatele vypořádal tím způsobem, že jeho tvrzení označil za účelový postup a dovodil z toho, že není důvod pro vypracování znaleckého posudku.
Ústavní soud si vyžádal soudní spisy vedené Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 22 Ca 248/98 a 22 Ca 83/96, správní spis č. 3882 vedený Okresním úřadem v Jeseníku a stanoviska účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Ostravě se vyjádřila JUDr. E. C., která uvedla, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny nebylo porušeno, když krajský soud ve ;věci nařídil ústní jednání a rozhodl. S odkazem na odůvodnění rozsudku navrhla zamítnutí návrhu. Vedlejší účastníci řízení - Okresní úřad v Jeseníku, okresní pozemkový úřad, a obec Stará Červená Voda - se vzdaly svého postavení.
Na tomto základě Ústavní soud posoudil splnění základních požadavků na podání ústavní stížnosti. Z předloženého soudního spisu nad rámec skutečností uvedených stěžovatelem vyplynulo, že otázkou pravosti podpisu stěžovatele se již Krajský soud v Ostravě zabýval v rozsudku ze dne 15. 10. 1996, sp. zn. 22 Ca 83/96, kterým byl správní orgán při svém rozhodování vázán. V tomto řízení Krajský soud v Ostravě došel k závěru, že se jedná o účelové tvrzení. Z tohoto názoru vyšel i správní orgán při novém řízení, jak plyne z §250j odst. 3 o.s.ř., a proto se v řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zabýval pouze naplněním restitučních důvodů podle §6 odst. 1 písm. r) tohoto zákona - tj. politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a nikoli podle §6 odst. 1 písm. p) - tj. převzetí věci bez právního důvodu. Předmětem správního řízení tak byla jiná otázka, než která bezprostředně souvisela s uplatněným opravným prostředkem.
Ústavní soud vychází ve své judikatuře ze zásady, že takové správní řízení představuje jeden celek bez ohledu na to, že ve sporném bodě již bylo: pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 15. 10. 1996. Ústavní stížnost, napadající rozsudek téhož krajského soudu ze dne 20. 1. 1999, proto není s ohledem na zvláštnosti soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů podána po lhůtě.
Stěžovatel jako jedinou vadu rozsudku krajského soudu ze dne 20. l. 1999, č. j. 22 Ca 248/98-21, spatřuje skutečnost, že tento soud rozhodnutí správního orgánu nezrušil, ačkoli byl správním orgánem zjevně porušen zákon, nebot' nebyl proveden důkaz pravosti podpisu stěžovatele. Tím měl být porušen čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
V daném případě nelze rozsudku Krajského soudu v Ostravě vytknout, že by se otázkou zákonnosti rozhodnutí správního orgánu nezabýval. Došel však k závěru, že §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu porušeny nebyly. Řízení proběhlo při respektování ústavních zásad soudního řízení, bylo veřejné a stěžovatel měl možnost uplatnit před soudem své námitky proti zákonnosti rozhodnutí správního orgánu. Jestliže soud došel k jinému, pro stěžovatele nepříznivému závěru, není to samo o sobě zásahem do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout, které z nich provede. K tomuto závěru již konečně v této věci v případě rozhodnutí Krajského soudu
II. ÚS 197/99
v Ostravě ze dne 15. 10. 1996, čj. 22 Ca 559/96-9, došel ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 7. 1997, j. 111. ÚS 15/97-19.
Dovolává-li se stěžovatel porušení věty druhé §39 odst. 2 správního řádu, podle které čestným prohlášením nelze nahradit znalecký posudek, je nutno uvést, že z tohoto ustanovení přímo neplyne, na které případy čestné prohlášení nelze vztáhnout, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Ve správním soudnictví je přitom dokazování možné pouze v režimu §250i odst. 1 o.s.ř. Soud tak nemůže doplňovat dokazování správního orgánu novými důkazy. Hodnotí dokazování správního orgánu, které musí být přesvědčivé, stejně jako musí soud zdůvodnit své rozhodnutí. Je věcí úvahy správního orgánu, zda čestné prohlášení připustí, neplyne-li z povahy věci, že to možné není. Ústavní soud přitom připomíná, že úkolem správního soudu podle platné právní úpravy není přehodnocovat důkazy prováděné správním úřadem, nýbrž posoudit, jak byly hodnoceny a zda byly vůbec potřebné důkazy provedeny. V daném případě šlo o čestné prohlášení (v příloze č. 3 správního spisu) samotného stěžovatele, že listinu o vzdání se přídělu podepsal (v příloze č. 8 správního spisu). Stěžovatel přitom neuvádí, že by nebyl poučen o trestních, popř. trestně právních následcích nepravdivého prohlášení, stejně jako neprokázal, že by v tomto případě právní předpis vyloučil možnost použití čestného prohlášení nebo že by jednalo o porušení rovnosti mezi účastníky řízení nebo rozpor s obecným zájmem, což by mohlo založit nezákonnost správního rozhodnutí. To se ale nestalo.
Přihlédnutí k čestnému prohlášení samo o sobě proto nelze považovat za nezákonnost v rozhodnutí správního orgánu. Jestliže tedy Krajský soud v Ostravě při přezkumu došel k závěru, že skutková zjištění správního orgánu byla ve smyslu §250j odst. 2 o.s.ř. dostačující, jde o hodnocení důkazů, které Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, pokud nevybočují extrémně z mezí ústavnosti. V daném případě soud hodnotil i další podstatné okolnosti případu, které stěžovatel nezpochybňuje. Přihlédl k tomu, že stěžovatel na předmětné nemovitosti hospodařil sám a později do září 1950 se svou matkou. Poté vykonával vojenskou službu a usedlost předal p. Ch. se vším inventářem a zásobami. Ten ji předal p. M. Po návratu stěžovatele z vojenské služby, jak zjistil správní orgán, v usedlosti bydlel p. B., pole měla být v JZD. Sám stěžovatel byl vzat do vazby, nebot' byl označen za příživníka, když odmítal na své usedlosti pracovat. Propuštěn byl s tím, že po vystěhování p. B. mu bude vrácen živý a mrtvý inventář. Ve skutečnosti ale nastoupil do STS a po těžkém úrazu odešel do Jeseníku, kde pracoval jako řidič v Jednotě. V řízení Krajský soud v Ostravě přihlédl i k výslovnému prohlášení stěžovatele, že po návratu z vojenské služby již neměl v úmyslu na usedlosti hospodařit a k výpovědi svědka, že o perzekuci stěžovatele kvůli práci v JZD nemohla být řeč. Prohlášení o vzdání se přídělu mělo být učiněno 11. 11. 1957, stěžovatel však nepodepsal listinu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem. Jestliže krajský soud tyto skutečnosti jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti zhodnotil tak, že stěžovatel se přídělu vzdal a že teprve v opravném prostředku v roce 1995 označil svůj podpis na listině za nepravý, došel k závěru, který extrémně nevybočuje z mezí ústavních zásad spravedlivého procesu.
Stěžovateli, který neuspěl v rámci restitučního řízení navíc nic od roku 1957 nebránilo, aby neplatnost svého jednostranného právního úkonu podle §132 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. nezpochybnil soudní cestou. Konečně ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je posouzení ústavnosti postupu orgánů veřejné moci v již ukončeném řízení. Pokud předkládal stěžovatel ústavnímu soudu nové důkazy, popř. upozorňoval na nové skutečnosti, které by mohly mít vliv na výsledek správního řízení, jde o záležitost obnovy řízení podle správního řádu, nikoli příslušnosti ústavního soudu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát Ústavního soudu odmítne návrh, který je zjevně
II. ÚS 197/99
neopodstatněný. Protože podmínky tohoto ustanovení byly naplněny, nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 1999 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu