ECLI:CZ:US:1999:2.US.204.98
sp. zn. II. ÚS 204/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti V.S., zastoupeného JUDr. M.Ř., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1998, č.j. 2 Cdon 1883/97-132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 4. 5. 1998, navrhuje stěžovatel zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1998, č.j. 2 Cdon 1883/97-132, a to pro porušení čl. 90 Ústavy a dále čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 25. 3. 1996, č. j. 11 Co 307/95-115, ve znění usnesení ze dne 28. 6. 1997, č. j. 11 Co 307/95-127 změnil Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 3. 1995, č. j. 14 C 52/94-85, tak, že zamítl návrh, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu v domě v P., kterou dal žalobce žalovanému.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud ČR neshledal toto dovolání důvodným. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 1998, č. j. 2 Cdon 1883/97-132, bylo zamítnuto dovolání stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 11 Co 307/95-115, ve znění usnesení tohoto soudu, č. j. 11 Co307/95-127.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je sice pravdou, že v části III. žaloby výpovědní lhůta výslovně uvedena není, je však uvedena v žalobním petitu, který je součástí téže listiny. Bylo by podle jeho názoru absurdní požadovat, aby v rámci téže listiny byla výpovědní lhůta uvedena pouze na určitém jejím místě.
Stěžovatel dále uvádí, že i přes publikovanou judikaturu a vyslovený názor Nejvyššího soudu ČR nelze v případech, kdy výpověď z nájmu bytu byla dána přímo v textu žaloby, vyžadovat takto přepjatě formalisticky, aby za vlastní výpověď z nájmu bytu byla považována jen část dané listiny, a tato listina nebyla hodnocena ve svém celku a ve všech souvislostech, pokud je z ní patrná vůle toho, kdo listinu sepsal.
Ústavní soud nezjistil v činnosti Nejvyššího soudu ČR porušení hmotněprávních či procesněprávních ustanovení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Výpověď z nájmu bytu daná pronajímatelem (stěžovatelem) nájemci, obsažená v žalobě, neobsahuje stanovení lhůty, jejímž uplynutím má nájem skončit a nemá tedy všechny hmotněprávní náležitosti (§710 odst. 3 obč. zák.). Výpověď, která nemá předepsané hmotněprávní náležitosti, nemůže vyvolat zamýšlené právní následky. Žalobní návrh (petit) je procesněprávním úkonem žalobce adresovaným soudu, a proto není možné ho považovat za část výpovědi.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány; především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům a dále čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu US
V Brně dne 8. března 1999