ECLI:CZ:US:1999:2.US.219.98
sp. zn. II. ÚS 219/98
Usnesení
II.ÚS 219/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti A.Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 3 To 10/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25.11. 1997, sp. zn. 1 T 64/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Soudce zpravodaj podle ustanovení §43 odst.1 písm.a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť navrhovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě jemu k tomu určené.
Dne 12. 5. 1998 obdržel Ústavní soud stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 3 To 10/98, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 1 T 64/97.
V odůvodnění svého podání stěžovatel uvedl, že shora uvedenými rozsudky byl odsouzen za trestný čin podle ustanovení §140 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 a půl roku. Podle ustanovení §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně však podle ustanovení §57 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území republiky, a to podle ustanovení §57 odst. 2 tr. zák., na dobu neurčitou.
Ke skutkovým okolnostem svého podání stěžovatel uvedl, že oba soudy rozhodovaly v jeho případě v rozporu se zásadou materiální pravdy, neboť spíše přihlédly k výpovědím poškozených občanů VR a důkazy,
II.ÚS 219/98
provedené v řízení před Krajským soudem v Praze, hodnotily z pohledu viny stěžovatele i když jejich hodnota byla nedostatečná a nevěrohodná. Podle tvrzení stěžovatele postup Policie ČR v případě vyšetřování jeho případu vykazoval řadu pochybení, které ve svém důsledku představovaly porušení zákona a čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že podání navrhovatele a předložená plná moc vykazovaly vady ve smyslu ustanovení §72 odst. 2, 4, jakož i ustanovení §31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyzval dne 20. 5. 1998 soudce zpravodaje v plné moci označeného právního zástupce JUDr. J.K. k odstranění vad podání a plné moci. Dne 2. 6. 1998 na základě této výzvy, zaslal JUDr. J.K. další plnou moc ze dne 5. 5. 1998, která však vykazovala stejnou vadu, tj. substituční doložku, a zároveň předložil požadované originály rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 1 T 64/97, a Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 1998, sp. zn. 3 To 10/98.
Dne 22. 1. 1999 obdržel soudce zpravodaj od shora jmenovaného JUDr. K. další plnou moc, opět datovanou dnem 5. 5. 1998, která však opět obsahovala stejnou vadu, která brání jejímu zařazení do spisu sp. zn. II. ÚS 219/98.
Soudce zpravodaj nesdílí přesvědčení JUDr. K. o bezvadnosti této již v pořadí třetí plné moci a zdůrazňuje, že ani toto vyhotovení nesplňuje podmínku uvedenou v ustanovení §31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto nezbylo než stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 1. března 1999