ECLI:CZ:US:1999:2.US.228.98
sp. zn. II. ÚS 228/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti A., zastoupené JUDr. M.S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 1998, č. j. 29 Ca 39/97-17, a rozhodnutí O.ú., ze dne 16. 12. 1996, č. j. Fin 1380/96 Řez., takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 3. 1998, č. j. 29 Ca 39/97-17, a rozhodnutí O.ú., ze dne 16. 12. 1996, č. j. Fin 1380/96 Řez.
Krajský soud v Brně zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí O.ú, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a kterým byl potvrzen platební výměr na místní poplatek č. 4/96 ze dne 25. 10. 1996, č. j. 1123/96, vydaný O.ú. P.
Stěžovatel v podané žalobě ke Krajskému soudu uvedl, že odvolací orgán, tj. OÚ B., nepostupoval v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb., protože se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi důvody, uvedenými v odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí.
Navíc vytýká odvolacímu správnímu orgánu, že po právní stránce posoudil věc nesprávně, když nezkoumal vznik a zánik poplatkové povinnosti stěžovatele a svoje rozhodnutí o zamítnutí odvolání odůvodnil chybnou aplikací §59 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. V uplatněné žalobě ke Krajskému soudu stěžovatel položil důraz na skutečnost, že jeho povinnost uhradit obci P. místní poplatek za rekreační pobyt a místní poplatek za ubytovací kapacity, zanikla započtením vzájemných pohledávek. Započtení je druhem zániku závazků, není jeho placením ani jeho úhradou. Tuto skutečnost stěžovatel dále rozvádí v tom směru, že aplikace ustanovení §59 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže je daňová pohledávka plněna. Splnění přitom nemůže nastat pouze tehdy, existuje-li pohledávka, jinak jde o plnění nedluhu.
Započtení nepředstavuje plnění pohledávky, ale jiný způsob zániku závazku. Z toho stěžovatel dovozuje, že zanikla-li pohledávka na zaplacení místních poplatků započtením, nebylo možné vyměřovat poplatek platebním výměrem a poplatek zvyšovat. Daňové řízení nemělo být tak v tomto případě zahájeno. Proto stěžovatel se domnívá, že cit. rozhodnutím odvolacího správního orgánu byl zkrácen na svých právech.
Krajský soud v Brně svůj zamítavý posudek zdůvodnil tím, že podstata správného právního posouzení věci nespočívá v odpovědi na otázku, zda došlo k zániku závazku navrhovatele započtením ve smyslu ustanovení §§580 až 581 o. z. nebo §§358 až 364 obchodního zákoníku, protože daný případ se neřídí občanskoprávní ani obchodněprávní úpravou. Krajský soud dospívá pak k závěru, že základem právního posouzení věci je vztah daňového subjektu na straně jedné a územního finančního orgánu příslušného ke správě daní na straně druhé.
Krajský soud dále konstatoval, že v projednávané věci je nutno vycházet ze zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon zánik daňové povinnosti daňového subjektu započtením nezná, a proto se ze strany stěžovatele jedná o neúčinný projev vůle. Stěžovatel nesplnil řádně svou povinnost daňového subjektu vůči správci daně, a proto mu byla tato povinnost uložena rozhodnutím (§32 zák. č. 337/1992 Sb.).
Krajskému soudu vytýká stěžovatel, že se vůbec nezabýval existencí pohledávek mezi navrhovatelem a obcí, jako dvěma právnickými osobami s právní subjektivitou, když žádný zákon, včetně zák. č. 337/1992 Sb., nezakazuje započtení pohledávek v tomto případě. Stěžovatel dále uvádí, že stanovení druhů místních poplatků a jejich sazeb patří do samostatné působnosti obce, neboť místní poplatky jsou příjmem rozpočtu obce. Tím, že krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti odvolacímu správnímu orgánu, zvýhodnil tím v řízení obec, jejíž obecní úřad, jako správce daně, zahájil daňové řízení podle zák. č. 337/1992 Sb., i když pohledávky obce vůči navrhovateli již neexistovaly, neboť zanikly započtením.
Své stanovisko dokládá stěžovatel expertízou k problematice započtení pohledávek, vypracovanou PF, (doc. Dr. J. F. a doc. JUDr. P.P.).
Postupem a rozhodnutím Krajského soudu v Brně podle stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv a svobod, zakotvených v Listině základních práv a svobod, jmenovitě čl. 2 odst. 3, čl. 37 odst. 3, čl. 2 odst. 2 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 39/97. V přiloženém vyjádření zdůraznil Krajský soud v Brně, že šlo o řízení přezkumné, v němž se dokazování neprovádí a v němž je pro soud závazný stav věcí zjištěný odvolacím správním orgánem v době rozhodování.
Přezkumný soud dále konstatuje, že stěžovatel evidentně nerozlišuje oblast práva veřejného a úpravu soukromoprávních vztahů. Placení daní a poplatků je činností uloženou zákonem a není na libovůli daňového subjektu, jak s touto povinností naloží, zvláště má-li se jednat o jednostranný projev vůle vůči správci daně. Nesplnění poplatkové povinnosti stěžovatele nelze zhojit kompenzačním projevem. Krajský soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta.
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k porušení ústavnosti. Podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, zda v projednávaném případě mohlo dojít k vzájemnému započtení pohledávek a o posouzení vzájemných vztahů obou subjektů kompenzačního vztahu, tj. stěžovatele jako daňového subjektu a obce, resp. O.ú. P., jako územního finančního orgánu příslušného ke správě daní.
Sám stěžovatel i v ústavní stížnosti brojí proti platebnímu výměru na místní poplatek č. 4/96 ze dne 25. 10. 1996, a jak sám uvádí, vydaném O.ú. P. Každá obec vykonává dvě působnosti: přenesenou a samosprávnou. V přenesené působnosti vykonává funkci správního orgánu, která na ni zákonem byla přenesena. V samosprávné působnosti má postavení právnické osoby, se všemi právy a povinnostmi, které pro ni zákon také v soukromoprávní sféře připouští.
Pro vzájemné započtení pohledávek je conditio sine qua non, aby se tento právní úkon odehrával v soukromoprávní sféře, t.j., aby, jak samotný předmět započtení, tak i oba subjekty vyvozovaly svá práva z občanského nebo obchodního zákoníku.
Vyměřením poplatku jednal O.ú. P. jako správní orgán, t.j. jako orgán veřejné moci podle ustanovení §13 zák. č. 565/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o místních poplatcích odkazuje ve věcech řízení o poplatcích na platnost zvláštního předpisu, t. j. zák. č. 337/1992 Sb. Povinnost byla založena správním aktem.
Pohledávky stěžovatele vůči obci P. byly založeny smluvním soukromoprávním aktem.
Povinnosti z těchto dvou odlišných vztahů nelze navzájem kompenzovat. Ve skutkově stejné věci za účasti stejných subjektů rozhodl tak již Ústavní soud také svým nálezem sp. zn. I.ÚS 229/98.
K tomuto tvrzenému kompenzačnímu vztahu nutno pro úplnost poznamenat, že obec P. pohledávky stěžovatele nepovažovala za správné, předložené faktury neuznala a od smlouvy odstoupila.
Je nutno rovněž potvrdit stanovisko přezkumného soudu, že územní finanční orgán postupoval přesně v intencích zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který je speciálním právním předpisem upravujícím řízení ve věci daní a poplatků, když jako příslušný finanční orgán přistoupil k vymáhání dosud nezaplacených poplatků. Naopak, k porušení zák. č. 337/1992 Sb. by došlo připuštěním předmětné kompenzace, neboť tento zákon nezná zánik daňové povinnosti daňového subjektu započtením. K zániku daňové povinnosti ve vztahu stěžovatele jako daňového poplatníka a O.ú. P. jako finančního orgánu příslušného ke správě daní nemůže započtením dojít.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 17. března 1999