Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.04.1999, sp. zn. II. ÚS 234/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 53/14 SbNU 7 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.234.97

sp. zn. II. ÚS 234/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M. V., zastoupeného JUDr. E. F., AK Kollárova 3, Znojmo, za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Brně, 2) Okresního soudu ve Znojmě a vedl. účastníka 1) A. V., 2) čs. státu - Ministerstva vnitra, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 17 Co 485/95, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 2. 1995, sp. zn. 6 C 789/91, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 1997, sp. zn. 17 Co 485/95, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 2. 1995, sp. zn. 6 C 789/91, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se včas podanou žádostí domáhal u ČR - Ministerstva vnitra vydání nemovitosti, a to chaty č. p. 414 v k. ú. Štítary, okr. Znojmo. Žádost podal podle zák. č. 87/1991 Sb. s tím, že chata mu byla orgány SNB v r. 1949 odebrána z důvodu "třídní nespolehlivosti". Protože této výzvě nebylo vyhověno, domáhal se vydání této chaty uplatněním nároku ve smyslu §5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. u Okresního soudu ve Znojmě. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 9. 2. 1995, č. j. 6 C 789/91-69, zamítl žalobu, kterou žalobce (dále jen stěžovatel) alternativně požadoval, aby byla žalovanému uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání chaty, ev. číslo 414 v obci a k. ú. Štítary, případně, aby žalovanému byla uložena povinnost zmíněnou chatu vyklidit a žalobci předat. Stěžovatel uplatňoval svůj nárok jednak podle ustanovení §2 odst. 2 písm. b) a §6 odst. 2zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, jednak podle ustanovení §126 odst. 1 o. z. K zamítnutí žaloby došlo proto, že stěžovatel neprokázal, že byl vlastníkem zmíněné chaty. Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 1997, č. j. 17 Co 485/95-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, protože stěžovatel neprokázal, že byl vlastníkem sporné nemovitosti. Nepodařilo se mu rovněž prokázat, kdy a jakým způsobem tato nemovitost přešla na stát. V průběhu odvolacího řízení navrhl stěžovatel výslech své manželky A. V. jako účastnice řízení s tvrzením, že byla spoluvlastnicí zmíněné chaty. Odvolací soud toto posoudil jako návrh na přistoupení dalšího účastníka řízení na straně stěžovatele dle ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. a přistoupení A. V., jako účastnice řízení na straně stěžovatele nepřipustil podle ustanovení §216 odst. 1 o. s. ř. Proti zamítavému stanovisku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. listopadu 1998, č. j. 2 Cdon 1533/97-109, dovolání odmítl s odůvodněním, že nezjistil žádné vady taxativně vyjmenované v §237 odst. 1 o. s. ř. a vzhledem k nepřípustnosti dovolání se proto již nezabýval jeho důvodností. Stěžovatel spolu s podáním dovolání k Nejvyššímu soudu ČR podal z procesní opatrnosti pro zachování lhůty současně v zákonné lhůtě ústavní stížnost, a to proti rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě a odvolacího Krajského soudu v Brně. Stížnost byla podána řádně a včas. Ve své ústavní stížnosti proti rozsudku soudu prvého stupně stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno v soudním řízení řádně prokázat, že on a jeho manželka byli faktickými vlastníky chaty, i když jako s vlastníky s nimi bylo jednáno a stát po odebrání jejich majetku jim zaplatil náhradu, neúměrnou k hodnotě nemovitosti, a to ze státních prostředků. K zápisu jejich vlastnického práva podle tehdy platných předpisů do pozemkové knihy, jak uvádí stěžovatel, nedošlo právě proto, že v uskutečnění tohoto právního úkonu jim bylo zabráněno nezákonným úředním postupem tehdejších orgánů SNB a příslušným stavebním úřadem. Dále stěžovatel namítá, že nepřipuštěním manželky stěžovatele, jako majetkové spoluvlastnice bylo oběma soudy porušeno právo na soudní ochranu jejího vlastnického práva. Pro její neúčast v řízení se stěžovatel domnívá, že odvolací soud měl postupovat podle ustanovení §221 odst. 1 písm.d) o. s. ř., rozhodnutí soudu prvého stupně zrušit a věc mu vrátit zpět k dalšímu řízení. Stěžovatel nabídl odvolacímu soudu další důkazy, které se mu podařilo shromáždit, které potvrzují jeho nárok a které by objasnily další podstatné skutečnosti, t. j. do jakého majetku přešla předmětná nemovitost při jejich odnětí vlastníkům po r. 1948. Touto otázkou se ani soud I. stupně nezabýval. Dále uvádí, že oba soudy pouze vyslovily domněnku, že předmětná nemovitost do majetku státu vůbec nepřešla. Soudy ani nezkoumaly, co to bylo za prohlášení státu v r. 1980, na základě kterého bylo čs. státu - Ministerstvu vnitra zapsáno vlastnické právo. Soud prvého stupně také nezjišťoval, z jakého právního důvodu byla stěžovateli zaplacena MV ČR částka 29.651,60 Kč. V postupu obou soudů spatřuje stěžovatel porušení svého základního práva, a to podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy. K dožádání Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu Okresního soudu ve Znojmě, a to přípisem ze dne 19. 2. 1999, č. j. 6 C 789/91. K námitkám stěžovatele uvedla, že stěžovatel před soudem I. stupně nenavrhl, aby do řízení přistoupil další účastník - jeho manželka A. V. a také netvrdil, že by jeho manželka spolu s ním vlastnila spornou nemovitost. Dále uvádí, že stěžovatel neunesl ani důkazní břemeno ohledně vlastnictví sporné nemovitosti a soudu nepředložil výpis z pozemkové knihy a ani kupní smlouvu. Proto navrhla ústavní stížnost zcela zamítnout. Dožádaný Krajský soud v Brně, zastoupený předsedkyní senátu JUDr. Ludmilou Antlovou, plně odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 10. 3. 1997, č. j. 17 Co 485/95-94. Dále poukazuje na to, že stěžovatel se v daném případě nemůže odvolávat na porušení čl. 11 Listiny, neboť tímto článkem je chráněno vlastnické právo již konstituované. Rovněž odmítá stěžovatelův poukaz na porušení čl. 36 Listiny, neboť ustanovení §221 odst. 1 písm.d) o. s. ř., na které se stěžovatel odvolává, platí pouze pro případ, že soud prvého stupně nejednal s někým, kdo měl být účastníkem řízení. V tomto řízení však stěžovatel nepodal návrh, aby do řízení vstoupila jeho manželka. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Druhý vedlejší účastník ČR - Ministerstvo vnitra se plně ztotožnil s vyjádřeními prvého a druhého účastníka řízení a rovněž namítl zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 789/91. Z tohoto spisu zjistil, že podaná ústavní stížnost je důvodná v důsledku porušení ústavnosti, čímž je současně dána ingerence Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných. Ze spisu bylo zjištěno : Zápis z jednání ze dne 22. srpna 1991 ve věci vydání chaty č. ev. 414 p.č. 1086 v k. ú. Štítary, sepsaný mezi stěžovatelem a zástupci Ministerstva vnitra ČR a Policie ČR, konstatuje, že při tomto jednání nemohlo dojít ke shodě o vydání chaty, neboť stěžovatel nebyl schopen dokladovat způsob přechodu chaty z jeho vlastnictví. Bylo dále konstatováno, že v daném případě existují pouze podpůrné doklady, z nichž lze konstatovat, že stěžovatel uzavřel předmětnou kupní smlouvu v tísni. Bylo doporučeno uplatnit věc u soudu. K dožádání soudu prvého stupně sdělil Katastrální úřad ve Znojmě dopisem ze dne 23. 4. 1993, č. j. 133621-70-214, že předmětná chata byla zapsána pro čs. stát - Ministerstvo vnitra na základě vlastnického prohlášení z 23. 4. 1980 Krajské správy sboru národní bezpečnosti, které se ve sbírce listin nedochovalo. Zápis byl proveden až při komplexním zakládání evidence nemovitostí, neboť chata dříve nebyla evidována. Žádné listiny nejsou na Katastrálním úřadě ve Znojmě k dispozici. Okresní národní výbor ve Znojmě dopisem ze dne 11. 2. 1949 se obrátil na příslušná velitelství SNB o zjištění každého majitele chaty v jejich obvodu, neboť Vojenský útvar v Brně zjistil, že v těchto místech je postaveno množství chat, aniž by jejich majitelům byla vydána potřebná stavební povolení. V odpovědi SNB - velitelství stanice v Šumvaldě, okr. Znojmo ze dne 24. února 1949, č. j. 330/1949, na katastru obce Štítary pod bodem 10. seznamu je uveden jako majitel chaty M. V. Přípis obsahuje připomínku býv. ONV ve Znojmě, že všichni majitelé byli vyzváni, aby si podali žádost o vystavení stavebního povolení. Žádost o vydání stavebního povolení podal v požadovaném termínu i stěžovatel, a to na ONV ve Znojmě. Této žádosti nebylo vyhověno s odvoláním na neudělení souhlasu Ministerstva národní obrany. Ke stěžovatelovu odvolání se Krajský soud v Brně obrátil na býv. ONV ve Znojmě, a to dopisem ze dne 24. 9. 1949, zn. 704/2-22.9.-1949-XI/1B, se žádostí o znovu prozkoumání státní a národní spolehlivosti odvolatele. ONV ve Znojmě pověřilo tímto úkolem velitelství stanice SNB ve Znojmě, které ve vyjádření ze dne 7. ledna 1950, sp. zn. 9214/1949, výslovně uvedlo : "...vzhledem k tomu, že M. V. pochází z kapitalistické rodiny, dá se plně souditi, že nemá kladný poměr k lidově demokratickému státnímu zřízení, a proto z těchto důvodů není hoden, aby mu povolení ku stavbě chaty bylo uděleno". Na základě tohoto kádrového hodnocení býv. KNV v Brně stěžovatelovo odvolání zamítl s poukazem na zásadní negativní stanovisko MNO. Ostatním žadatelům byla dodatečná stavební povolení vydána. Výše uvedené doklady prokazují, že v té době, t. j. době bezprostředně předcházející převodu chaty na stát, bylo na stěžovatele pohlíženo jako na vlastníka. Dále je zcela evidentní, že se původní vlastník nemohl domáhat zápisu do evidence nemovitostí, neboť tento zápis se prováděl na základě řádného kolaudačního rozhodnutí, které bylo stěžovateli v důsledku politické perzekuce odepřeno. Stěžovatel poté obdržel v únoru 1950 od předsedy ONV ve Znojmě výzvu, aby chatu předal útvarové organizaci KSČ při okresním velitelství národní bezpečnosti ve Znojmě. Podle protokolu soudu I. stupně ze dne 15. 4. 1993 byla tato výzva stěžovatelem předána soudu jako důkaz. Podle protokolované výpovědi stěžovatele se dostavil v r. 1950 na zmíněné velitelství SNB k jejich výzvě, kde byl požádán, aby jim chatu odevzdal. Když se zdráhal, byl na něho činěn nátlak, kterému nakonec podlehl. Byl mu předložen znalecký odhad soudního znalce arch. V. Š., ze dne 24. 2. 1950, který byl poté podkladem tzv. prodeje. Cena byla nepřiměřeně nízká. K odevzdání chaty SNB došlo až na jaře 1950, kdy stěžovatel předal klíče neznámému příslušníkovi SNB, a to na místě samém. Žádný protokol o předání chaty nebyl sepsán. Ze strany SNB byla stěžovateli poté vyplacena částka, uvedená ve znaleckém posudku. Ve všech těchto úředních záznamech jak pro správní orgány, tak i pro býv. SNB, nebylo pochyb o tom, že stěžovatel je vlastníkem předmětné nemovitosti. Ve spise na str. 4 je přiložena pouze závěrečná strana zprávy soudního znalce ze dne 24. 2. 1950. Přední strany, které byly předloženy při řízení, prokázaly pro koho a na čí objednávku byl znalecký posudek zpracován. Jako vlastník byl změněn stěžovatel a objednatelem byla základní organizace KSČ při SNB Znojmo. Znalecký posudek byl sjednán pro účely koupě a prodeje. Jak již bylo výše citováno, podle výpisu ze dne 23. 4. 1991 z evidence nemovitostí - listu vlastnictví č. 403 pro k. ú. Štítary je zapsaná předmětná chata jako vlastnictví čs. státu - Ministerstva vnitra. Jako důvod nabytí je uvedeno "vlastnické prohlášení" ze dne 23. 4. 1980. Text tohoto prohlášení a ani žádný jiný doklad, osvědčující toto vlastnictví se v katastrálních operátech nenachází. Bylo proto povinností soudu hodnotiti všechny předložené důkazy. Ústavním soudem bylo již několikrát zdůrazněno, že restituční zákony ve vztahu k občanskému zákoníku jsou zákony speciální. Při jejich výkladu je nutno přihlížet k zákonu č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který období let 1948 -1989 kvalifikuje jako porušování lidských práv a svobod a jako období teroru proti nositelům odlišných názorů i v destrukci tradičních principů vlastnického práva. Zvláště rok 1949 se vyznačoval nejsilnějším útokem totalitního režimu na institut vlastnictví a na likvidaci třídních nepřátel. Projednávaný případ je typickým produktem těchto let 1949 a 1950, kdy převody a přechody vlastnictví nelze podřadit pouze požadavkům občanského zákona. K odnětí vlastnictví stěžovatele, z důvodů jeho politické perzekuce nezákonně zabraného, došlo postupem totalitního orgánu, porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Bylo na místě proto postupovat podle §6 odst. 2 ve vztahu na ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb. Oba soudy správně nevyhodnotily projednávanou právní věc. Měly k tomu dostatek důkazů, z nichž některé bylo třeba ještě dále prověřit. V restitučních sporech nelze celé důkazní břemeno přenášet výhradně na restituenta, kterému právě pro nezákonnou činnost nebo nečinnost tehdejších správních orgánů byly mnohé doklady odepřeny. Přistoupit pouze k sémantickému výkladu zákonných ustanovení, aniž by bylo přihlédnuto k vůli zákonodárců restitučních zákonů, by v mnoha případech mohlo způsobit nové křivdy. Vzhledem ke zrušení stížností napadených rozsudků se Ústavní soud již nezabýval námitkou nepřipuštění dalšího účastníka do řízení. Tuto možnost uplatnění bude mít stěžovatel při řízení u soudu I. stupně. Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli nebyla poskytnuta soudy ochrana jeho základních lidských práv, čímž došlo k porušení čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod a čl. 90 Ústavy, a proto byl nucen v enunciátu uvedené rozsudky zrušit podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. dubna 1999