ECLI:CZ:US:1999:2.US.237.98
sp. zn. II. ÚS 237/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti M.Ř., zastoupené JUDr. A.J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1998, č. j. 23 Co 29/98-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 21. 5. 1998 navrhuje stěžovatelka zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1998, č. j. 23 Co 29/98-76, a to pro porušení čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 6. 1993, č. j. 8 C 401/92-21, ve znění doplňujícího rozsudku tohoto soudu ze dne 2. 12. 1993, č. j. 8 C 401/92-37, byla odpůrkyni (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit navrhovateli částku 64 804,- Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 1994, č. j. 11 Co 29/94 - 47, výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku v části výroku, kterým byl přiznán 3% úrok z částky 68 804,- Kč zrušil a řízení v této části zastavil, jinak výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 64 804,- Kč se zamítá. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu podala stěžovatelka dovolání.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1018/96, byl výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 64 804,- Kč zamítá, a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem, č. j. Co 29/98-76, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku potvrdil.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Krajský soud v Praze nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu ČR jako soudu dovolacího, neprovedl důkazy dovolacím soudem nařízené a tím rozhodl zcela proti smyslu závěrů soudu vyššího stupně, jehož právním názorem byl vázán.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se domáhala ochrany svých ústavně garantovaných základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející.
Ústavní soud neshledal v činnosti Krajského soudu v Praze porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Krajský soud správně zjistil skutkový stav věci a tento stav rovněž správně právně posoudil. Mezi účastníky smlouvy byla dohodnuta výše nájmu za nebytové prostory v souladu s cenami stanoveným §1 odst. 1 písm. a) - d) vyhlášky č. 585/199 Sb.
Smluvní ujednání mezi účastníky smlouvy pod bodem III nájemní smlouvy se netýká nájemného. Jde o ujednání o placení určité částky ročně mimo nájemné, a to jako příspěvek pro žalobce na tělovýchovnou činnost. Smluvní ujednání mezi účastníky smlouvy pod bodem III je občanskoprávní ujednání, a to smlouvou nepojmenovanou ve smyslu ustanovení §51 obč. zák.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 8. března 1999