ECLI:CZ:US:1999:2.US.248.97
sp. zn. II. ÚS 248/97
Usnesení
II. ÚS 248/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula, ve věci ústavní stížnosti OS, zastoupené advokátkou JUDr. J.M., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1553/96, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a TJ, zastoupené JUDr. K.P., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatel napadl ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1553/96, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 1996, č. j. 19 Co 161/96-86. Své dovolání opřel o §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., neboť tvrdil, že odvolací soud mu svým postupem neumožnil podat návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. Podle jeho tvrzení se senát Městského soudu v Praze odebral k poradě ohledně předloženého důkazu, aniž něco nasvědčovalo tomu, že půjde o poradu před vyhlášením rozhodnutí. Po poradě však tento senát přistoupil k vyhlášení usnesení. Dovolací soud odmítl dovolání s odůvodněním, že podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. není dovolání přípustné, neboť se nevztahuje na daný případ a stěžovatelka mohla návrh učinit jindy nebo později. S tímto názorem stěžovatelka nesouhlasí, neboť z úkonu soudu nebylo zřejmé, že se jedná o poradu před vyhlášením rozhodnutí. Dále argumentuje v meritu věci, kde zdůvodňuje, proč byla daná věc podle jejího názoru po právní stránce zásadního významu. Postupem soudu, který věc samu neprojednal, byl podle názoru stěžovatelky porušen čl. 90 Ústavy ČR a rovněž čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným navrhovatelem, který byl řádně zastoupen. Ústavní soud si proto vyžádal od Nejvyššího soudu ČR a vedlejšího účastníka vyjádření k návrhu, a od Obvodního soudu pro Prahu 10 si vyžádal
II. ÚS 248/97
předmětný spis, ze kterého si mohl ověřit skutkový děj a všechny okolnosti, které vedly k rozhodnutí napadenému ústavní stížností.
Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřil předseda senátu JUDr. V.K., který se vyjádřil k právní stránce případu a zdůraznil zvláštnosti řízení o dovolání. Poukázal též na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu ČR ve věcech řízení o důvodech dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a v dalším odkázal na odůvodnění předmětného usnesení. Vedlejší účastník kromě argumentace v meritu věci projednávané soudu I. a II. instance uvedl, že stěžovatel opomíjí některé zásady nezávislého soudního řízení, kdy není věcí soudu, aby vedl účastníky řízení a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., když ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V předmětné věci je rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen na zjištění, zda v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny bylo navrhovateli umožněno, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svých práv. Tato jeho možnost je vymezena v §215 o.s.ř., kde je upraven postup odvolacího jednání (a contr. řízení v I. stupni podle §118 odst. 3 o.s.ř.). Z tohoto ustanovení neplyne, že by měl soud vyzvat odvolatele v určité (závěrečné) fázi řízení (koncentrace řízení), aby předložil návrh na připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. Je věcí odvolatele, kdy tak učiní, musí to však být nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. 1. 84) plyne, že v řízení právní zástupce stěžovatelky uvedl, že celou problematiku popsal v písemném odvolání a že nemá nic podstatného, co by dodal. Přitom jde nepochybně o podstatnou záležitost, neboť právě tímto návrhem může odvolatel vytvořit odvolacímu soudu podmínky, aby se v rozhodnutí přípustností dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. zabýval. Navíc takto nesprávným právním posouzením věci argumentoval již v řízení v I. a II. instanci. Nic mu přitom nebránilo, aby návrh na připuštění dovolání podal i později, tj. i po skončené poradě odvolacího soudu. Bylo jeho věcí (vigilantibus iura), aby počítal i s možností potvrzujícího rozsudku ve věci, která byla podle jeho názoru právně sporná. Ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny je však zcela vyloučeno, aby jej soud na tuto možnost upozorňoval.
Pokud Nejvyšší soud ČR žádost o připuštění dovolání odmítne, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání žádosti o připuštění dovolání. Ústavní soud může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, konkrétně právo na to, aby byl její návrh stanoveným postupem projednán. Nejvyšší soud však postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o nepřípustnosti dovolání náležitě zdůvodnil. Stěžovatelka pouze polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, který se nemohl případem zabývat po věcné stránce, když nedošel k závěru, že se jedná o věc, která splňuje podmínky §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Z toho proto plyne i zjevná neopodstatněnost stížnosti. Pokud jde o meritorní posouzení věci, které stěžovatelka uplatňovala z hlediska nesprávného právního posouzení věci v odvolání i dovolání, je třeba konstatovat, že v této části by bylo třeba hodnotit ústavní stížnost jako
11. ÚS 248/97
nepřípustnou, neboť nepodáním žádosti o připuštění dovolání stěžovatelka nevyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako zjevně neopodstatněnou v části, kde se napadá usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z procesních důvodů a podle stanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustnou v části, kde se stěžovatelka dovolává nesprávného právního posouzení věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 1999
JUDr. Antoní Procházka předseda senátu Ústavního soudu