ECLI:CZ:US:1999:2.US.252.98
sp. zn. II. ÚS 252/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti F.P., zastoupeného JUDr. O.P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 1998, sp. zn. 16 Co 276/97, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) a §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť navrhovatel neodstranil vady návrhu ve lhůtě jemu k tomu určené a podání je rovněž zjevně neopodstatněné.
Dne 29. 5. 1998 obdržel Ústavní soud stížnost označenou jako "nesouhlas s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě".
V tomto podání stěžovatel uvedl, že dopis obdobného charakteru, který adresoval Ústavnímu soudu, byl jím již zaslán na Ministerstvo práce a soc. věcí ČR, jež záležitost předalo k dalšímu řízení Ministerstvu spravedlnosti ČR. Uvedené ministerstvo údajně navrhovateli doporučilo řešit celou záležitost cestou ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že podání vykazovalo vady ve smyslu zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatel nebyl zastoupen advokátem ve smyslu ustanovení §29 cit. zák., vyzval Ústavní soud navrhovatele k odstranění vad podání a jeho doplnění ve smyslu písemného poučení ve lhůtě do 30 dnů od obdržení výzvy. Ve stanovené lhůtě obdržel Ústavní soud podání označené jako "doplnění ústavní stížnosti" a plnou moc k zastupování před Ústavním soudem. V doplňujícím podání stěžovatel, aniž odstranil vady návrhu ve smyslu ustanovení §34 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvedl, že odůvodňuje své podání tím, že odkazuje na listinné doklady, které již byly v důkazním řízení před obecnými soudy provedeny, ale ze kterých podle jeho názoru tyto soudu vyvodily zcela nesprávné právní závěry. Pokud se týká rozsudku Krajského soudu v Ostravě pak stěžovatel uvádí, že odvolací soud v průběhu řízení nevěnoval náležitou pozornost tvrzením stěžovatele a porušil tak právo občana zaručené Ústavou a Listinou základních práv a svobod, zakotvené v čl. 28 a čl. 29 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem podání stěžovatel žádá, aby Ústavní soudu vydal nález "kterým by v důsledku toho, že bylo porušeno jeho základní právo, zaručené Ústavou, jak výše uvedeno, a ústavní stížnosti zcela vyhověl".
Ústavní soud nejprve konstatoval, že z formálního hlediska ani toto doplnění ústavní stížnosti nesplňuje náležitosti návrhu ve smyslu již uvedeného §34 odst. 1, 2 ve vztahu k ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatel, aniž označil účastníky řízení a především řádně zformuloval petit svého návrhu, neuvedl, čeho se v tomto podání domáhá. Přitom petit nálezu by měl odpovídat obecně podmínkám uvedeným v ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. vztahujícím se k petitu žaloby. Takto upravený petit nálezu je neurčitý, nejasný a nesrozumitelný, jeho převzetí do výroku případného nálezu by znamenalo, že nález by byl po právní stránce nevykonatelný.
Pokud se týká skutkových okolností podání, pak má Ústavní soud za to, že navrhovatel v průběhu řízení před obecnými soudy neunesl důkazní břemeno, pokud neprokázal samotnou existenci pracovního úrazu ve smyslu ustanovení §190 odst. 1 zák. práce a příčinnou souvislost mezi úrazovým dějem a zdravotním poškozením.
Z předložených listinných dokladů je nesporná pouze ta skutečnost, že se navrhovateli podle lékařských zpráv a zdravotní dokumentace dostalo ošetření s následnou hospitalizací od 16. 1. - 23.1. 1992 s diagnózou krvácejícího vředu v části žaludku. Toto zhoršení zdravotního stavu stěžovatele však nelze dát do přímé souvislosti s pracovním úkonem, jak tvrdí stěžovatel, či jiným pracovním vypětím a nesouhlasí rovněž s tvrzením navrhovatele, že o důvodu nastalých zdravotních problémů informoval jak závodního lékaře, tak i personál nemocnice, kde byl hospitalizován.
Právní závěry, které vyvodily z provedeného dokazování oba obecné soudy jsou logické a s ohledem na neprůkazná tvrzení stěžovatele i dostačující k objasnění skutkových okolností celého případu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenabídl obecným soudům jiné důkazy, které by podpořily jeho tvrzení, pak obecným soudům nezbylo než rozhodnout ve smyslu napadených rozsudků. V podání, které navrhovatel zaslal Ústavnímu soudu argumentuje totožným způsobem jako tomu bylo v řízení před obecnými soudy. Nelze proto dát stěžovateli za pravdu pokud tvrdí, že předložené důkazy byly dostačující k podpoře jím vyvozených závěrů. S ohledem na shora uvedené pak senát Ústavního soudu rozhodl ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. a) a §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 19. března 1999