ECLI:CZ:US:1999:2.US.255.98
sp. zn. II. ÚS 255/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. S.J., zastoupeného JUDr. Ing. A.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 1998, č. j. 17 Co 55/98-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 2. 6. 1998 se stěžovatel domáhal dosažení ochrany práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Dne 26. 7. 1995 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem, č. j. 6 C 6/95-19, tak, že žaloba s žalobním návrhem, aby bylo určeno, že osvědčení, č. j. 1 D-18923/1-LU-91, vydané podle zákona č. 451/91 Sb., Ministerstvem vnitra ČSFR dne 19. 8. 1992, jímž se osvědčuje, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1. písm. c) zák. č. 451/91 Sb., je neplatné.
Pokud jde o výrok, že žalobce byl vědomým spolupracovníkem S., se řízení zastavuje.
Usnesením ze dne 5. 1. 1996, č.j. 25 Co 493/95-32, rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 7. 1995, č. j. 6 C 6/95-19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dne 9. 6. 1997 vydal Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudek, č.j. 6 C 6/95-45, kterým zamítl žalobu s žalobním návrhem, aby bylo určeno, že žalobce nebyl vědomým spolupracovníkem S., a rovněž zamítl žalobu s žalobním návrhem, aby bylo určeno, že osvědčení, č. j. 1D- 18923/1-LU-91, z 19. 8. 1992 je neplatné.
Dne 2. 4. 1998 rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem, č. j. 17 Co 55/98-66, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 1997, č. j. 6 C 6/95-45, se potvrzuje. Návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání v této právní věci se nevyhovuje.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že neměl bez svého zavinění možnost nápravy nezákonného osvědčení z 19. 8. 1992 způsobem podle §13 odst. 5 a §18 odst. 1 zákona č. 451/1991 Sb., když tyto instituty nápravy vad osvědčení byly zrušeny dříve, než bylo v případě stěžovatele dosaženo nápravy. Dále si stěžovatel stěžuje na soudní peripetie v této věci, přičemž se setkává nejen s naprostým nepochopením závažnosti právního zájmu stěžovatele na vyřešení jeho věci, ale s nepochopením rozdílu mezi osvědčením obecně a osvědčením vydaným podle §8 odst. 1 cit. zák. v době před zrušením výše uvedených institutů nápravy vad vydaných osvědčení. Podle stěžovatele osvědčení z 19. 8. 1992 je z tohoto hlediska blíže k rozhodnutí než ke klasickému osvědčení.
Městský soud v Praze správně uvedl v odůvodnění svého rozsudku, že žaloba s žalobním návrhem, aby bylo určeno, že žalobce nebyl vědomým spolupracovníkem S., nemohla být úspěšná, neboť žalovaný ani netvrdil, že žalobce (stěžovatel) byl vědomým spolupracovníkem S.
V osvědčení ze dne 19. 8. 1992, č. j. 1D-18923/1-LU-91, se uvádí, že stěžovatel je evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 451/1991 Sb., a že tato skutečnost neosvědčuje vědomou spolupráci s S. podle §2 odst. 2 tohoto zákona. Proto žalobě s výše uvedeným petitem nemohlo být vyhověno. Pro navržený určovací výrok ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. žalobce (stěžovatel) neměl naléhavý právní zájem ve smyslu uvedeného ustanovení.
Soud nemohl ani vyhovět žalobnímu petitu na určení neplatnosti osvědčení. Lustrační osvědčení totiž není rozhodnutím, ale veřejnou listinou, jíž žalovaný osvědčuje existenci či neexistenci určité skutečnosti, která nastala nebo trvá. Není právním úkonem, projevem vůle žalovaného, směřujícího ke vzniku, změně nebo zániku práv a povinností. Otázka platnosti či neplatnosti je však spojena pouze s právním úkonem.
Ústavní soud neshledal v činnosti jednajících soudů porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Byl to právě Městský soud v Praze, který stěžovatele poučil, že v případech lustračních osvědčení se soudní praxe ustálila na dvou způsobech ochrany osob popírajících vědomou spolupráci se S.: stěžovatel může podat žalobu určovací ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., avšak s jinou formulací žalobního petitu než zvolil stěžovatel, nebo žalobu na ochranu osobnosti. Podání výše uvedených žalob není omezeno lhůtou a tak stěžovateli nic nebrání v tom, aby se kdykoli pro jednu z nich rozhodl a obrátil se s ní na soud.
Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 10 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 17. března 1999