ECLI:CZ:US:1999:2.US.260.99
sp. zn. II. ÚS 260/99
Usnesení
II. ÚS 260/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla v právní věci ústavní stížností M. Z., zastoupené JUDr. L. K., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 1999, č. j. 23 Cdo 1943/98-100, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 4. 1996, č. j. 6 C 230/95-51, a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1997, č. j. 39 Co 111/97-76, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 25. 5. 1999 se navrhovatelka obrátila na Ústavní soud s ústavní stížností, kterou se domáhala, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 1999, č. j. 23 Cdo 1943/98-100, kterým bylo zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 1997, č. j. 39 Co 111/97-76, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 4. 1996, č. j. 6 C 230/95-51. Stěžovatelka byla řádně zastoupena a stížnost byla podána včas.
Stěžovatelka tvrdí, že rozsudky všech tří soudů bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v té části, která zaručuje rovnost v právech. Porušení čl. 1 Listiny stěžovatelka spatřuje v tom, že uvedené soudy dospěly shodně k závěru, že nemá dostatek aktivní legitimace, aby mohla uplatňovat svůj restituční nárok. Důvodem stížnosti je skutečnost, že Nejvyšší soud ČR se ve svém rozsudku opřel o nesprávné právní posouzení věci, když dovodil, že osoba, uplatňující restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, musela mít nejpozději ke dni uplynutí lhůty pro uplatnění restitučního nároku, tj. v případě tohoto zákona ke dni 1. 10. 1991, státní občanství ČR. Nález ústavního soudu č. 164/1994 Sb. však podle názoru stěžovatelky zrušil podmínku trvalého pobytu a poskytl novou lhůtu pro uplatnění restitučního nároku pro všechny osoby, které se tímto nálezem staly osobami oprávněnými. Zákon č. 87/1991 Sb. přitom nestanovil, ke kterému okamžiku měly osoby oprávněné k restituci splňovat podmínku státního občanství ČR. Smyslem nálezu č. 164/1994 Sb. však podle stěžovatelky nebylo omezit toto právo osob, které nabyly státní občanství po uplynutí lhůty podle zákona č. 8711991 Sb., ve znění před nálezem ústavního soudu. Takovým nesprávným výkladem Nejvyššího soudu by byly z restitučních nároků vyloučeny ty osoby,
II. ÚS 260/99
které před vydáním cit. nálezu neusilovaly o získání státního občanství ČR, protože nesplňovaly ani podmínku trvalého pobytu.
Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost sice splňuje stanovené požadavky a je přípustná, nicméně ji odmítl a limine fori jako zjevně neoprávněnou, aniž by ve věci dále jednal. Došel k závěru, že Nejvyšší soud ČR nepochybil, když zamítl dovolání stěžovatelky. Věc je z hlediska judikatury ústavního soudu vyřešena v tom smyslu, že v takovém případě vůbec k zásahu do základního práva nedochází s ohledem na právní názory, které již dříve ústavní soud vyslovil v nálezech č. 164/1994 Sb., č. 29/1996 Sb. a č. 185/1997 Sb. v souvislosti s výkladem čl. 11 odst. 2 Listiny, jenž vytváří pro zákonodárce ústavní prostor omezení okruhu oprávněných osob v restitučním zákonodárství.
Z nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. (obdobně nález č. 29/1996 Sb.) totiž vyplývá, že jeho smyslem bylo odstranit nerovnost mezi občany ČR z hlediska místa jejich trvalého pobytu v rozhodné době od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991, nikoli mezi různými osobami bez ohledu na státní občanství z hlediska místa jejich trvalého pobytu. Proto též výslovně uvedl (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, s. 286), že "nově otevřená lhůta se týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými". Jde tedy o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR), již nález ústavního soudu zrušil. Běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se však netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, nebot' ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) splňovaly a z různých důvodů nárok včas neuplatnily". Jinak řečeno, důvodem nálezu bylo zrušení podmínky trvalého pobytu a náprava situace u těch osob, které ji v rozhodné 6měsíční lhůtě v roce 1991 nesplňovaly. Pouze pro tyto osoby se měla otevřít nová lhůta, zatímco na osoby, které v uvedené původní lhůtě nesplňovaly jiné podmínky, se nález č. 164/1994 Sb., a tím ani nová lhůta nevztahovaly. To by bylo možné jen v případě, že by i tato podmínka státního občanství byla ústavním soudem dodatečně zrušena. V takovém případě by se k jejímu nesplnění v rozhodné původní Lhůtě nepřihlíželo. Ústavní soud však v nálezu č. 185/1997 Sb. došel k závěru, že tato podmínka je ústavně konformní. Z toho plyne, že je třeba posuzovat její splnění právě v rozhodné původní lhůtě, nikoli dodatečně.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., senát Ústavního soudu odmítne návrh, který je zjevně neopodstatněný. Protože podmínky tohoto ustanovení byly naplněny, nezbylo než rozhodnout, jak je ve výroku usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 1999 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu
_"_