ECLI:CZ:US:1999:2.US.275.98
sp. zn. II. ÚS 275/98
Usnesení
II.ÚS 275/98 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.Š., zastoupeného Mgr. M.R., proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 13 T 146/97, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 13 T 146/97.
Ústavní soud přezkoumal splnění podmínek pro projednání ústavní stížností a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní stížnost totiž směřuje proti rozsudku 1. instance, konkrétně Okresního soudu pro Prahu-západ. Ústavní stížnost však musí podle §72 odst. 2 ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., směřovat proti pravomocnému rozhodnutí o posledním opravném procesním prostředku, který stěžovateli zákon poskytuje.
Ústavní soud není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, v každém případě je však vázán jejím petitem (nálezy I. ÚS 89/94 a Pl. ÚS 16/93) a ve své rozhodovací praxi stojí na stanovisku, že může rozhodovat jen o zásahu, který navrhovatel v petitu své ústavní stížnosti výslovně označí. Popř. ruší-li Ústavní soud rozhodnutí přezkumné instance a rozhodnutí prvostupňové instance, které je založeno na stejných vadách, může z důvodu procesní ekonomie zrušit i rozhodnutí nižší instance, nikoli však opačně.
V daném případě se jedná o usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1998, č. j. 13 To 125/98-378, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu-západ ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. 13 T 146/97. To však stěžovatel v petitu své ústavní stížnosti nenapadá a jako orgán, proti kterému ve smyslu ustanovení §77 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost směřuje, označil pouze Okresní soud pro Prahu-západ.
Ústavní stížnost s ohledem na svou subsidiaritu musí v každém případě směřovat proti rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje (§72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
II. ÚS 275/98
Rozhodnutí Ústavního soudu rušící v případě úspěchu stížnosti jen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu-západ, jak by k tomu byl vázán petitem ústavní stížnosti, by v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutí Krajského soudu v Praze by zůstalo nedotčeno, což by bylo i v rozporu s principem právní jistoty.
Ústavní soud je sice vázán podle §63 zákona o Ústavním soudu rovněž přiměřeným použitím ustanovení o. s. ř. V daném případě však nebylo použití §5 o. s. ř. o poučovací povinnosti možné, neboť by již nešlo o poučení o procesních právech a povinnostech, jako v případě běžné výzvy k odstranění vad, nýbrž o poučení o tom, vůči kterému rozhodnutí má stížnost směřovat a které rozhodnutí způsobilo zásah do základního práva. V takovém případě by již Ústavní soud přestal plnit roli nezávislého a nestranného orgánu a vystupoval by před vlastním posouzením věci na straně stěžovatele. Rovněž tak by tento postup odporoval výslovnému požadavku zastoupení advokátem.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl jako nepřípustnou, aniž se jí mohl zabývat z hlediska vlastního obsahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 1999 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu