ECLI:CZ:US:1999:2.US.28.99
sp. zn. II. ÚS 28/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) J. B., 2) F. B., 3) Z. D., 4) A. M., zastoupených JUDr. V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 26 Co 244/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 20. 1. 1999 se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 26 Co 244/98, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 26 Co 244/98, potvrdil Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu Praha - západ, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci (stěžovatelé) domáhali, aby byla zrušena kupní smlouva ze dne 27. 1. 1964, registrovaná Státním notářstvím Praha - západ dne 12. 3. 1964 pod sp. zn. PŘ 436/64, v části, kterou byly pozemky v rozsudku uvedené bezúplatně převedeny do vlastnictví J. a A. Z., každému jednou polovinou.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že prokázané podmínky, za kterých došlo k uzavření kupní smlouvy ze dne 27. 1. 1964, odůvodňují oprávněnost žaloby, neboť smlouvou realizovaný převod předmětných nemovitostí byl podmínkou souhlasu příslušných orgánů k převodu domu č. p. 107 v P. se stav. parcelou č. kat. 109, a za předmětné pozemky nebylo mezi účastníky placeno. Tomu podle stěžovatelů odpovídá i velmi nízká kupní cena 8 000,- Kč a listinné důkazy.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu pro Prahu západ, sp. zn. 6 C 1076/96, jakož i vyjádření tohoto soudu, dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze k projednávané věci.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Správně dospěl Krajský soud v Praze v odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí k závěru ( a to ke shodnému závěru jako před tím soud prvního stupně), že předmětná smlouva je jednoznačně smlouvou kupní a nevyplývá z ní v žádném směru úmysl prodávající F. B. předmětné pozemky převést bezúplatně nebo je darovat. Ve vyhotovení smlouvy není jakákoli zmínka o bezúplatném převodu některých nemovitostí nebo jejich darování. Na základě této kupní smlouvy dochází k převodu všech v ní uvedených nemovitostí, tedy domu společně se všemi uvedenými pozemky za kupní cenu 8 000,- Kč.
Pokud jde o kupní cenu, z textu smlouvy je zcela zřejmé, že vyjadřuje dohodnutou částku za všechny předmětné nemovitosti, tedy i předmětné pozemky (z obsahu nevyplývá úmysl účastníků vztahovat sjednanou kupní cenu pouze k některým nemovitostem a ostatní převádět bezúplatně nebo darem).
Soud prvního stupně správně upozornil na to, že v době uzavření smlouvy byl účinný občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který dával účastníkům kupních smluv smluvní volnost při ujednání kupní ceny a nebylo proto vyloučeno, aby se strany dohodly na nižší ceně, než jaká by odpovídala ceně obecné.
Z toho, že dům se stavební parcelou a zahradou byl oceněn na částku 8 000,- Kč a že se tato částka shodovala s kupní cenou, nelze ještě dovozovat, že předmětné pozemky byly převedeny bezúplatně. Tato možnost sice není, jak správně konstatoval Krajský soud v Praze, vyloučena, ale ani prokázána.
Při posuzování vůle a projevu vůle F. B. jako účastnice smlouvy (prodávající) se Ústavní soud ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně: mezi F. B. a A. Z. byl blízký příbuzenský poměr, byly sestry a mezi jejich rodinami byly dobré vztahy. Lze předpokládat, že F. B. se snažila rodině své sestry pomoci, zajistit jí možnost bydlení a lze proto předpokládat, že kupní cena byla určena právě i s ohledem na tehdejší finanční možnosti nabyvatelů.
Krajský soud v Praze v závěru odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí správně shrnul, že žalobci (stěžovatelé) svá tvrzení o bezúplatném převodu nemovitostí neprokázali, ačkoli důkazní břemeno bylo právě na nich. Vzhledem k tomu nelze restitučnímu nároku vyhovět a je již celkem nadbytečné zabývat se tím, zda a případně v jakém rozsahu je žalovaná pasivně legitimována.
Protože stěžovatelé neuvedli jiné skutečnosti, o které by opřeli svá tvrzení, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout, pro její zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek, vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Vojtěch Cepl
předseda senátu ÚS
V Brně dne 27. září 1999