ECLI:CZ:US:1999:2.US.305.98
sp. zn. II. ÚS 305/98
Usnesení
II. ÚS 305/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paul a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti 1) M.R., 2) H.D. a 3) M.J., všechny zastoupené advokátkou JUDr. V.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 28 Co 648/97-134, ze dne 24. 2. 1998, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) L.M. a 2) V.M., jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 3. 7. 1998 se stěžovatelky na Ústavní soud obrátily včas podanou ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 28 Co 648/97-134, ze dne 24. 2. 1998, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. 9. 1997, č.j. 6 C 633/94-99. Skutková a právní stránka případu spočívala v tom, že manžel první stěžovatelky a otec 2. a 3. stěžovatelky uzavřel s manžely M., rodiči 1. vedlejšího účastníka a prarodiči 2. vedlejšího účastníka, dne 23. 12. 1951 předběžnou. smlouvu trhovou o blíže nespecifikované parcele poblíž rybníka B. Tyto pozemky rodina stěžovatelek nepřetržitě užívala a již v roce 1952 si na nich postavila chatu. Mezi stranami sporu bylo nepochybné, že 1. stěžovatelka a její manžel (zemřel 1982) drželi pozemek nepřetržitě od roku 1952. Obě rodiny se navštěvovaly, z pozemků byla placena příslušná daň. V roce 1993 zaslali vedlejší účastníci stěžovatelkám návrh nájemní smlouvy. Stěžovatelky následně z výpisu z katastru nemovitostí z 11. 8. 1994 zjistily, že jako vlastníci jsou k pozemkům vedeni vedlejší účastníci. Proto podaly určovací žalobu u Okresního soudu v Rakovníku, kterou se domáhaly určení (po připuštění změny žalobního petitu), že vlastníkem sporných nemovitostí byl v době své smrti 8. 7. 1982 J.R.
II. ÚS 305/98
V řízení nebyly úspěšné. Rozsudek byl potvrzen Krajským soudem v Praze a toto rozhodnutí stěžovatelky napadly ústavní stížností.
Tvrdí, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v důsledku chybného výkladu §134 o.z. Krajský soud řešil spor pouze s ohledem na předběžnou trhovou smlouvu, aniž se zabýval výkladem čl. 11 Listiny ve vztahu k §134 o.z. Navrhly proto zrušení jeho rozsudku, aniž svá tvrzení nějak blíže rozvedly.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Za Krajský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. V.V., podle které nebylo do ústavních práv stěžovatelek zasaženo. V dalším odkázala na odůvodnění rozsudku. Vyjádření vedlejších účastníků se nepodařilo získat.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelky byly řádně zastoupeny ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Věc byla projednána celkem čtyřikrát, neboť první rozsudek Okresního soudu v Rakovníku byl zrušen a věc byla vrácena k novému projednání. Meritum věci z hlediska příslušnosti Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) spočívá v argumentaci stěžovatele, který" se dovolává způsobu, jakým odvolací soud hodnotil důkazy (předběžnou trhovou smlouvu) a jakým vykládal §134 o.z. z hlediska vydržení předmětných pozemků.
Ústavní soud není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil, a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, by bylo třeba takové rozhodnutí považovat za odporující čI. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 1 Ústavy ČR.
V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Ústavní soud shledal, že se námitkami, jež stěžovatelky uplatnily v ústavní stížnosti, již v předchozím řízení řádně zabýval odvolací soud a Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval jeho závěry, neboť jsou dostatečně odůvodněné a mají oporu v provedeném důkazním řízení před soudem I. stupně.
Základ rozhodnutí spočívá v tvrzeném zásahu do práva stěžovatelek vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Zásah měl spočívat v nesprávném právním názoru obecných soudů na §134 o.z. Ústavní předpisy nepochybně umožňují dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní stav v katastru nemovitostí svědčí někomu jinému. Na rozdíl od stížností proti rozhodnutím v restitučních věcech stěžovatelky proto nejsou zjevně neoprávněným navrhovatelem.
II. ÚS 305/98
Samotný jiný právní názor na výklad §134 o.s.ř. nezakládá možnost zásahu Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. K uplatnění jiného právního názoru slouží odvolání a rovněž institut dovolání, jak je vyjádřen v ustanoveních §239 odst. 1 a 2 a §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Jestliže stěžovatelky této možnosti nevyužily, neznamená to jistě eo ipso nepřípustnost ústavní stížnosti. Stěžovatelky však nesou riziko, že nesprávné právní posouzení věci nedosáhne takové míry, aby mohlo být hodnoceno jako porušení jejich ústavně zaručených práv. Tak tomu bylo v daném případě.
Jestliže okresní i odvolací soud došly k závěru, že předmětné pozemky jsou nadále ve vlastnictví vedlejších účastníků, neznačí to samo o sobě zásah do vlastnického práva stěžovatelek. V řízení bylo prokázáno, že M. a J.M. uzavřeli s J.R. trhovou smlouvu (listina nadepsána jako "Předběžná smlouva trhová), podle niž vlastníci (M.) prodávají a odevzdávají do vlastnictví část louky poblíž rybníka B. "za cenu - záloha - 5000,- celkem s tím, že doplatek bude proveden v hodnotné měně budoucí ceny pozemků. Veškerá práva a povinnosti přecházejí na stranu kupující včetně vyhotovení řádné smlouvy trhové". Dále bylo prokázáno, že 1. stěžovatelka v roce 1963 požádala radu MNV o souhlas k převedení části pozemku do svého vlastnictví s odvoláním na předběžnou trhovou smlouvu z roku 1951 s dovětkem, že od jejího podpisu uplynulo více než 10 let, takže i v případě neexistence trhové smlouvy nabyl její manžel nemovitosti právem vydržení. Rovněž v soudním řízení se stěžovatelky dovolávaly vydržení předmětných pozemků, když toto mělo začít běžet uzavřením předběžné trhové smlouvy. Dobrou víru spatřovaly v tom, že manželům M. byla zaplacena cena 5000,- Kč a pračka a pozemky byly kupujícím trvale užívány.
Okresní soud v souhlasu s krajským soudem došel k závěru, že se v období, kdy bylo možno pozemky vydržet, nejednalo o držbu v dobré víře. Ta je nejen subjektivní, nýbrž i objektivní kategorií. Kromě předběžné trhové smlouvy stěžovatelky neprokázaly žádné další okolnosti, ze kterých by mohly své vlastnické právo dovozovat. Uzavřenou smlouvu soudy zhodnotily jen jako smlouvu předběžnou. Přihlédly též k tomu, že v roce 1982 v souvislosti s dědickým řízením po zemřelém J.R., stěžovatelky pozemky jako součást dědictví neuvedly. Nemůže je omlouvat ani případná neznalost zákona ohledně nutnosti zápisů, popř. registrace převodů nemovitostí.
Ústavní soud proto konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je §115 až 118 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., a §134 o.z. v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto Ústavní soud není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil, a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
To však neznamená, že pro tento typ sporů je pro toho, kdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem a žádá vydání své tvrzené věci, uzavřena možnost dovolávat se ústavně
II. ÚS 305/98
zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 Listiny a že soudy nejsou povinny ochranu takovému nároku poskytnout. Pokud však zjistí ústavně konformním způsobem a při dodržení ústavních principů soudního řízení, že vlastnické právo zde v době vyhlášení rozsudku není (§154 odst. 1 o.s.ř.), není to porušením čl. 11 Listiny, jak tvrdí stěžovatelky. Ústavní soud přitom není příslušný dále v řízení pokračovat, neboť danou věc může přezkoumávat pouze z hlediska pravidel soudního řízení daných ústavními předpisy. Jestliže soudy při jejich dodržení posoudily všechny okolnosti (označení, povaha a obsah trhové smlouvy, chování držitele během tvrzené vydržecí doby, právní úprava vydržení v době od roku 1952 do smrti J.R. v roce 1982) a nevyhověly určovací žalobě stěžovatelek, neboť se zřetelem ke všem okolnostem nebyly v dobré víře, není to ještě porušením jejich vlastnického práva. Konečně stěžovatelky na toto porušení pouze obecně poukazují, aniž blíže uvádějí, v čem toto porušení spatřují.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť směřovala do oblasti pouze regulované, nikoli do oblasti před zásahy orgánů veřejné moci chráněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 9. 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu