Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.05.1999, sp. zn. II. ÚS 321/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 67/14 SbNU 83 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.321.98

sp. zn. II. ÚS 321/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti K. M. za účasti účastníků řízení 1)Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 22 C 174/96, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 22 C 174/96, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 17. 7. 1998, navrhuje stěžovatel zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 22 C 174/96, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv. Výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba, podle které žalovaný, tj. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR, je povinen vyplatit žalobci (stěžovateli) částku 60.000,- Kč jako náhradu škody za nezákonné zbavení osobní svobody od 19. 2. 1968 do 15. 5. 1968, částku 419.250,- norských korun jako náhradu škody za nezákonné zbavení osobní svobody od 19. 12. 1973 do 20. 12. 1973, od 1. 11. 1974 do 31. 8. 1975, od 18. 1. 1976 do 18. 4. 1976, od 2. 12. 1976 do 30. 12. 1976 a od 1.9. 1975 do 31. 12. 1977 a částku 310.000,- Kč jako náhradu škody za nezákonnou psychiatrickou léčbu od 1. 1. 1978 do 30. 11. 1990. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 se žalobce odvolal. Městský soud jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že výše uvedenými rozsudky soudů prvního a druhého stupně došlo k porušení čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny, čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 15 odst. 1 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 8 Všeobecné deklarace lidských práv. Obvodní soud pro Prahu 2 zjistil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 74/96, kterým byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 5. 1968, sp. zn. 2T 94/68, kterým byl žalobce odsouzen pro trestný čin příživnictví k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Dále byl žalobce zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že nejméně od počátku prosince 1967 až do svého zadržení 15. 2. 1968 nikde nepracoval, o zapojení do pracovního poměru se nezajímal a nechal se vydržovat svými kamarády, čímž spáchal trestný čin příživnictví, protože uvedený skutek není trestným činem. Tímto rozsudkem vznikl žalobci nárok na náhradu škody, neboť v souvislosti s trestním stíháním byl ve výkonu vazby od 12. 2. 1968 do 15. 5. 1969. Za tuto dobu by mu náleželo odškodnění za ztrátu na výdělku, který mu ušel v důsledku vykonané vazby. Podle ust. §28 zák. č. 58/1969 Sb. by se o nárocích na náhradu škody, způsobené rozhodnutím o vazbě a trestu, rozhodovalo podle předpisů vydaných do účinnosti tohoto zákona, tedy dle §371 až 374 trestního řádu. Dle těchto zákonných ustanovení by se pak ušlý výdělek zjišťoval dle průměrného čistého měsíčního výdělku poškozeného, kterého dosahoval v posledním roce před vzetím do vazby nebo trestu. Žalobce požadoval na náhradě škody částku 60.000,- Kč z titulu ušlé mzdy a ztížení společenského uplatnění. Pokud by žalobce v tomto případě požadoval náhradu za ztrátu na výdělku, bylo na něm, aby prokázal, jakého průměrného čistého měsíčního výdělku před vzetím do vazby dosahoval. Na základě provedených důkazů však obvodní soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, když soudu nabídl nedostatečné důkazy o tom, jaká škoda mu vznikla (ať již z titulu ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku, či obecné škody). Obvodní soud pro Prahu 2 zjistil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp.zn. 2 Tzn 75/96, bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 1974, sp.zn. 2 To 369/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 1974, sp.zn. 3 T 48/74. Rovněž byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Žalobce byl též zproštěn obžaloby bývalého obvodního prokurátora pro Prahu 4, kterou mu bylo kladeno za vinu, že od 13. 9. 1973 nikde nepracuje, práci se soustavně vyhýbá a prostředky k obživě získává tak, že si půjčuje různé finanční částky od svých známých, čímž měl spáchat trestný čin příživnictví, protože uvedený skutek není trestným činem. Rovněž toto rozhodnutí založilo žalobci nárok na náhradu škody, neboť výše uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ve spojení s výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců a byl mu uložen ochranný dohled na dobu 2 roků. Trest odnětí svobody vykonal v době od 1. 11. 1974 do 31. 8. 1975. Za toto období by žalobci příslušela náhrada škody za ztrátu na výdělku, tedy průměrného čistého měsíčního výdělku, který dosahoval v posledním roce před vzetím do výkonu trestu. S přihlédnutím k ust. §21 zákona č. 58/1969 Sb. v návaznosti na ust. §447 odst. 2 obč. zák., a §195 odst. 2 zák. práce, by žalobci mohla být přiznána měsíční náhrada ve výši 2.500,- Kč + 50% mezi touto částkou a skutečně dosahovaným výdělkem. Ani v tomto případě žalobce neprokázal, jaký výdělek mu v souvislosti se vzetím do výkonu trestu ušel a žádné důkazy v tomto směru soudu nenabídl. Pokud se týče požadavku žalobce náhrady za ztrátu na zisku, který mu ušel na zahraničním angažmá, pak byl soud toho názoru, že v řízení nebyly prokázány základní předpoklady, odpovědnost státu za škodu je odpovědností objektivní, avšak poškozený je povinen prokázat výši tvrzeného ušlého zisku a příčinnou souvislost mezi tím, že tento zisk ušel a nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Žalobce neprokázal výši tvrzeného ušlého zisku, nebyla ani prokázána příčinná souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Obvodní soud ve svém odůvodnění dále podotkl, že požadovaná náhrada za ztrátu zisku nemá v rozhodném období opory v zákoně, neboť odškodnění za ztrátu na zisku lze přiznat až od novely občanského zákona účinné od 1. 1. 1992. Žalobce rovněž neunesl důkazní břemeno v tom směru, k jakému ztížení společenského uplatnění a v jakém rozsahu došlo. Pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, kterého se měl žalobce dopustit tím, že od 5. 11. do 3. 12. 1976 neplnil podmínky ochranného dohledu, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 1975, sp. zn. 3T 48/74, byl žalobce odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 1. 1976, sp. zn. 3 T 2/76, k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, přičemž ve vazbě a výkonu trestu byl od 18. 1. 1976 do 18. 4. 1976. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 12. 1976, sp. zn. 3T 193/76, bylo podle ust. §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu trestní stíhání zastaveno. Usnesením z téhož dne bylo žalobci uloženo ochranné psychiatrické léčení. Psychiatrické léčení bylo pak přeměněno v ambulantní, znovu v ústavní a posléze v léčení ambulantní. Dne 14. 11 1990 pak bylo vydáno usnesení o propuštění z ochranného léčení v ambulantní formě. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 75/96, zrušil jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 1975, sp. zn. 3T 48/74, tak i usnesení o uložení ochranného psychiatrického léčení žalobce, neboť ve svém výroku zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odsouzení žalobce pro přečin maření úředního rozhodnutí pak logicky navazuje na předchozí rozsudek, kterým byl žalobci uložen ochranný dohled. Toto rozhodnutí tedy podle obvodního soudu žalobci založilo nárok na náhradu škody za výkon vazby a trestu v období od 18. 1. do 18. 4. 1976. Obvodní soud však dospěl k závěru, že ani v tomto případě však žalobce neprokázal, jaký výdělek či zisk mu ušel. Pokud se týče částky 310.000,- Kč jako náhrady za nezákonnou psychiatrickou léčbu, i v tomto rozsahu byla žaloba obvodním soudem zamítnuta, neboť obvodní soud dospěl k závěru, že právo na náhradu škody nezakládá ochranné opatření (uložení ochranného psychiatrického léčení soudním rozhodnutím dle §71 odst. 1 trestního zákona), i kdyby toto rozhodnutí bylo v pozdějším řízení zrušeno, trestní stíhání bylo zastaveno, obžalovaný byl zproštěn obžaloby nebo ochranné opatření nebylo znovu uloženo. Dle názoru obvodního soudu tedy k náhradě škody za ochranné psychiatrické léčení není opory v zákoně. Odvolací soud potvrdil rozsudkem ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 22 Co 115/98, výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že žalobcovy výhrady nemají právní relevanci, a proto nejsou způsobilé zvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvádí, že soud prvního stupně ve vztahu k nároku na odškodnění ve výši 60.000,- Kč a 419.250,- norských korun dovodil, že na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 75/96, vzniklo žalobci právo domáhat se náhrady škody podle zák. č. 58/1969 Sb., avšak žalobce neprokázal, jaká škoda mu vznikla. V důsledku toho, že neunesl důkazní břemeno, byla ohledně těchto nároků žaloba zamítnuta. Odvolací soud se v tomto směru plně ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, přičemž je nezbytné zdůraznit, že žalobce neprokázal základní předpoklad pro náhradu škody, jímž je vznik škody, tím méně pak mohl prokázat příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Pokud jde o nárok žalobce na odškodnění ve výši 310.000,- Kč za nezákonnou psychiatrickou léčbu, ztotožňuje se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, který tento nárok posoudil jako neopodstatněný. Vedl. účastník Ministerstvo spravedlnosti se svého práva být vedlejším účastníkem vzdalo dle ustanovení §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. V Ústavním soudu dožádaném vyjádření Městský soud v Praze uvedl, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s procesními předpisy, byly provedeny všechny důkazy, které byly navrženy a které soudy považovaly za podstatné pro posouzení. Městský soud v Praze je proto přesvědčen, že svým postupem neporušil žádné ustanovení, jichž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává, a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl. Ústavní soud však dospěl k závěru, že pokud se jedná o náhradu škody , která v důsledku nezákonných rozhodnutí stěžovateli vznikla, oba soudy, jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, postupovaly sice v souladu se zákonem ( zák. č. 58/1969 Sb.), ale nepřihlédly k zákonným předpisům, které by tuto náhradu umožňovaly. Ústavní soud je toho názoru, že konečné rozhodnutí soudu, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, že žalovaný je povinen poskytnout žalobci náhradu škody za nezákonné zbavení osobní svobody, je porušením ústavnosti. Správně oba soudy konstatovaly, že se stěžovateli nepodařilo prokázat výši škody, která mu vznikla rozhodnutím orgánu státu o vazbě a trestu. Je však mezi nimi nesporné, že škoda stěžovateli vznikla. Podstatnou náležitostí škody je potom její vyčíslitelnost v penězích. Právě proto, že stěžovatel nemohl prokázat své příjmy, byl odsouzen pro trestný čin příživnictví, a to dvakrát. V návaznosti na toto odsouzení následovalo dále odsouzení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí. Výše uvedené odsuzující trestní rozsudky byly později zrušeny jako nezákonné. Nyní, právě proto, že stěžovatel opět nemůže prokázat výši svých příjmů, kterých dosahoval v době před výkonem vazby, či před výkonem trestu odnětí svobody, a to za účelem toho, aby mu byla poskytnuta náhrada škody za ztrátu na výdělku v důsledku nezákonného rozhodnutí státního orgánu, je stěžovatel opět poškozen. Oba soudy totiž dospěly ve svých rozhodnutích ke shodnému závěru, že nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím orgánu státu o vazbě a trestu stěžovateli vznikl. Tato náhrada mu však nebyla přiznána s odůvodněním, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, že se mu nepodařilo prokázat výši škody, která mu vznikla nezákonným rozhodnutím orgánu státu. Jeho žaloba o náhradu škody za nezákonné zbavení osobní svobody byla soudy zamítnuta jako bezdůvodná. Ústavní soud má za to, že jestliže v trestní rovině je nesporné, že příčinou nezákonného odsouzení stěžovatele bylo chování státu v době totality, (nucené vyřazení z pracovního procesu) nelze ani v civilní rovině abstrahovat od této skutečnosti a dospět k závěru, že škodu nelze přiznat z důvodu neunesení důkazního břemene ohledně její výše poškozeným, když vlastní stav důkazní nouze má stejné příčiny jako samotné nezákonné rozhodnutí. Takové přístupy soudu nelze v právním státě akceptovat, neboť by jimi byla de facto znovu posvěcována již vyslovená nezákonnost odsouzení stěžovatele z doby totality. Z hlediska pozitivně právního pak Ústavní soud odkazuje zejména na ustanovení §136 o. s. ř. dle kterého lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy a dále na ustanovení §21 zák. č. 58/1969 Sb., dle kterého se ztráta na výdělku (ušlý výdělek) hradí i když nejde o škodu na zdraví se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně možnosti náhrady škody formou tzv. fiktivního příjmu, t. j. příjmu, jakého by stěžovatel dosahoval, nebýt nuceného vyřazení z pracovního procesu ve srovnání s jiným srovnatelným pracovníkem - hudebníkem, politicky nediskriminovaným, tedy vyjíždějícím pracovně i do zahraničí. Vzhledem k přípustnosti nepravé retroaktivity, dle níž vznik a zánik právního vztahu se řídí dosavadními předpisy, zatímco obsah stávající právní úpravou platnou ke dni vyhlášení rozhodnutí, neplatí tu již limity dané zákoníkem práce. Soud tak vlastně v daném případě nutil stěžovatele doložit výši svých příjmů, kterých měl dosahovat před výkonem vazby a trestu odnětí svobody, přičemž tuto skutečnost již tehdy stěžovatel nedoložil a doložit ani nemohl, a to v důsledku toho, že byl odsouzen a politicky perzekvován. Tuto skutečnost nemůže stěžovatel doložit ani nyní, a to z výše uvedených důvodů politické perzekuce, kdy pracovat jako výkonný hudebník nesměl, neboť nebyl zařazen do povinné profesní organizace a nevlastnil ani vlastní licenci. I když pro stěžovatele je nemožné nyní tyto škody doložit, jsou oba soudy shodného názoru, že mu škoda vznikla, a to v důsledku protizákonného jednání totalitních orgánů proti stěžovateli. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ze strany jednajících orgánů došlo k porušení čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny a čl. 36 Listiny, který v sobě obsahuje i stěžovatelem uváděná ustanovení čl. 9 odst. 5 a čl. 14 odst. 6 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ústavní soud proto napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 5. května 1999