ECLI:CZ:US:1999:2.US.335.98
sp. zn. II. ÚS 335/98
Usnesení
II. ÚS 335/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti společnosti P., zastoupené advokátem JUDr. J.L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 1998, č.j. 4 Cmo 409/98-82, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 5. 2. 1998, č.j. 7 Nc 1/98-26, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Ing. V.S., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel dne 23. 7. 1998 podal k poštovní přepravě ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 1998, č.j. 4 Cmo 409/98-82.
Skutková a právní stránka případu spočívá v tom, že prvostupňovým usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 5. 2. 1998, č.j. 7 Nc 1/98-26, byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření, kterým se vedlejší účastník domáhal, aby bylo stěžovateli zakázáno "jakkoli zcizovat, zatěžovat nebo jinak nakládat se 44 045 kusy zaknihovaných, veřejně obchodovatelných akcií emitenta J., na majitele, ve jmenovité hodnotě 1 000 Kč/ks, " a dále "vykonávat u těchto akcií veškerá práva akcionáře, zejména právo hlasovací". Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu řízení. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.5. 1998, č.j. 4 Cmo 409/98-82, bylo v důsledku zpětvzetí návrhu vedlejším účastníkem zastaveno řízení o odvolání a stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů dle o.s.ř., a to za dva úkony právní pomoci po 1 000 Kč (převzetí zastoupení a vyjádření k odvolání) a 2 paušální náhrady po 75 Kč podle §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a), písm. j), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
II. ÚS 335/98
Stěžovatel toto usnesení napadl ústavní stížností, neboť náhrada nákladů nebyla přiznána ve správné výši, když odvolací soud prokazatelně nerespektoval náklady stěžovatele skutečně vynaložené v souladu s advokátním tarifem, konkrétně §11 odst. 1 písm. a) a písm. j) ve spojení s §8 odst. 1 advokátního tarifu. Toto usnesení je konečné, neboť proti němu není odvolání přípustné a nejsou splněny ani podmínky pro podání dovolání. Stěžovatel tak nemá žádnou zákonnou procesní možnost jak bránit své tvrzené právo. Tvrdí, že mu bylo odňato právo domáhat se svého práva u soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, který je třeba podle jeho názoru vykládat šířeji. Též bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud rozhodl, aniž byla dána účastníkům možnost vyjádřit se k věci ústně (čl. 96 odst. 2 Ústavy ČR) a domoci se formou opravného prostředku změny rozhodnutí, které je svou povahou prvostupňové. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce vázán toliko zákonem, nikoli vyhláškou (advokátním tarifem), byt' §22 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, zmocňuje k jejímu vydání, a dále je zde §137, §142 odst. 1 a§149 odst. 1 o.s.ř. Z těchto zákonných norem plyne povinnost soudu přiznat účastníku náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, tedy včetně nákladů na právní zastoupení, a to podle §6 až 12 advokátního tarifu (viz jeho §1 odst. 2). Odměna přitom měla být vypočtena z ceny předmětu řízení, tj. ceny výše specifikovaných akcií. Vrchní soud v Olomouci však v rozporu se zákonem účastníku nepřiznal náhradu nákladů v plné výši, navíc jednoznačně stanovených advokátním tarifem. Soud však místo §8 odst. 1 tarifu použil §9 odst. 1, ač to nijak v rozhodnutí nezdůvodnil a nebyl pro to žádný důvod. Takový postup je v rozporu s čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, nebot' došlo k uplatnění státní moci způsobem, který není možno označit za zákonný. Ve svém důsledku to vede k ohrožení jiných základních práv jako je např. právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Napadené usnesení je navíc nepřezkoumatelné, nebot' soud sice odůvodnil, proč náhradu nákladů přiznal, neodůvodnil ale jejich výši, ač mu tato povinnost plyne z o.s.ř. (§120 odst. 1, §121, §123 a §157 odst. 2). O zmatečnosti svědčí i chybný výpočet náhrady nákladů, kde soud přiznal 2x 1 000 Kč, ač podle §7 advokátního tarifu to mělo být jen 2x 500 Kč. Následně stěžovatel provedl obsáhlý rozbor funkcí náhrady nákladů řízení ve vztahu k požadavku na spravedlnost. Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za VS se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. J.M., která poukázala na nesprávnou argumentaci stěžovatele a zdůraznila, že ve věci se nejednalo o akcie samotné, nýbrž o práva z nich vyplývající. Připustila však chybu ve výpočtu výše náhradu, která měla být 1.150 Kč, a nikoli 2.150 Kč. Navrhla zamítnutí návrhu. Vedlejší účastník se k návrhu nevyjádřil. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost byla přípustná. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti. Na základě ústavní stížnosti, vyjádření účastníka a předloženého spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Sám stěžovatel shrnuje svou argumentaci v tom smyslu, že došlo k uplatnění státní moci způsobem, který není možno označit za zákonný. V kompetenci Ústavního soudu s několika výjimkami (kam však nespadá čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy ČR) je však pouze hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci.
II. ÚS 335/98
Navrhovatel se domáhá zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, neboť jím bylo podle jeho názoru porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. K tomu je třeba uvést, že toto ustanovení samo o sobě je pouze obecným vymezením kompetence státních orgánů, které mohou státní moc vykonávat "jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví," a tím současně konkretizací principu právního státu z čl. 1 Ústavy ČR.
V daném případě by výklad čl. 2 odst. 2 Listiny jako základního práva, tj. jako ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva, znamenal, že jakékoli vybočení státního orgánu ze zákonných mezí daných jeho rozhodnutím a postupu, který k němu vede, by zakládalo možnost domáhat se jeho zrušení cestou ústavní stížnosti. To by však nebylo v souladu s ústavním vymezením funkce Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR je to možné jen ve spojení se zásahem do ústavně zaručeného práva. Žádný takový konkrétní zásah však navrhovatel neprokázal. Sám čl. 2 odst. 2 Listiny, stejně jako čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR takto chápané subjektivní veřejné právo nezakládá. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě zákonného podkladu výkonu státní moci. Obdobně to platí pro namítané porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, které jsou jednak ustanovením kompetenční povahy, jednak představují záruku soudcovské nezávislosti v rámci ústavní dělby moci, aniž by z nich bylo možno přímo dovodit konkrétní základní právo.
Takováto ustanovení Ústavy ČR a Listiny vyžadují zpravidla konkretizaci některými dalšími základními právy nebo svobodami podle následujících částí Listiny, neboť je zřejmé, že hlavní význam hlavy pivní Listiny spočívá ve výkladu dalších, konkrétnějších práv a svobod. Stěžovatel se dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, kde však stejně jako v případě čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy konkrétní neústavní zásah neprokázal, když nedovodil ústavní nárok na odvolání proti stanovení výše nákladů řízení. Posouzení této výše a tedy výklad vyhlášky o advokátním tarifu je rozhodně věcí obecných soudů, nikoli však Ústavního soudu. Zásahem nepochybně nemůže být chybný výpočet náhrady nákladů řízení, navíc provedený mylně v jeho prospěch. Nelze přijmout ani tvrzení o tom, že rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, neboť tím, že soud použil §9 odst. 1 advokátního tarifu, tuto otázku jednoznačně vyjádřil. Je v jeho kompetenci přesně podle čl. 2 odst. 2 Listiny, kterého se stěžovatel dovolává, aby posoudil žalobní petit podle §79 odst. 1 o.s.ř., a podle něj rozhodl i o nákladech řízení. Zásahem pak nepochybně nemůže být chybný výpočet náhrady nákladů řízení, navíc provedený mylně ve prospěch stěžovatele. Došel-li soud k závěru, že předmětem sporu byla práva plynoucí z vlastnictví akcií, nikoli vlastnictví akcií samotných, je to plně v jeho kompetenci a Ústavní soud takové rozhodnutí nemůže přezkoumávat, neboť není součástí soustavy obecných soudů. I tato okolnost je součástí právní pomoci a stěžovatel měl být podle §1 odst. 2 advokátního tarifu upozorněn na pravidla výpočtu náhrady nákladů a na judikaturu soudů v tomto směru.
Pokud jde o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, nepřicházelo s ohledem na okolnosti případu (zastavení řízení na návrh vedlejšího účastníka - navrhovatele) do úvahy. Zde třeba uvést, že všechna tato ústavní ustanovení předpokládají v podrobnostech úpravu zákonem. Neústavnost tohoto zákona však stěžovatel nenamítal.
II. ÚS 335/98
Ústavní soud proto konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je pouze snaha o přehodnocení skutkových a právních závěrů obecných soudů ve vztahu k výkladu zákonných a podzákonných právních předpisů, což však - vzhledem k uvedenému poslání Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (a nikoliv zákonnosti) - Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost podle S 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu