ECLI:CZ:US:1999:2.US.336.98
sp. zn. II. ÚS 336/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti Mgr. D.Š., zastoupeného Mgr. V.C., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 6 To 125/98, za účasti Městského soudu v Praze a vedl. účastníka MSZ, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud obdržel dne 27. 7. 1998 stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 6 To 125/98, (v podání nesprávně označené jako rozsudek). Městský soud zamítl svým rozhodnutím odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 1. 1998, č.j. 25 T 61/97-155, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. b) tr. zák. a zároveň byl tímto usnesením odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Výkon trestu byl stěžovateli odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
V odůvodnění stížnosti navrhovatel uvádí, že celé pravomocně skončené trestní řízení bylo tendenční a účelové, když podle názoru stěžovatele byly prováděny pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch, důkazy navrhované ze strany obhajoby však byly zejména odvolacím soudem odmítány jako nadbytečné.
Podle názoru navrhovatele oba obecné soudy v trestním řízení porušily princip rovnosti stran ve smyslu čl. 96 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina"), jakož i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a nedodržely ani smysl a účel čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Navrhovatel ve své stížnosti vyslovuje rovněž výhrady k obsahu i způsobu odůvodnění rozhodnutí obou soudů, které se údajně snaž í"zakrýt pravý stav věci", kdy byl stěžovatel při projednání údajně banálního dopravního přestupku brutálně napaden policisty Policie ČR. Závěrem poukazuje na údajně záměrnou snahu odvolacího soudu využít 10 let starého odsouzení navrhovatele v jeho neprospěch, když v obou dvou případech se jednalo o zřejmou podjatost téhož soudce. Stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu celé řady listinných důkazů, které prý svědčí v jeho prospěch a jsou důkazem o porušení práva navrhovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud si vyžádal zaslání vyšetřovacího spisu Obvodního soudu č. ČVS-OVV-1021/96 a trestního spisu téhož soudu, sp. zn. 25 T 61/97, včetně písemných vyjádření účastníka řízení - Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu 6 To a vyjádření vedl. účastníka řízení - MSZ, zastoupeného pověřenou městskou zástupkyní JUDr. M.K.
Účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na obsah napadeného usnesení ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. 6 To 125/98, se kterým se zcela ztotožnil. Vedl. účastník uvedl, že považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za zcela správné a rovněž se ztotožnil s jeho odůvodněním. Vedl. účastník současně konstatoval, že nic nenasvědčuje tomu, že v pravomocně skončeném trestním řízení byla porušena procesní práva stěžovatele nebo že by, ať již soudy nebo orgány činnými v trestním řízení, bylo úmyslně postupováno tak, aby mohlo být rozhodnuto v neprospěch navrhovatele s cílem "zakrýt pravý stav věci".
Pokud se týká námitky stěžovatele ke konstatování dřívějšího odsouzení, pak vedl. účastník tento postup shledává zcela v souladu s trestním řádem, neboť projednací soud musí z úřední povinnosti přihlédnout k osobě obžalovaného a konstatovat jeho dřívější odsouzení z opisu rejstříku trestu.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že ve veřejném zasedání tento soud projednal odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 1. 1998, č. j. 25 T 61/97-155, a podle §256 tr. ř. odvolání zamítl. Městský soud v odůvodnění konstatoval, že stěžovatel (dříve obžalovaný) se domáhá doplnění dokazování, ale tento odvolací soud po přezkoumání odvolání dospěl k závěru, že navržené důkazy jdou nad rámec potřebnosti a nemohly by již změnit skutkový stav zjištěný soudem prvého stupně. Odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel se v projednávané věci choval nepřístojným způsobem a není důvod nevěřit výpovědím napadených policistů i ostatních svědků, když obhajoba stěžovatele byla nepochybně vyvrácena výpověďmi policistů i doloženými lékařskými zprávami o ošetření stěžovatele.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že není běžnou odvolací instancí v rámci obecných soudů, za který jej zřejmě navrhovatel podle podané ústavní stížnosti považuje. Především z předložených spisů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se trestného jednání podle §155 odst. 1 písm. b) tr. zák. dopustil tím, že dne 20. 11. 1996 v budově DI., Policie ČR OŘ nejprve verbálními útoky, blíže uvedenými ve spise Obvodního soudu, napadl hlídku DI tím způsobem, že fyzicky napadl člena této hlídky, smýkl s ním o dveře kanceláře z toho důvodu, neboť nebyl spokojen s postupem DI při vyřizování jeho přestupku. Z obsahu spisu dále vyplývá, že mimo běžný průběh trestného řízení bylo rovněž rozhodováno o podjatosti soudu a věc byla odňata věcně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 3, kde stěžovatel působí jako přísedící a přidělena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Z podnětu navrhovatele byla rovněž šetřena stížnost odborem stížnosti a kontroly Policie ČR pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. policisty Policie ČR, shora označeného DI.
Stížnost byla vyřízena jako negativní a byla odložena s tím, že na základě odvolání navrhovatele ve věci rozhodovalo OSZ, které odvolání podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítlo.
V průběhu řízení bylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci. Stěžovatel byl ihned po incidentu na DI převezen ke komplexnímu lékařskému vyšetření v nemocnici a lékařskou zprávou, založenou v trestním spise, nebylo shledáno žádné porušení jeho tělesné integrity. Pozdější lékařské zprávy se vztahují již k jeho alergickému onemocnění trvalejšího charakteru, které však nemá původ v projednávané věci. Příslušníci Policie ČR byli v průběhu řízení vyslýchání způsobem zcela adekvátním pro trestní řízení a jejich výpovědi byli hodnoceny jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech, aniž oběma soudy byly zjištěny rozpory či mezery v jejich výpovědích. Nelze proto souhlasit s námitkou stěžovatele ohledně údajného zakrývání spáchaného trestného činu, či dokonce záměrné nerovnosti v hodnocení výpovědí procesních stran. V případě odmítání provádění důkazů navrhovaných stěžovatelem, Ústavní soud připomíná, že obecné soudy jsou nezávislé a pouze jim přísluší rozhodovat o tom, které z navržených důkazů provedou či nikoli. Zákonným měřítkem při tomto rozhodování je skutečnost, aby byl zjištěn náležitým způsobem skutkový stav věci a z provedeného dokazování vyvozeny příslušné právní závěry, které jsou s důkazy kontinuitivní.
Ústavní soud neshledal, že by v průběhu trestního řízení, které bylo završeno napadeným usnesením městského soudu, došlo k porušení některého z ustanovení trestního řádu, tím méně pak příslušných článků Listiny a Ústavy tak, jak to uvádí navrhovatel. Ústavní soud proto stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. května 1999