ECLI:CZ:US:1999:2.US.343.97
sp. zn. II. ÚS 343/97
Usnesení
II. ÚS 343/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti E., zastoupené advokátem JUDr. J.B., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 7. 1997, čj. 1 Odon 79/97174, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a M.K., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 7. 1997, čj. 1 Odon 79/97-174, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 1997, čj. 7 Cmo 562/96-155. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1996, čj. 30 Cm 246/95-132, kterým byla zamítnuta žaloba na vyloučení vedlejšího účastníka ze stěžující si společnosti. Tuto žalobu Krajský soud v Hradci Králové zamítl, neboť stěžovatelka nepředložila soudu žádný zápis z valné
hromady, kterým by bylo doloženo, že vedlejšímu účastníku bylo uloženo zajistit úvěr a odbyt na zahraničních trzích. I kdyby tomu tak ale bylo, nemohlo být nesplnění této povinnosti důvodem pro vyloučení, neboť to nebyl vedlejší účastník plně schopen ovlivnit. V odvolání stěžovatelka tvrdila, že normativní závazek byl dostatečně ústně i písemně konkretizován, takže se měl uplatnit §66 odst. 2 a §113 obch. z. Soud se však věcí z tohoto pohledu nezabýval a neprovedl ani další navrhované důkazy, které pokládal za právně irelevantní. Tím však mohl dojít stěží k hodnotícím závěrům a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. O odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil s poukazem na §149 obch.z. Stěžovatelka neprokázala skutečnosti potřebné k vyloučení společníka, neboť ze zápisu z valné hromady pouze plyne, že vedlejší účastník se zavázal obnovit aktivity, z čehož nelze dovodit, že by tím převzal odpovědnost za výsledek přislíbených aktivit. Ale ani nedodržení příslibu podnikatelské aktivity nelze pokládat za závažné porušení povinností společníka podle §149 obch.z. Proto prvostupňový soud nepochybil ani v tom, že neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy.
II. ÚS 343/97
O včas podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že jej odmítl z důvodu nepřípustnosti. Toto usnesení napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, ve které provádí rozbor pochybení soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které neprovedením navrhovaných důkazů nemohly dostatečně zhodnotit jí provedené právní rozbory plnění povinností společníka. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR, vytkl mu, že není vůbec zdůvodněno, když se nevypořádalo s argumentací stěžovatelky a omezilo se pouze na citaci ustanovení: o.s.ř., takže Nejvyšší soud ČR užil moci svého postavení, a nikoliv moci zákona, čímž završil elementární porušení procesních pravidel soudy I. a II. stupně. Podle jejího názoru byly dány zákonné důvody dovolání podle §241 odst. 2 písni. b), c) a d) o.s.ř., nebo tyto soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. O.s.ř. jako obecná procesní norma označuje důkazní prostředky a způsob jejich hodnocení (§132 o.s.ř.) tak, aby byl naplněn účel řízení podle §6 o.s.ř. Oba soudy postavily své rozhodnutí na výkladové simplifikaci hmotněprávního ustanovení §149 obch.z. Tím zatížily svůj postup neústavností (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), neboť §120 o.s.ř. neznamená libovůli soudu, které důkazy provede a které nikoliv. Nejvyšší soud pak završil jejich procesní selhání, když řádně nezdůvodnil, proč dovolání odmítá. Tím se stalo jeho usnesení věcně nesprávným a naprosto nepřezkoumatelným.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. I.Š., která uvedla, že v daném případě nebyl Nejvyšší soud oprávněn zkoumat věcnou stránku případu, neboť nezjistil důvod přípustnosti dovolání podle §237 až 239 o.s.ř. Neztotožnila se s názorem, že usnesení není odůvodněno. Důvody odmítnutí dovolání jsou v něm uvedeny včetně vyčerpávajícího výčtu možných důvodů přípustnosti dovolání, jejichž naplněním se Nejvyšší soud zabýval z úřední povinnosti, když sama dovolatelka žádný z důvodů přípustnosti netvrdila. Vedlejší účastník se k návrhu nevyjádřil.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 7. 1997, čj. 1 Odon 79/97-174.
Stěžovatelka pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy I. a 11. stupně. Předmětem ústavní stížnosti je však posouzení ústavnosti postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Tento soud však nerozhodoval meritorně, nýbrž posuzoval přípustnost dovolání, nikoli věcné a právní důvody přípustného dovolání, které uvádí §241 odst. 3 o.s.ř. V daném případě však Nejvyšší soud ČR posuzoval nikoli tyto důvody, nýbrž to, zda se jedná o případ rozhodnutí, které je součástí taxativního výčtu v §237 až 239 o.s.ř. Pouze v takovém případě je dovolání přípustné a lze je meritorně posoudit ve vztahu k §241 o.s.ř. Takovýto případ neshledal, a proto se nemohl zabývat důvodností dovolání v meritu
II. ÚS 343/97
věci. Sama stěžovatelka žádný z těchto případů uvedený v §237 - 239 o.s.ř. neuvedla ani v dovolání, ani v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud. ČR tak postupoval v souladu se zákonem, konkrétně s §243b odst. 4 ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ze kterého plyne, že dovolání odmítne, směřuje-li proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.
Ústavní soud dále poznamenává, že stěžovatelka nevyužila možnost podat současně ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, takže se nemohl zabývat jejími námitkami proti postupu soudu I. a II. instance, nýbrž
pouze posouzením toho, zda nedošlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu v řízení před Nejvyšším soudem. Z výše uvedených důvodů však takové porušení neshledal.
Proto došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost jde mimo oblast chráněnou základními právy a svobodami a je zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 7711998 Sb., odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 1999 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu