ECLI:CZ:US:1999:2.US.353.97
sp. zn. II. ÚS 353/97
Usnesení
II. ÚS 353/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula v právní věci navrhovatele R., právně zastoupené advokátem JUDr. J.T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 1997, sp. zn. 10 Ca 208/97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V projednávané věci přezkoumával krajský soud k žalobě společnosti R., rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 1997, čj. 739/130/1997, kterým bylo zamítnuto odvolání uvedené společnosti proti rozhodnutí Finančního úřadu ve S. ze dne 11. 11. 1996, č. 49, čj. 100381/96-/20469/3/96, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty (dále jen DPH) za zdaňovací období prosinec 1995 ve výši 585.200,- Kč.
V ústavní stížnosti je stěžovatelem tvrzeno, že rozsudkem krajského soudu, který žalobu zamítl, bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na soudní ochranu, když se soud nedostatečně vypořádal s žalobními důvody, resp. o nich vůbec nerozhodl.
Shodně jako v žalobě je argumentováno tvrzením, že plátce daně, který přijal zdanitelná plnění, má nárok na odpočet DPH, bylo-li plnění uskutečněno plátcem DPH, bez ohledu na to, zda tento plátce je či není jako plátce daně- registrován. Oprávněnost nároku stěžovatele na odpočet DPH je pak dovozována z tvrzené skutečnosti, že plnění bylo společností R.G., skutečně poskytnuto.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti účastník řízení, Krajský soud v Českých
Budějovicích, vyslovil přesvědčení, že pro vznik nároku na odpočet DPH je "rozhodné
prokázání skutečnosti, že zdanitelné plnění bylo uskutečněno plátcem daně, což jednoznačně
vyplývá z ust. §19 odst. 1, 2 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle něhož má
nárok na odpočet daně plátce daně, který přijatá zdanitelná plnění použije k dosažení obratu
pro svá zdanitelná plnění, tedy pro účely, které souvisí s podnikáním, přičemž oprávněnost
nároku musí plátce prokázat daňovým dokladem vystaveným plátcem daně, tedy nikoliv
daňovým subjektem, který takové postavení nemá. Soud podle svého přesvědčení velmi
podrobně v odůvodnění svého rozsudku uvedl důvody, pro které správní orgán v souladu se
II. ÚS 353/97
zákonem, zejména již cit. ust. §19 odst. 2, nemohl jako doklad způsobilý pro účely odpočtu uznat doklad předložený stěžovatelem, který sice formální náležitosti daňového dokladu splňoval, ale daňovým dokladem uznán být nemohl. Z šetření správce daně vyplynulo, že společnost, která měla sporný doklad vystavit, není registrovaným plátcem daně, na výzvy k registraci nereaguje a v místě svého údajného sídla se nezdržuje. Osvědčení o registraci této společnosti je zřejmý falzifikát, když bylo prokázáno, že osvědčení o registraci shodného čísla bylo vydáno jinému plátci daně. Pro tyto důvody nebylo možno ani ověřit, zda uvedenou společností byl proveden odvod DPH ve výši účtované stěžovateli právě onou správcem daně zpochybňovanou fakturou".
Důvod, pro který nemohl stěžovateli vzniknout nárok na odpočet, spočívá proto dle soudu v nedoložení oprávněnosti nároku hodnověrným dokladem, vystaveným plátcem daně. Nikde v rozsudku není konstatováno, že důvodem neuznání stěžovatelem uplatněného nároku na odpočet byla skutečnost, že vystavovatel sporného dokladu není registrovaným plátcem daně. Zdůrazňováno naopak bylo, že nárok nebyl stěžovatelem doložen dokladem, který byl vystaven plátcem daně. Jako důkazu lze nepochybně použít jakéhokoliv prostředku, je však legitimní, pokud si správce daně tyto prostředky ověřuje.
Ústavní soud ČR se ve svém rozhodování zaměřil pouze na ústavněprávní stránku věci. Argumenty, které předkládá stěžovatel v ústavní stížnosti, v jádru věci kopírují žalobu k obecnému soudu. Není v kompetenci ústavního soudu, aby přezkoumával blíže skutkovou a právní stránku případu, pokud ovšem není zároveň postupem soudu porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V daném případě se tak nestalo. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 208/97, ústavní soud zjistil, že soud při soudním řízení a posouzení věci postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Samotný neúspěch stěžovatele, jehož žalobu soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dle čl. 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, senátu Ústavního soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 1999 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu