Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.06.1999, sp. zn. II. ÚS 357/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 90/14 SbNU 247 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.357.98

sp. zn. II. ÚS 357/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti O. H., za účasti účastníků řízení 1) Nejvyššího soudu ČR v Brně, 2) Krajského soudu v Hradci Králové, a vedl. účastníka Státního statku M. T., st. p., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, č. j. 26 Cdo 377/98-145, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 10. 1997, č. j. 17 Co 327/97-114, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatel žalobou, podanou u Okresního soudu ve Svitavách se domáhal, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi Státnímu statku M. T., st. p, aby mu zaplatil částku 311.428,- Kč, jako náhradu za živý a mrtvý inventář podle ustanovení §20 zák. č. 229/1991 Sb. (dále jen zákon o půdě). Svůj požadavek opíral o rozhodnutí Okresního úřadu ve Svitavách, pozemkového úřadu, ze dne 31. 12. 1993, č. j. PÚ/R/1175/93-Sp, jimž byla schválena dohoda mezi vedl. účastníkem, jako osobou povinnou, a oprávněnými osobami - dětmi po zemřelých rodičích stěžovatele. Touto dohodou vedl. účastník vydal oprávněným osobám pozemky, které dříve jejich rodiče vlastnili, a to každému ideální jednu sedminu. Stěžovatel nejprve požadoval, aby soud určil, že je oprávněnou osobou ve vztahu k náhradě za živý a mrtvý inventář. Změněným návrhem se potom domáhal náhrady ve výši jedné sedminy, což představovalo částku 60. 516,- Kč. V průběhu řízení, kdy bylo zjištěno, že rozhodnutí o vydání pozemků nabylo právní moci podstatně později, změnil žalobu na náhradu ve výši 311.428,- Kč. Povinná osoba vypočítala náhradu částkou 423.614,- Kč. Z této částky pro sebe stěžovatel reklamoval 311. 428,- Kč, což odůvodnil tím, že z původní výměry pozemků, které vlastnili jeho rodiče, zajišťuje zemědělskou výrobu na 73 % původní výměry. K tomuto změněnému podání připojil stěžovatel dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uzavřenou dne 20. 6. 1996 mezi stěžovatelem a J. H., p. B. H. a L. T., podle které se stal stěžovatel výlučným vlastníkem v dohodě uvedených pozemků. Soud prvého stupně stěžovateli vyhověl a zavázal povinnou osobu zaplatit vedl. účastníkovi náhradu ve výši 311. 428,- Kč. V odvolání proti tomuto rozsudku, které podal vedl. účastník, rozhodl ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 29. 10. 1997, č. j. 17 Co 327/97-114, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vedl. účastník je povinen zaplatit stěžovateli částku 211. 807,- Kč a ohledně částky 99. 621,- Kč žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil v podstatě se skutkovými zjištěním i právními závěry soudu prvého stupně. Nesouhlasí však s výpočtem náhrady za inventář a odůvodnil své rozhodnutí tím, že podle jeho názoru je nutno vycházet ze stavu ke dni podání. V roce 1992 obě oprávněné osoby v podstatě obhospodařovaly, resp. zajišťovaly zemědělskou výrobu ve stejné výměře a jejich nároky byly stejné. Proto stěžovatel i jeho bratr B. H. měli nárok každý na polovinu z částky 423.614,- Kč. Oprávněný B. H. později zemřel. Nárok na vydání pozemků, jak bylo uvedeno v původní žalobě, uplatnil zesnulý bratr stěžovatele B. H. a stěžovatel se k této žádosti připojil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR ve kterém namítal, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.) a nikoli datum podání žádosti o náhradu podle §20 odst. 3 zákona o půdě, jak uvádí odvolací soud. Pro případ, že by dovolací soud se s tímto právním názorem neztotožnil, poukazuje stěžovatel na skutečnost, že nárok neuplatnil již v r. 1992, jak uvedl odvolací soud, ale až poté, co rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci, tedy přípisem ze dne 27. 1. 1997. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 31. 3. 1998, č. j. 26 Cdo 377/98-145, dovolání zamítl. V odůvodnění dovodil, že restituční proces ve vztahu k nemovitostem je ukončen vydáním pozemků oprávněným osobám a že další dispozice s restituovanými nemovitostmi se již řídí obecnými právními předpisy a proto nemohou mít na rozsah jiných restitučních nároků vliv. To, jak uvádí dále Nejvyšší soud ČR, vyplývá i ze skutečnosti, že poskytnutí náhrady za mrtvý a živý inventář není vázáno na vrácení zemědělské půdy (přitom cituje stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995 - Cpjn 36/95), nemůže tedy ani jít o právo, které by bylo vázáno na vlastnictví určité části restituovaných nemovitostí, jehož rozsah by se změnil změnou ve vlastnických poměrech k restituované nemovitosti. Stěžovatel tento výklad napadá a tvrdí, že není v souladu s ustanovením §20 odst. 3 zákona o půdě, kdy podle jeho názoru se má náhrada za živý a mrtvý inventář poskytovat v "množství přiměřeném převzaté části nemovitosti k zajištění zemědělské nebo lesní výroby". Poukazuje také na účel zákona, kterému plně odpovídá, aby náhrada za živý a mrtvý inventář byla vyplacena těm, kteří na půdě zajišťují zemědělskou výrobu. Svou stížnost odůvodňuje stěžovatel tím, že napadenými rozsudky došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 90 Ústavy. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, který plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku s dodatkem, že podle jeho názoru výše nároku nemusí být posouzena podle výměru pozemků v době uplatnění nároků na náhradu. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření poukázal na to, že námitky stěžovatele byly vyvolány příliš úzkým výkladem pojmu "zajišťování zemědělské výroby", obsaženém v §20 odst. 1 zákona o půdě. Stěžovatel chápe tento pojem jen jako bezprostřední zajišťování této výroby. Podle Nejvyššího soudu ČR podobný restriktivní výklad je však nesprávný a jeho přijetí by vedlo k poškozování oprávněných osob. Proto, jak dále uvádí Nejvyšší soud ČR, v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 295/97, vyslovil, že " §20 odst. 1 zákona o půdě nevylučuje, aby nárok na náhradu zemědělského inventáře byl vázán i na budoucí zajišťování zemědělské výroby (kterou je i nájem zemědělské půdy vlastníkem)". Podle názoru dovolacího soudu citovaný právní názor lze vztáhnout i na přenechání spoluvlastnického podílu k užívání jiné osobě; zajišťováním zemědělské výroby je i přenechání podílu k zemědělské výrobě. Touto úvahou Nejvyšší soud ČR dospívá k závěru, že v dané věci spoluvlastníci mohli zajišťovat zemědělskou výrobu i tím, že své podíly přenechali k užívání jiné osobě, tedy i stěžovateli. Potom jim mohlo vzniknout právo na náhradu za živý a mrtvý inventář, který v tomto rozsahu nemohl vzniknout stěžovateli. Odkazuje dále na již citované stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpnj 36/95. Nejvyšší soud ČR navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 9 C 886/95 Ústavní soud m. j. zjistil, že spolu s dovoláním stěžovatele podal dovolání i vedl. účastník. Dovolání vedl. účastníka bylo však stížností napadeným rozsudkem dovolacího soudu odmítnuto. Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele byla podána stěžovatelem řádně a včas a za splnění podmínek ustanovení §72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Neshledal však žádné porušení ústavnosti. Pokud se týká obou rozhodnutí, napadených ústavní stížností, a řízení, která vedla k jejich vydání, nedošlo jimi k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Rovněž tak ustanovení čl. 90 Ústavy nebylo porušeno, neboť soudy stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Neúspěch jednoho z účastníků ve sporu nemůže znamenat, že by k této ochraně nedošlo, neboť ochrana se vztahuje na právo jako takové a nikoli na domnělé právo jednoho z účastníků řízení. Ostatně rozdílností právních názorů nemůže dojít k porušení práva na spravedlivý proces. V posuzovaném případě je jádrem sporu otázka, zda v případě, jsou-li pozemky vydány do spoluvlastnictví více osob, vznikne právo na náhradu za živý a mrtvý inventář všem těmto osobám, anebo jen té, která na pozemcích přímo hospodaří. K tomu přistupuje otázka, od které doby je určen rozsah této povinnosti. Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, pokud slouží k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby a pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty, nebo jinak bezplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník, mají na tuto náhradu nárok další oprávněné osoby podle §4 odst. 2 zákona o půdě. Pokud uplatňuje tento nárok více dalších oprávněných osob, má každá z těchto osob, pokud splňuje zákonné podmínky, nárok na vydání poměrné části tohoto inventáře, která je dána poměrem částí nemovitostí, převzatých touto oprávněnou osobou, ke všem nemovitostem vydávaných povinnou osobou všem dalším oprávněným osobám, které své právo odvozují od stejného původního vlastníka. Právo na vydání nemovitosti a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné právní instituty. Jsou vzájemně propojeny, neboť právo na náhradu živého i mrtvého inventáře nelze oddělit od osob, kterým byla nemovitost vydána. Tím se zužuje okruh oprávněných osob pro náhradu. Rozhodující pro toto určení je stav v době, kdy se oprávněné osoby staly vlastníky nebo spoluvlastníky restituovaných nemovitostí. Není to tedy ani den uplatnění nároku a ani den vydání rozsudku. Nelze se tedy proto v těchto restitučních sporech o náhradu dovolávat ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku k podanému dovolání stěžovatele vyhodnotil tyto skutečnosti správně a rovněž tak z nich vyvodil správně právní závěry. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že v konkrétních jednotlivých případech může v mezidobí od obnovení vlastnického práva k pozemkům z titulu jejich restituce do okamžiku poskytnutí náhrady za živý a mrtvý majetek dojít ke změnám ve vlastnických poměrech k restituovaným pozemkům, aniž by tam byl dotčen rozsah restitučního nároku na živý a mrtvý majetek. Tato skutečnost by eventuálně mohla ovlivnit rozsah poskytnutí náhrady za živý a mrtvý majetek, avšak jen postupem podle §33a odst. 1 zákona o půdě. Ústavní soud se rovněž plně ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR na odmítnutí restriktivního výkladu pojmu "zajišťování zemědělské výroby", v pojetí, jak jej uvádí stěžovatel. Účelem restitučních zákonů je zmírnit nezákonné dopady totalitní moci na institut vlastnictví. Omezování vlastnických atributů hesly jako "půda patří těm, kdo na ní pracují", jak nám ukázala totalitní zkušenost, vedla ke křivdám a bezpráví. Proto, jak to ostatně učinil i Nejvyšší soud ČR, nutno vždy vlastnictví a z něho vyvozované požadavky vykládat co nejšířeji při dodržování kompatibility s ústavními i jinými zákony. V důsledku toho, že nebylo prokázáno žádné porušení základních práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 1 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústav ního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. června 1999