ECLI:CZ:US:1999:2.US.362.98
sp. zn. II. ÚS 362/98
Usnesení
II. ÚS 362/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve složení předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paul a JUDr. Antonín Procházka ve věci ústavní stížnosti M.Š., zastoupené advokátkou JUDr. E.C., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 1997, č.j. 3 Cdon 587/96-65, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. 8. 1998 se na Ústavní soud obrátila s ústavní stížností proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 10. 1997, č.j. 3 Cdon 587/96-65, stěžovatelka s tím, že tuto stížnost podala již 19. 2. 1998, tato však byla Ústavním soudem odmítnuta proto, že nebyla podána oprávněnou osobou, a navíc napadené rozhodnutí s ohledem na závadu v doručení dosud nebylo v právní moci. Předmětné usnesení nabylo právní moci dne 30. 6. 1998 a proto stěžovatelka původní stížnost podala znovu. Je přesvědčena, že pokud by Nejvyšší soud povolil dovolání, a tím otevřel celý restituční spor, musely by soudy dojít k jinému závěru, než se stalo, a řada pochybení by mohla být v novém řízení napravena. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro jeho opožděnost, když mělo být podáno do 29. 9. 1994, stalo se tak však až 12. 12. 1994. Na tuto lhůtu stěžovatelka nebyla upozorněna a osobně nemá právnické vzdělání. Žádá zrušení usnesení všech rozsudků, které byly v restituční věci vydány s tím, aby Ústavní soud sám ve věci rozhodl nebo věc znovu vrátil k projednání.
Ústavní stížnost byla zčásti podána včas a stěžovatelka byla zastoupena ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byt' plná moc vykazovala vadu v podobě tzv. zástupčí doložky.
Ústavní soud si s ohledem na povahu případu vyžádal pouze spis 6 C 329/92, vedený Okresním soudem v Mělníku. Z něj zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu napadené ústavní stížností nabylo právní moci dne 30. 6. 1998. Na tomto základě přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a došel k závěru, že je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podána po lhůtě.
Podle §240 odst. 1 o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, tj. v případě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 1994, č.j. 13 Co 279/94-37, dne 29. srpna 1994. Dovolání však žalobce ve věci JUDr. J.S., zastoupený opatrovnicí M.Š., tedy stěžovatelkou, podal až 12. 12. 1994, tedy po lhůtě.
II. ÚS 362/98
Podle §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání této lhůty nelze prominout. Jde o lhůtu zákonnou, nikoli soudcovskou. Proto v tomto bodě je stížnost zcela zjevně neopodstatněná, neboť o.s.ř. neumožňuje, aby Nejvyšší soud rozhodl jinak. Ústavní soud proto již nepovažoval za potřebné odstraňovat další vady podání a ověřovat, zda je již stěžovatelka univerzální dědičkou po původním žalobci, neboť to nemohlo na výsledku jednání nic změnit.
Obdobně, pokud jde o návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 1994, č.j. 13 Co 279/94-37, mohl se jím Ústavní soud zabývat pouze v případě, že by byla ve lhůtě 60 dnů ode dne 29. 8. 1994 proti němu podána ústavní stížnost, což se nestalo. K takovému návrhu by byl navíc oprávněn pouze původní stěžovatel, který však v roce 1995 zemřel. V tomto bodě je tedy ústavní stížnost podána jak po lhůtě, tak osobou zjevně neoprávněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou, co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, a podle §43 odst. 1 písm. b) jako podanou po lhůtě, kterou stanovil §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v tehdy platném znění a podle §43 odst. 1 písm. c) jako podanou někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 1999
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu