Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.08.1999, sp. zn. II. ÚS 375/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 115/15 SbNU 117 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.375.98

sp. zn. II. ÚS 375/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. K. P., 2) Ing. S. P., 3) J. P., 4) J. P., 5) M. P., 6) Ing. A. P., zastoupených JUDr. J. Š., za účasti účastníka řízení Nejvyššího soudu ČR, a vedl. účastníka Sklárny K., a. s. zastoupené JUDr. A. M., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1998, č. j. 2 Cdon 1190/96-220, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1996, č. j. 17 Co 556/95-189, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ve své ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 26. 8. 1998, napadají stěžovatelé rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1998, č. j. 2 Cdon 1190/96-220, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1996, č. j. 17 Co 556/95-189. Podle názoru stěžovatelů zasáhly oba rozsudky nepřípustným způsobem do ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména údajně došlo k porušení čl. 4 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 95 Ústavy. Stěžovatelé ve svém podání uvádí, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR rozhodl tak, že jednak odmítl dovolání stěžovatelů, pokud toto směřovalo do výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1996, č. j. 17 Co 556/95-189, jimž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 12. 5. 1994, č. j. 4 C 224/92-114, ve výroku jimž byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání v něm označených nemovitostí. Stěžovatelé, ohledně výroků obsažených již v rozsudku soudu prvého stupně, dovozují, že tento soud rozhodoval dvěma samostatnými výroky, z nichž jeden (o zastavení řízení na základě zpětvzetí části návrhu), je založen na procesních předpisech a druhý (o žalobě na uzavření dohody o vydání věci) je rozhodnutím ve věci samé a týká se práva hmotného. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelů s právním výkladem příslušných ustanovení dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. (dále jen "dekret"), zejména s ustanovením §2 provedeným Nejvyšším soudem ČR a zdůrazňují, že právní názor dovolacího soudu je chybný, pokud nevzal v úvahu veškeré listinné důkazy, založené ve spise a dostatečně neposoudil skutečnost, že sklárna R. A. P., která od r. 1941 neexistovala, měla být znárodněna v r. 1945 dekretem přesto, že od r. 1941 byla založena nová firma pod názvem "S. R. A. P. v. o. s.", na níž byla převedena majetková podstata dosavadní firmy podle zápisu v pozemkové knize až dne 10. 10. 1946, tj. po účinnosti vyhlášky č. 374/1946 Ú. l. Z výše uvedeného tedy vyplývá, podle názoru stěžovatelů, že jestliže jejich majetek byl ještě v r. 1946 zapsán v pozemkových knihách, nemohl podléhat znárodnění. S tvrzením stěžovatelů, že ke znárodnění sklárny došlo až v rozhodném období ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, souvisí podle jejich názoru i výměr Ministerstva průmyslu ze dne 4. 6. 1950, kterým byla sklárna, podle názoru navrhovatelů, znárodněna až na základě zák. č. 114/1948 Sb. Stěžovatelé rovněž zdůrazňují, že zmiňovaný dekret se na podnik jejich právních předchůdců nemohl vztahovat i z toho důvodu, že sklárna byla od r. 1941 mimo provoz a sklářské pece byly znovu instalovány až v r. 1946, což znamená, že podmínky pro znárodnění sklárny nastaly až po dni účinnosti dekretu, tj. v roce 1946. V další části ústavní stížnosti navrhovatelé rovněž napadají výrok dovolacího soudu, kterým tento soud odmítl odvolání navrhovatelů proti rozhodnutí o zastavení řízení s odůvodněním, že se sice nejedná o rozhodnutí ve věci samé, ale obecné soudy nižší instance se dopustily pochybení v tom směru, že o zastavení řízení rozhodovaly rozsudkem a nikoli usnesením. Jestliže dovolací soud v tomto směru podané dovolání odmítl s poukazem na skutečnost, že "byť se toto usnesení formálně stalo součástí rozsudku, nejde o usnesení ve věci samé", jde o odůvodnění zcela vadné a tato skutečnost měla být dostatečným důvodem ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku. Závěrem stěžovatelé navrhují zrušení jak rozsudku Nejvyššího soudu ČR, tak i soudu krajského. Z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 1998, č. j. 2 Cdon 1190/96-220, se podává, že tento soud rozhodl o dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Praze tak, že pod bodem I. výroku dovolání, směřující proti výroku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, o zastavení řízení, o žalobě na uzavření dohody o vydání věci, v něm blíže specifikovaných, se odmítá. Pod bodem II. bylo dovolání stěžovatelů, směřující proti výroku odvolacího soudu, jimž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na uzavření dohody o vydání v ní označených nemovitostí, zamítnuto. V odůvodnění rozsudku se Nejvyšší soud ČR zabýval nejprve přípustností dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu a konstatoval, že i když stěžovatelé tvrdí, že uplatňují dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c), písm. d) o. s. ř., ve znění pozdějších předpisů, ve skutečnosti uplatnili pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud dále uvedl, že dovolání stěžovatelů proti výroku (usnesení) obsaženému v rozsudku odvolacího soudu o zastavení řízení není přípustné, neboť takovýto postup neumožňuje žádné ustanovení o. s. ř. a v této části dovolání odmítl. Nejvyšší soud ČR se zabýval námitkami stěžovatelů, uplatněnými proti všem zásadním právním problémům v projednávané věci a konstatoval, že i když odvolací soud připustil dovolání pouze proti jedné právní otázce, z charakteru podání a skutkových souvislostí je nezbytné se zabývat problematikou posuzovanou nižšími soudy vcelku. K tomu pak zdůraznil, že z provedeného skutkového zjištění nižších soudů je nepochybné, že sporné nemovitosti vlastnily ke dni 27. 10. 1945 fyzické osoby - sourozenci P. Ze znění §7 odst. 1 písm. b), c) dekretu jasně vyplývá, že znárodnění zestátněním se týkalo rovněž majetku fyzických osob, neboť pojem "podnik" se ani ve smyslu tehdy platného všeobecného zákoníku obchodního, jakož i obecného zákoníku občanského z r. 1811, neztotožňoval pouze s právnickou osobou. Pokud tedy stěžovatelé namítají, že znárodněný majetek v rozhodné době nesplňoval podmínky pro znárodnění podle §1 odst. 1 bod 1-27 dekretu, pak v této souvislosti dovolací soud poukázal na dokazování, provedené před odvolacím soudem, ze kterého vyplývá, že celkový pánvový obsah znárodňované sklárny přesahoval tisíc litrů, a to k rozhodnému datu 27. 10. 1945, takže nebylo právně relevantní, zda za této situace byl podnik, jinak splňující podmínky pro znárodnění, v provozu či nikoli. Při posouzení právní otázky, kdy došlo ke znárodnění předmětných nemovitostí se Nejvyšší soud ČR ztotožnil se závěrem odvolacího soudu v tom, že ke znárodnění firmy zestátněním došlo dnem vyhlášení dekretu (27.10.1945) a nikoli až výměrem ministerstva průmyslu ze dne 4. 6. 1950. V tomto smyslu pak nezbylo než konstatovat, že k témuž datu došlo podle §4 odst. 1 dekretu k přechodu vlastnictví ke znárodněnému podniku na čs. stát. Vyhlášení znárodnění pak mělo pouze význam deklaratorní s tím, že uveřejněním vyhlášky ministra průmyslu v Úředním listu nastaly účinky doručení, které současně vylučovaly možnost, že jde o podnik, který ve smyslu §1 odst. 3 písm. a), b), c) dekretu znárodnění nepodléhá. Výměr vydávaný podle §4 odst. 7 dekretu ve znění čl. II. zák. č. 114/1948 Sb., pak již jen přesně specifikoval rozsah znárodnění majetku a uváděl, zda v daném případě došlo k postupu podle §4 odst. 6 dekretu ve znění zák. č. 114/1948 Sb. či nikoli. Závěrem Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že podniky pro výrobu skla a sklárny z celkovým pánvovým obsahem přes 1.000 litrů, mohly být znárodněny jednak ke dni účinnosti dekretu a jednak dnem určeným ministrem průmyslu, to pouze tehdy, jestliže podmínky pro znárodnění, uvedené v citovaném ustanovení dekretu, ve znění zák. č. 114/1948 Sb. byly splněny po 27. 10. 1945. Tato situace se však nevztahovala na projednávanou právní věc, neboť z dokazování provedeného před soudy prvého a druhého stupně vyplynulo, že podmínky pro znárodnění firmy byly splněny již k 27. 10. 1945. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost v plném rozsahu splňuje podmínky pro zahájení řízení před Ústavním soudem a zjistil, že v případě ústavní stížností napadeného výroku pod bodem I. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 1998, č. j. 2 Cdon 1190/96-220, je nutno tuto část ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako opožděnou. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu lze podat ústavní stížnost jen za podmínek uvedených v ustanovení §34 ve vztahu k ustanovení §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V daném případě bylo podáno dovolání i proti výroku, proti němuž není dovolání přípustné. Vzhledem k této situaci by mohli stěžovatelé napadnout takovéto procesní rozhodnutí o zastavení řízení pouze v zákonné 60 denní lhůtě od doručení rozhodnutí, proti němuž již není přípustný opravný prostředek. Jestliže však stěžovatelé podaným návrhem napadli tento výrok až po odmítavém rozhodnutí dovolacího soudu, je tato část ústavní stížnosti již opožděná a Ústavnímu soudu nezbylo, než ji z tohoto důvodu odmítnout. K podané ústavní stížnosti se ve smyslu §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb. vyjádřil účastník řízení. Tento uvedl, že v podaném dovolání byl uplatněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., v jehož rámci nemohla být přezkoumána správnost skutkových zjištění (tedy ani zjištění týkajícího se pánvového obsahu sklárny), z nichž dovolací soud, jakož i soud odvolací, při právním posouzení věci vycházel. Nejvyšší soud ČR mohl v dovolacím řízení pouze přezkoumat správnost právního posouzení věci ve dvou právních otázkách, vymezených na straně 4 napadeného rozhodnutí. V tomto směru také na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje. Pokud se týká námitky, že požadované nemovitosti nemohly být znárodněny ke dni účinnosti dekretu, neboť vlastnické právo podniku S. R. A. P. vzniklo až dne 10. 10. 1946, dovolací soud odkazuje na ustanovení §4 odst. 2, odst. 3 dekretu, jakož i na ustanovení §4 odst. 2 písm. a), odst. 3 a odst. 4 písm. b) dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění oddílu č. 14 čl. II zák. č. 114/1948 Sb. K námitce stěžovatelů, odvolávajících se na znárodnění sklárny až zák. č. 114/1948 Sb. (viz výměr ministra průmyslu ze dne 4. 6. 1950), účastník řízení poznamenává, že výměrem ke znárodnění nedošlo, neboť tento správní akt nebyl aktem ve smyslu §2 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění oddílu č. 12 zák. č. 114/1948 Sb., neboť šlo pouze o výměr, uvádějící rozsah znárodnění, vydaný podle §4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění čl. II odd. č. 14 zák. č. 114/1948 Sb. Citovaný dekret ve znění vyhlášeném 27. 10. 1945, ustanovení týkající se rozhodnutí ministra průmyslu o rozsahu znárodnění neobsahoval, protože se toto ustanovení stalo součástí dekretu až jeho novelou, provedenou čl. II zák. č. 114/1948 Sb. Nad rámec odůvodnění účastník řízení uvedl, že dobová praxe citace zák. č. 114/1948 Sb., resp. jeho čl. II, byla taková, že se ve výměrech o rozsahu znárodnění vedle dekretu citoval i tento zákon. V další části podání stěžovatelé napadají rozhodnutí obecných soudů, jimž bylo rozhodováno ve věci samé. Z pohledu aspektů zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neshledal Ústavní soud formálních či věcných překážek pro její projednání. Podle ustanovení §42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla zaslána ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení, jakož i vedlejšímu účastníku a současně si Ústavní soud vyžádal zapůjčení spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 4 C 224/92, z něhož zjistil, že stěžovatelé podali k tomuto soudu žalobu na vydání nemovitostí v žalobním návrhu blíže označených ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle výpisů z pozemkové knihy byli zčásti právní předchůdci stěžovatelů A. P., Ing. K. P., Ing. J. P. a S. P. vlastníky všech předmětných nemovitostí. Na č. l. 11 spisu se nachází usnesení Okresního soudu v Benešově u Prahy ze dne 21. 10. 1946, jímž byl povolen vklad vlastnického práva předmětných nemovitostí podle společenské smlouvy, jíž byla založena firma "S. R. A. P.". Na č. l. 26 je založen výměr ministerstva průmyslu ze dne 4. 6. 1950, č. j. 78677/50-V-IV-2, o rozsahu znárodnění S. R. A. P. s odvoláním na §4 odst. 7 dekretu č. 100/1945 Sb., ve znění čl. II zák. č. 114/1948 Sb., o rozsahu znárodnění, jehož znárodnění zestátněním bylo podle vyhlášky ministra průmyslu ze dne 7. 3. 1946, č. 887/1946 Ú. l., začleněno do Skláren a brusíren Bohemia a podle vyhl. č. 235/1950 Ú. l. II. přičleněno do Skláren K. Znárodnění se tak týkalo všech nemovitostí náležejících S. R. A. P. k rozhodnému datu 27. 10. 1945. Vedlejší účastník nesouhlasí s názorem stěžovatelů, že Nejvyšší soud ČR porušil již citované čl. Listiny ve spojení s čl. 95 Ústavy, pokud nerespektoval v té době již publikovaný nález ÚS sp. zn. II. ÚS 192/96, neboť tento nález vycházel z restitučního nároku uplatněného ve smyslu §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. a §47 zák. č. 92/1991 Sb. V dané právní věci však restituční nárok podle shora citovaných ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. a zák. č. 92/1991 Sb. stěžovateli nebyl nikdy uplatňován a nemohl být tedy ani předmětem dovolacího řízení. Vedl. účastník je toho názoru, že stěžovatelé před projednáním stížnosti nevyčerpali všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pokud tento restituční důvod neuplatnili formou výzvy k vydání majetku, resp. formou žaloby. Z tohoto důvodu by měla být stížnost ÚS odmítnuta jako nepřípustná. V opačném případě by prý odmítl neúnosný precedens, kdy v důsledku zavádějícího, neúplného či nesprávného vylíčení skutkového děje byla eliminována předchozí přezkumná, ale zejména nalézací činnost obecných soudů. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti dále vedl. účastník zejména poukazuje na znění §4 odst. 2 písm. a), odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. Není rovněž sporu o tom, uvádí vedl. účastník, že předmětný majetek byl určen k provozu znárodněného podniku, neboť tato skutečnost vyplývá i ze společenské smlouvy, uzavřené bratry P. dne 10. 2. 1941, kdy za předmět podnikání společnosti bylo zakladateli určeno "pokračování v provozu sklárny a výroba skla a skleněného zboží" a do jmění společnosti byly zařazeny právě předmětné nemovitosti. Současně vedl. účastník zdůraznil, že majetek nárokovaný stěžovateli nabyl na základě řádně schváleného privatizačního projektu a rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci podle §10 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb. a namítá nedostatek pasivní legitimace ve sporu, když jej nelze ztotožňovat s povinnou osobou vůči níž byl restituční nárok uplatněn a zažalován (tam byly Sklárny K.) a nemá tudíž ani povinnost jej vydat, neboť není právním nástupcem zrušeného státního podniku. Vedl. účastník dále doplnil, že logicky i ze znění zák. č. 87/1991 Sb. ostatně nevyplývá, že by oprávněná osoba měla nárok na kumulaci dvou restitučních nároků, tj. nároku na vydání a nároku na vypořádání, když stěžovatelé využili obou způsobů, neboť v jiné soudní věci se domáhají vypořádání na základě zák. č. 92/1991 Sb. Z výše uvedených důvodů a zejména s odkazem na skutečnost, že k odnětí majetku nedošlo v rozhodném období, navrhuje vedl. účastník odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní soud konstatoval, že výzva k vydání předmětných nemovitostí došla vedl. účastníku dne 24. 6. 1992 a odkazovala na zák. č. 229/1991 Sb. Podle výpovědi stěžovatelů před soudem I. stupně byl pánvový obsah množstvím skloviny, kterou bylo možno tavit a určovala se jím celková kapacita sklárny bez ohledu na skutečný provoz. Stěžovatelé uvedli, že pánvový obsah sklárny činil asi 4. 200 litrů, přičemž denní obsah byl asi 2. 100 litrů skloviny. V prvém stupni rozhodoval o návrhu stěžovatelů Okresní soud v Benešově, který rozsudkem ze dne 12. 5. 1994, sp. zn. 4 C 224/92, návrh stěžovatelů na určení povinnosti vedl. účastníka uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí ve smyslu žalobního návrhu zamítl. Řízení o návrhu stěžovatelů na uzavření dohody o vydání nemovitostí blíže označených pod bodem V. žalobního návrhu bylo zastaveno. V odůvodnění rozsudku prvostupňový soud konstatoval, že stěžovatelé jsou právními nástupci původních spoluvlastníků (resp. Ing. S. P. je původní spoluvlastník). Stěžovatelé zaslali vedl. účastníku výzvu na vydání věci, která byla odmítnuta s tím, že předmětné nemovitosti byly znárodněny již v r. 1945, t. j. mimo rozhodné období, stanovené v zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V průběhu řízení před tímto soudem omezili stěžovatelé žalobní návrh, resp. jej vzali částečně zpět s tím, že požádali o uzavření dohody o vydání pouze těch nemovitostí, které byly blíže označeny pod bodem II. výroku citovaného rozsudku, neboť ostatní nemovitosti podle jejich písemného podání ze dne 5. 5. 1994 nespadají pod režim zák. č. 87/1991 Sb., ale jsou pozemky zemědělskými ve smyslu zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Řízení ohledně těchto pozemků zahájené u příslušného pozemkového úřadu do doby vydání rozsudku soudu prvého stupně nebylo skončeno. Z provedeného dokazování pak okresní soud odkázal zejména na zjištění provedená z předložených výpisů jednotlivých vložek pozemkové knihy, na kterých byly vyznačeny vlastnické vztahy k těmto nemovitostem, jak před provedeným znárodněním, tak i po r. 1948. Okresní soud provedl dokazování i jednotlivými vyhláškami ministerstva průmyslu a závěrem konstatoval, že S. R. A. P. byla znárodněna zestátněním v r. 1945, znárodněním nabyl stát vlastnictví podniku, včetně veškerých nemovitostí, budov, zařízení i práv, sloužících k provozu znárodněného podniku. Stěžovatelé jsou podle závěru tohoto soudu oprávněnými osobami ve smyslu §3 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale vzhledem k tomu, že na projednávaný případ se nevztahuje zák. č. 87/1991 Sb., neboť ke znárodnění došlo mimo rozhodné období, byl návrh stěžovatelů zamítnut. K námitce stěžovatelů, že dekret byl na znárodněný podnik uplatněn neprávem, pak soud konstatoval, že v. o. s. založená v r. 1941 společenskou smlouvou byla i podle tehdy platného Všeobecného zákoníku hospodářského považována za sdružení fyzických osob, které mají práva nabývat a pozbývat majetku ve vztahu k jimi založené společnosti. Citovaný dekret však nerozlišoval mezi znárodněním majetku právnické či fyzické osoby, stejně jako nebylo rozhodné, zda k datu účinnosti dekretu byla S. R. A. P. v provozu či nikoli. Pro posouzení okamžiku, kdy podnik S. R. A. P. přešel do vlastnictví státu, neměl rozhodující význam výměr ministerstva průmyslu ze dne 4. 6. 1950, neboť ten stanovil již jen rozsah znárodněného majetku. K přechodu předmětných nemovitostí došlo tedy mimo rozhodné období zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, napadený rozsudek soudu prvého stupně v plném rozsahu potvrdil. Současně se zcela ztotožnil s názorem, že k přechodu nemovitostí na stát došlo ex lege ke dni 27. 10. 1945. Pokud se týkalo vyhlášení znárodnění podniku v Úředním listu a vydání výměru ministra průmyslu o rozsahu znárodnění, pak odvolací soud konstatoval, že tento akt měl pouze význam deklaratorní, stejně jako výměr ze dne 4. 6. 1950. Tvrzení stěžovatelů, že ke znárodnění firmy došlo až podle zák. č. 114/1948 Sb., neodpovídá výsledkům dokazování, neboť tato sklárna byla fakticky převzata a provozována n. p. Sklárny a brusírny Bohemia již od r. 1946. K námitkám stěžovatelů odvolací soud zdůraznil, že rozhodující pro znárodnění byla pouze skutečnost, zda majetek a práva v době účinnosti dekretu sloužily provozu znárodněného podniku bez ohledu na to, zda se v okamžiku znárodnění jednalo o majetek právnické či fyzické osoby a nebylo ani rozhodné, jestli v době znárodnění byla či nebyla v provozu, pokud jinak splňovala podmínku pánvového obsahu pecí přes 1.000 litrů. Ústavní soud stížnost jako nedůvodnou zamítl, neboť neshledal že by napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení shora již citovaných základních práv a svobod, a to jak v průběhu řízení, tak i samotným výrokem dovolacího soudu. Nejvyšší soud ČR se ve svém rozhodnutí zabýval nejprve přípustností dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a poté i rozhodnutím tohoto soudu ve věci samé. Stěžovatelé především namítali, že Nejvyšší soud ČR sice provedl právní rozbor účinnosti dekretu, avšak nerespektoval v tomto směru již publikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a nezkoumal veškeré důkazy, kterými stěžovatelé argumentovali v podaném dovolání. K této námitce lze uvést, že Ústavní soud souhlasí s právním výkladem Nejvyššího soudu ČR, provedeným k již citovanému dekretu č. 100/1945 Sb., neboť jeho právní názor vychází výhradně z dikce citovaného dekretu, aniž by mu byl podsouván jiný význam, než tento dekret v době jeho vyhlášení skutečně měl. Ústavní soud se v řadě publikovaných judikátů zaujal rozdílná stanoviska k hodnocení problematiky restitucí, provedené obecnými soudy, rozdílnost výkladu je však vždy nutno vztáhnout ke skutkově totožným právním věcem. Již z provedeného dokazování před soudem prvého stupně (z výpovědi stěžovatele K. P. a ing. A. P. na č. l. 93 spisu) vyplynulo, že sklárna byla jejími vlastníky připravována k zahájení provozu po skončení války. V objektu firmy se proto nacházely dvě pece, jejichž pánvový obsah byl okolo 2. 100 litrů, což vysoce překračovalo podmínku uvedenou v ustanovení §1 odst. 1 č. 12 dekretu a bylo zcela nerozhodné, zda za této situace byla sklárna k datu 27. 10. 1945 v provozu či nikoli. Stěžovateli neustále akcentovaná otázka, zda ke znárodnění majetku dle dekretu mohlo dojít i v případě fyzických osob, byla zcela dostatečným způsobem objasněna v rozhodnutích obecných soudů, takže Ústavní soud v tomto smyslu odkazuje jak na ustálenou judikaturu obecných soudů, tak i soudu Ústavního, které se při posuzování charakteru veřejné obchodní společnosti, jako sdružení fyzických osob shodují, což ostatně vyplývá i z čl. 85 - 149 zák. č. 1/1863 ř. z., který upravoval právní poměry v. o. s. K intabulační povinnosti, jíž se stěžovatelé dovolávají jako podmínky nabytí vlastnictví k nemovitostech, Ústavní soud poznamenává, že povinnost knihovního zápisu se vyžadovala pouze při konkrétních případech, a to při nabývání vlastnictví nemovitostí převodem, s ohledem na ustanovení §424 ve vztahu k §431 o. z. o. z roku 1811. Je třeba důsledně rozlišovat mezi přechodem vlastnictví k nemovitostem, ke kterému docházelo v daném případě znárodněním podle dekretu (ex lege), tj. autoritativním výrokem příslušných úřadů od převodu smluvního (Pl. ÚS 1/95). Datum vydání autoritativního výroku pak znamená rovněž dobu přechodu vlastnictví. V této otázce je tedy jasná skutečnost, že k přechodu vlastnictví znárodněného majetku došlo již nabytím účinnosti dekretu č. 100/1945 Sb., tj. ke dni 27. 10. 1945. Na této významné skutečnosti nic nemění ani to, že k zápisu nemovitého majetku v. o. s. S. R. A. P., dle uzavřené společenské smlouvy z r. 1941 do pozemkových knih, došlo až v r. 1946 (návrh na zápis byl doručen dle výpisu z pozemkové knihy dne 10. 10. 1946). Stěžovatelé zejména vytýkají obecným soudům skutečnost, že důsledně nezkoumaly rozsah znárodnění a nezabývaly se ani otázkou, v jakém skutečném množství majetkové podstaty měla být firma znárodněna a zda veškeré nemovité a movité věci do znárodnění zahrnuté byly ve vlastnictví znárodněného podniku. K tomu je třeba uvést, že obecné soudy v řízení podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemohou provádět revizi znárodňovacího procesu, a to jak s ohledem na časový odstup, tak i na zřejmý nedostatek zvláště písemných listinných důkazů. Při posuzování nároků na vydání věci ve smyslu restitučního zákona bylo náležitě zkoumáno, zda nedošlo ke zneužití dekretu jako aktu politické perzekuce a stěžovatelům se tak dostalo plné ochrany jejich práv účastníka soudního řízení. Ústavní soud nezjistil, a to jak ze spisu prvostupňového soudu, tak i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, žádné porušení tvrzených základních práv a svobod ve smyslu ústavní stížnosti. Z tohoto důvodu podanou stížnost zamítl ( §82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. srpna 1999