Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.06.1999, sp. zn. II. ÚS 378/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 92/14 SbNU 257 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.378.98

sp. zn. II. ÚS 378/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti M. Č., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Českých Budějovicích a vedl. účastníka Zemědělského družstva S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. 8 Co 1244/98, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Stěžovatelka řádně a včas podanou ústavní stížností se domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. 8 Co 1244/98, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24. 3. 1998, č. j. 4 C 1001/96-76. Soud prvého stupně vyslovil, že základ nároku stěžovatelky na poskytnutí náhrady za znehodnocení jedné ideální poloviny nemovitosti č. p. 1 v S. je opodstatněný. Stěžovatelka s tímto výrokem, potvrzeným odvolacím soudem nesouhlasí. V podaném návrhu ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že na základě dohody uzavřené dne 24. 5. 1996 se Zemědělským družstvem S., která byla schválena rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 7. 1996, jí byla vydána celá stavební parcela p. č. 37/1 s domem č. p. 1 v obci a k. ú. S. Ostatní oprávněné osoby bratři M. a L. D., jak dále uvádí stěžovatelka, se dne 30. 4. 1996 dopisem adresovaným Okresnímu pozemkovému úřadu v Jindřichově Hradci, se svého nároku na jednu polovinu předmětných nemovitostí vzdali. Nárok měli u tohoto úřadu uplatněný od 5. 3. 1992. Stěžovatelka je toho názoru, že stala-li se výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí uvedených výše, je potom nepochybně integrální součástí vlastnického práva i její výlučné právo na poskytnutí náhrady za znehodnocený majetek, ke kterému bylo restituováno její vlastnické právo. Řízení o poskytnutí náhrady za znehodnocenou nemovitost se proto provádí pouze s tím, kdo pro sebe nárok uplatnil, a to v rozsahu odpovídajícím vydané věci. Protože odvolací soud nesprávně posoudil okruh oprávněných osob ve vztahu na náhradu za znehodnocenou nemovitost, spatřuje stěžovatelka v tomto rozhodnutí porušení jejího základního práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V doplněné ústavní stížnosti, která došla Ústavnímu soudu dne 8. 3. 1999, stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že si nesprávně vyložil vztah §21 a §14 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o půdě"). Nesprávnost spatřuje v tom, že nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že §21 se vztahuje pouze na vydání nemovitostí a nikoli na náhrady dle §14. K podané ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích tak, že plně odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 9. 6. 1998, sp. zn. 8 Co 1244/98, na kterém nadále trvá. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu napadeného ústavní stížností vyplývá : Již soud prvého stupně vzal za prokázané, že oprávněnými osobami ve vztahu k nemovitosti č. p. 1 S. jsou v rozsahu jedné poloviny navrhovatelka (dále jen stěžovatelka) a v rozsahu jedné poloviny bratři M. a L. D. Obě strany svůj nárok na vydání nemovitosti uplatnili, bratři D. využili ustanovení §14 odst. 3 zákona o půdě, ve znění platném do 1. 7. 1993, což znamená, že projevili vůli nepřevzít budovu, ale požádat o náhradu za její znehodnocení. V tomto smyslu byla mezi nimi a povinnou osobou ZD S. uzavřena dohoda o poskytnutí náhrady a o způsobu této náhrady. Navrhovatelka však později projevila vůli fakticky nemovitost převzít, a proto dne 22. 5. 1996 uzavřela s povinnou osobou dohodu o vydání celé nemovitosti, která byla schválena Okresním pozemkovým úřadem v Jindřichově Hradci. Dále soud prvého stupně učinil právní závěr, že ve smyslu §14 zákona o půdě ve znění platném od 1. 7. 1993 má stěžovatelka nárok na poskytnutí náhrady ve výši rozdílu cen předmětné nemovitosti určené ke dni 24. 6. 1991 a ceny původní stavby v době jejího převzetí, a to v rozsahu jedné poloviny, neboť v tomto rozsahu je oprávněnou osobou. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že navrhovatelce byla vydána nemovitost celá. Jestliže povinná osoba, tj. ZD se sídlem ve S., poskytuje náhradu oprávněným osobám bratřím D. ve smyslu §14 odst. 3 zákona o půdě ve znění platném do 1. 7. 1993 za jednu ideální polovinu nemovitosti č. p. 1 v S., nelze pak žádat, aby poskytl náhradu stěžovatelce ve smyslu §14 odst. 3 zákona o půdě ve znění platném po 1. 7. 1993 za znehodnocení celé nemovitosti. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvého stupně, že stěžovatelka není jedinou oprávněnou osobou k uplatnění nároku na náhradu za znehodnocení nemovitostí, ale je oprávněnou osobou pouze v rozsahu jedné ideální poloviny. Protože aplikace ustanovení §21 zákona o půdě se vztahuje pouze na vydání nemovitosti a nikoli na poskytnutí náhrady za znehodnocené nemovitosti a zákon o půdě neobsahuje žádné takové ustanovení, které by umožňovalo přiznat stěžovatelce náhradu za znehodnocenou nemovitost nad rámec nároku, na ní jako oprávněnou osobu připadající, nebylo možno učinit jiný závěr, než že stěžovatelce náleží nárok na poskytnutí náhrady pouze v rozsahu jedné ideální poloviny. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. 4 C 1001/96. Ze spisu se zjišťuje, že dne 1. 10. 1992 uzavřela právní zmocněnkyně oprávněných bratrů D. se ZD S. dohodu o poskytnutí náhrady za znehodnocení předmětné zemědělské usedlosti. Zvolila náhradovou variantu namísto fyzického vydání. Spis i rozsudek soudu prvého stupně obsahuje rovněž odkaz na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 1995, č. j. 10 Ca 128/95-32, a rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 6. 1995, kterými bylo stanoveno, že stěžovatelka byla oprávněnou osobou k jedné ideální polovině a v rozsahu další ideální poloviny byli oprávněnými osobami M. a L. Di. Z výpovědi právní zmocněnkyně oprávněných bratří D. vyplývá, že pokud napsala Pozemkovému úřadu v Jindřichově Hradci, dne 30. 4. 1996 dopis, že se vzdává uplatnění nároku na budovy S. č. p. 1 a příslušné stavební parcely, pak tak učinila proto, že jí byla již poskytnuta náhrada podle dohody uzavřené ve smyslu ustanovení §14 odst. 3 zákona o půdě před novelou, jejíž ustanovení se již začala plnit. Ústavní soud neshledal žádné překážky k projednání podané ústavní stížnosti, kterou stěžovatelka opírá o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ve věci bylo obecnými soudy rozhodnuto pouze o základu projednávané věci mezitimním rozsudkem. Tento základ spočíval ve vyřešení základního rozporu o rozsahu nároku stěžovatelky na poskytnutí náhrady za znehodnocenou nemovitost. Stěžovatelka svůj nárok opírá o novelizované znění ustanovení §14 zákona o půdě ve znění zák. č. 183/1993 Sb. Tento zákon, který přináší některé nové náhradové i vydávací instituty, nabyl účinnosti dnem 1. července 1993. Podle čl. II cit. zákona může oprávněná osoba uplatnit do dvou měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona své nároky. Neuplatněním nároku ve lhůtě právo zaniká. Oprávněné osoby uplatnily své nároky ještě před novelou. Tato zákonná novela neobsahuje žádné derogační klauzule; upravuje pouze některé postupy a podmínky při uplatnění práva. Právní vztahy, které byly založeny podle zákona o půdě před jeho novelizací zákonem č. 183/1993 Sb., jsou tedy nadále platné a závazné. Stěžovatelka, která ve své ústavní stížnosti přejímá část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1203/96, v pojednání o "věci" pomíjí druhou část citované věty, která stanoví, že "bez uplatnění nároku na vydání věci není nárok ani na náhradu podle §14 odst. 1 zákona o půdě". Pro náhradu za znehodnocení jako conditio sine qua non bylo stanoveno uplatnění nároku na vydání nemovitosti. Tuto podmínku splnily všechny v případu oprávněné osoby. Uplatnění nároku ještě neznamená vydání nemovitosti. K tomu je třeba přiřadit právní stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněném pod č. 16/96 ve Sbírce soudních rozhodnutí, podle kterého k uplatnění nároku na náhradu podle ustanovení §14 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. stačí jen uplatnit tento nárok na náhradu, aniž by bylo třeba zároveň obligatorně uplatňovat nárok na vydání nemovitosti. Není povinností Ústavního soudu řešit tento výkladový nesoulad v citovaných stanoviscích Nejvyššího soudu ČR, neboť se zabývají skutečnostmi po účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. Pro případ podané ústavní stížnosti je však rozhodující stav před novelou zákona o půdě. Právní závěry soudu jak prvého stupně, tak i soudu odvolacího jsou správné a nedošlo jimi k žádnému porušení ústavnosti. Stěžovatelce, jak již v předcházejícím řízení bylo i rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 1995, č. j. 10 Ca 128/95- 32, stanoveno, přísluší jako oprávněné osobě nárok k jedné ideální polovině restituovaného majetku. Jakékoli další rozšíření tohoto oprávnění neodvisí již od zákona o půdě, nýbrž většinou se již řídí ustanoveními zákona občanského resp. obchodního. Takovéto rozšíření nemůže však mít vliv na rozšíření nároku na náhradu podle §14 zákona o půdě, neboť rozsah náhrady je určen podílem oprávněné osoby k restituované nemovitosti. Neodvisí tedy rozsah náhrady za znehodnocení nemovitosti podle §14 zákona o půdě od rozsahu vydané nemovitosti, ale pouze od velikosti nároku oprávněné osoby k této nemovitosti. Ústavní soud byl proto nucen podle ustanovení §82 odst. 1 ve vztahu na §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zamítnout pro její nedůvodnost. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. června 1999