Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 02.11.1999, sp. zn. II. ÚS 404/98 [ nález / CEPL / výz-3 ], paralelní citace: N 151/16 SbNU 123 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.404.98

sp. zn. II. ÚS 404/98 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti P. R., zastoupeného JUDr. L. Č., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 2 Cdon 109/97-206, ze dne 30. 6. 1998, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 29 Co 88/97-193, ze dne 3. 7. 1997, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a obce P., zastoupené JUDr. I. B., advokátkou, jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění: Dne 18. 9. 1998 se stěžovatel na Ústavní soud obrátil včas podanou ústavní stížností proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 2 Cdon 109/97-206, ze dne 30. 6. 1998, kterým bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze, č.j. 29 Co 88/97-193, ze dne 3. 7. 1997. Skutková a právní stránka případu spočívala v tom, že vedlejší účastník se na stěžovateli domáhal zaplacení dlužné částky na základě smluv, které stěžovatel uzavřel s Drobnou provozovnou MNV P. Stěžovatel odkoupil od právního předchůdce vedlejšího účastníka nemovitosti, stroje a další materiál. Po zpřesnění vzájemných pohledávek zůstala nespornou částka 2.649.262 Kč jako závazek stěžovatele, který byl mezi stranami uznán. Stěžovatel však splatil jen část dlužné částky a proto se vedlejší účastník domáhal jejího zaplacení žalobou z 31. 12. 1991 u Krajské státní arbitráže v Praze. Věc nakonec přešla na Okresní soud v Kladně. Stěžovatel namítal nedostatek aktivní legitimace vedlejšího účastníka, neboť smlouvy uzavřel s Drobnou provozovnou MNV P. Vedlejší účastník argumentoval tím, že činnost, z níž jsou nároky uplatňovány, byla zapsána na MNV P. Později změnil argumentaci a v roce 1995 předložil kopie smlouvy o postoupení žalované pohledávky mezi ním a Drobnou provozovnou MNV P. z 27. 12. 1990. Žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 1996, č. j. 7 C 104/93-152 zamítnuta, neboť smlouva o postoupení pohledávky nebyla platná z hlediska určitosti a srozumitelnosti. Podle okresního soudu z ní naprosto nebylo patrné, jaká pohledávka a z jaké smlouvy se postupuje, neodpovídala ani celková výše součtu pohledávek a údajně postoupené částky. Proto se okresní soud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, které se týkaly rozporů v označení razítek na dokumentech obce ze dne 27. 12. 1990, kde na dopisu likvidátoru Drobných provozoven je staré razítko "MNV" oproti novým razítkům "obce" otištěných na zápisu ze schůze zastupitelstva a citované dohodě o postoupení pohledávek z téhož dne. Pokud jde o dohodu o narovnání, okresní soud uvedl, že takovou dohodu mohli uzavřít pouze účastníci původního závazkového vztahu, tj. Drobná provozovna MNV P. a stěžovatel, nikoli stěžovatel a vedlejší účastník,neboť odlišné subjekty nemohou narovnávat práva sporná mezi jinými účastníky. K odvolání vedlejšího účastníka, který namítal podjatost soudců vůči svému bývalému nadřízenému, který zastupoval stěžovatele (námitka podjatosti však byla usnesením 24 Nc 5/96-134 z 28. 2. 1996 zamítnuta), byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že stěžovatel byl povinen zaplatit dlužnou částku vedlejšímu účastníkovi. Krajský soud došel k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek je určitá a srozumitelná. Námitku promlčení vznesenou stěžovatelem posoudil jako věcně zcela nedůvodnou. Uznal též, že podle výpisu z vložky 40 oddílu Nv podnikového rejstříku vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 měla tato provozovna postavení právnické osoby. Mohla tak uzavřít smlouvu o postoupení pohledávek, aniž přitom měla oznamovací povinnost vůči dlužníkovi. Pokud jde o výši pohledávek, vyšel odvolací soud z podepsaných hospodářských smluv a vzal za prokázané to, co se opíralo o listinné důkazy shromážděné soudem I. stupně a co zástupci účastníků shodně prohlásili při odvolacím jednání. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že je zamítl. Rozsudek odvolacího a dovolacího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností. Hlavní výtky přitom směřuje proti rozsudku odvolacího soudu. Konkrétně mu stěžovatel vytýká, že dospěl u smlouvy o postoupení pohledávek k opačnému zjištění, než soud I. stupně, aniž tuto smlouvu k důkazu přečetl. Je též nepřípustné, aby hodnotil hodnocení důkazů soudem I. stupně, aniž by tyto důkazy nezopakoval. Stejně tak nepřečetl ani jednu ze smluv uzavřených s Drobnou provozovnou MNV P. Odchylné skutkové zjištění odvolacího soudu přitom může být jen výsledkem vlastního dokazování - provedením nových nebo opakováním důkazů provedených soudem I. stupně. Došlo tak k porušení §213 odst. 2 o.s.ř. Soud I. stupně, vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy, již nehodnotil další provedené důkazy. Odvolací soud, aniž by je zopakoval, tyto sám hodnotil a dospěl k novým skutkovým zjištěním daleko nad rámec skutkového zjištění soudu I. stupně. Stěžovatel tak byl zbaven práva na přezkum správnosti těchto skutkových a právních závěrů na základě řádného opravného prostředku. Odvolací soud v rozporu s dvouinstančním procesem věc fakticky vyřídil jednoinstančně. Pokud se odvolacímu soudu důkazy nehodily, tak je opomenul hodnotit nebo je neuvedl. Jako příklad uvedl použití dvou odlišných razítek v týž den 27. 12. 1990 (viz výše). Dále nevyložil v odůvodnění, z jakých důvodů nevyhověl důkazním návrhům vzneseným před soudem I. stupně, které tento soud již nepovažoval za nutné provést (např. výslech likvidátora a funkcionářů Drobné provozovny). Tím porušil zásadu rovnosti účastníků řízení (§18, §157 odst. 2, §213 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud si měl rovněž opatřit trestní spis, ze kterého by vyplynulo, že smlouvy s ním uzavřené měly sloužit k tomu, aby byla zakryta část chybějících hodnot a sníženo manko. Dovolacímu soudu stěžovatel vytkl, že dospěl k závěru, že o.s.ř. nezakazuje měnit v průběhu řízení důvody, kterými je dokládán "nárok" a nestanoví procesní postupy pro takové změny, neboť změnu důvodů nelze zaměňovat za změnu žaloby ve smyslu §95 o.s.ř. Zřejmě se domníval, že takovou změnou je pouze změna výše žalobou uplatňované částky. To vyplývá z jeho závěru, že odvolací soud nepřiznal účastníku více, když jeho výrok odpovídá žalobnímu petitu. Tento nesprávný výklad o.s.ř. měl za následek zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud též nesprávně hodnotil způsob, kterým hodnotil důkazy odvolací soud. Tím porušil §243b odst. 1 o.s.ř. Proto dovolacímu soudu stěžovatel vytýká, že nezjistil konkrétní porušení zásad civilního procesu, a to v řízení bez jednání, ač dovolacím důvodem bylo tvrzení, že napadený rozsudek nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§243a odst. 1 o.s.ř.). Tím dovolací soud porušil čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a ústavní práva stěžovatele na rovné postavení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod /dále jen "Listina"/), na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na veřejné projednání v jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny), stejně jako odvolací soud. Proto navrhl obě rozhodnutí zrušit. Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se k návrhu vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. I. Š., která odkázala na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Za Krajský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu JUDr. Z. P., podle kterého ústavní stížnost neobsahuje žádnou skutečnost, která by souvisela s projednávanou právní věcí a nebyla dosud projednávaná. Dále připojil právní úvahu, týkající se problematiky projednávaného sporu, ve které zobecnil závěry, ke kterým odvolací soud došel ve svém rozhodnutí. Vedlejší účastník se vyjádřil v tom smyslu, že stěžovatel spatřuje porušení Ústavy ČR a Listiny v tom, že nebylo rozhodnuto v jeho prospěch, aniž konkretizuje, v čem porušení spočívá. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení ústavních zásad. Meritum věci z hlediska příslušnosti Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) spočívá v argumentaci stěžovatele, který se dovolává způsobu, jakým odvolací soud a dovolací soud hodnotily důkazy, které jim byly předloženy a jak hodnotily důkazy, které byly předloženy soudu I. stupně. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je o.s.ř. v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto Ústavní soud není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil (zde případ použití odlišných razítek) a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že pouze v případě, že by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, by bylo třeba takové rozhodnutí považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 1 Ústavy ČR. V souzené věci se však zjevně o tento případ nejedná. Ústavní soud shledal, že se námitkami (mimo odlišných razítek), jež stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti a v dalších obsáhlých přípisech Ústavnímu soudu, již v předchozím řízení řádně zabývaly obecné soudy a Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval jejich závěry, neboť jsou dostatečně odůvodněné a mají oporu v provedeném důkazním řízení. Opačná situace by mohla nastat jen tehdy, kdyby se stěžovateli podařilo prokázat, že: - podle §1 odst. 2 nařízení č. 214/1988 Sb., o drobných provozovnách národních výborů jako právnických osobách, je samostatná provozovna organizační jednotkou MNV, která v právních vztazích nemůže vystupovat svým jménem a nést majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, takže Drobná provozovna nebyla schopna uzavřít dne 27. 12. 1990 smlouvu o postoupení pohledávky s obcí P. (vedlejším účastníkem); - jako taková nebyla zapsána Drobná provozovna do vložky 40 oddílu Nv podnikového rejstříku vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1; - rovněž obec P. nebyla právně schopna počínaje dnem voleb do zastupitelstev v obcích v listopadu 1990 takovou smlouvu uzavřít; - pohledávka nevznikla na základě hospodářských smluv s Drobnou provozovnou; - novelou §130 hospodářského zákoníku nebyla zavedena místo jednoroční prekluze tříletá promlčecí doba pro tento typ právních vztahů, takže jeho námitka promlčení byla na místě; - není věcí žalobce, v jaké výši svou pohledávku uplatní žalobou u soudu; - odvolací soud nevyzval právního zástupce stěžovatele k předložení dalších důkazů. To ale neodpovídá průběhu odvolacího řízení, kde právní zástupce stěžovatele na výzvu reagoval podle soudního spisu (jednání dne 3. 7. 1997 - soudní spis vedený Okresním soudem v Kladně, sp. zn. 7 C 104/93 - č.l. 190) tak, že zatím nenavrhuje doplnění dokazování s dodatkem, že by další důkazy navrhl pro případ, že by odvolací soud změnil napadený rozsudek (byla tak možnost žádat důkazy, jejichž neprovedení je vytýkáno); - odvolací soud přiznal vedlejšímu účastníkovi něco, co v petitu své žaloby nepožadoval; - dovolací soud neuznal přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.; - dovolací soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele ohledně vedení dokazování a hodnocení důkazů odvolacím soudem; - rozsudek dovolacího soudu byl vydán bez ústního jednání, ač by mu to zákon ukládal a neponechával jeho úvaze jako v případě §243a odst. 1 o.s.ř. Nic takového se ale stěžovateli prokázat nepodařilo nebo to s ohledem na právní stav ani nebylo možné. Teprve v opačném případě by takové prokázané extrémní vybočení z pravidel soudního řízení v podobě, jak byla výše naznačena, mohlo vést k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, a tím i k nutnému zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel však pouze pokračuje v argumentaci, kterou již předložil v rámci dovolání. Ústavní soud ovšem není odvolací instancí a proto nemůže pokračovat v dalším řízení o dovolacích důvodech, neboť mu to nepřísluší. Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 90 Ústavy ČR, je třeba uvést, že jde o kompetenční ustanovení v rámci ústavního vymezení dělby moci, které vymezuje civilněprávní pravomoc obecných soudů rozhodovat spory o právo mezi stranami. Poskytovat ochranu právům je přitom soud povinen poskytnout nejen žalující straně, nýbrž i straně žalované. Toto ustanovení přímo nezakotvuje ústavně zaručené subjektivní veřejné právo stěžovatele, nýbrž vymezuje postavení obecných civilních soudů vůči jiným orgánům veřejné moci. Totéž se týká namítaného porušení čl. 95 Ústavy ČR, který však zaručuje nezávislost soudů a soudců při rozhodování. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je o.s.ř. v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto Ústavní soud není oprávněn hodnotit hodnocení důkazů, i kdyby s ním nesouhlasil (zde případ použití odlišných razítek) a přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 2. 11. 1999