Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18.05.1999, sp. zn. II. ÚS 415/97 [ nález / BROŽOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 76/14 SbNU 135 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.415.97

sp. zn. II. ÚS 415/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. S. P., advokátem, za účasti účastníků řízení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 a vedlejších účastníků 1) Bytového podniku v Praze 6, s. p., 2) Městské části Praha 6, oba zastoupeni advokátem JUDr. M. Ř., 3) Hl. města Prahy, zastoupeného advokátem Mgr. F. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 1997, sp. zn. 19 Co 398/97, 19 Co 399/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. 4 C 68/95, se souhlasem účastníků a vedlejších účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 1997, sp. zn. 19 Co 398/97, 19 Co 399/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. 4 C 68/95, se zrušují. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností a jejím doplněním se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozsudků, kterými byl zamítnut restituční nárok na uzavření dohody o vydání věcí dle zák. č. 87/1991 Sb., s odkazem na porušení základních práv, uvedených jednak v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Ústavy ČR tím, že mu bylo právo na vrácení majetku v restituci neoprávněně a protiprávně zamítnuto a dále uvedených v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, protože nebyl z důvodu nepřipuštění svého právního zástupce ve sporu řádně zastoupen a nevěděl jako osoba bez právnického vzdělání jak ve věci dále postupovat, čímž byly zvýhodněny žalované strany. Nesprávnost postupu spatřuje stěžovatel i ve vedení celého sporu Městským soudem v Praze, který mohl v případě nejasnosti nároku požádat o doložení dalších důkazů, měl odročit jednání na další termín a poté i po upravení procesní stránky věci, rozhodnout. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší účastníci řízení. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření stran stěžovatelem tvrzeného porušení práva vlastnit majetek uvedl, že dle čl. 11 Listiny je chráněno vlastnické právo již existující a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně a rovněž tak odmítl porušení práva dle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, neboť stěžovatel nebyl účastníkem řízení před obecnými soudy, ale jen zástupcem J. S., který musí jednat jedině osobně a nemůže se dát zastoupit dalším účastníkem. Obvodní soud pro Prahu 6 jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na napadená rozhodnutí a na znění jejich odůvodnění a odmítl porušení práva na vrácení majetku i jiných práv žalobkyně. Bytový podnik v Praze 6 jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že v době řízení před soudem prvého stupně zastával spolu s Městskou částí Praha 6 shodný názor, že žádný z nich není v postavení povinné osoby a restituentovi náleží v části, kde je restituční nárok oprávněný, jen finanční odškodnění. Protože krátce po vyhlášení rozsudku judikoval Nejvyšší soud tak, že povinnou osobou v podobných případech je obec a v Praze příslušná městská část, jsou rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k němu správná a nedošlo ve vztahu mezi ním a restituentem k porušení ústavních práv. Městská část Praha 6 jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedla, že za situace, kdy odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvého stupně z jiného právního důvodu než který použil soud prvého stupně, souhlasí s názorem odvolacího soudu, že restituenti nenabízí v řízení důkazy, prokazující politickou perzekuci jako důvod nevrácení nemovitostí dědici po původních vlastnících na základě jeho žádosti podle zák. č. 128/1946 Sb. popř. podle Dekretu č. 5/1945 Sb. a dále připustil, že v případě, že tato perzekuce vyplývá automaticky z povahy věci, by mohlo být ústavní stížností napadené rozhodnutí považováno za odporující ústavně zakotvenému principu práva na spravedlivý proces. Hl. město Praha jako vedlejší účastník ve svém vyjádření vyslovil názor, že odvolací soud nepochybil, jestliže vyloučil možnost zastoupení obecného zmocněnce advokátem, a dále, že žalobkyně neprokázala základní předpoklady pro úspěšné uplatnění restitučního nároku, totiž že nepředložila důkazy, svědčící o tom, že nárok na nemovitosti byl řádně a včas uplatněn postupem, zakotveným v Dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zák. č. 128/1946 Sb., s tím, že k uspokojení nároku nedošlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Závěrem dovodil, že jsou dány důvody pro zamítnutí ústavní stížnosti. Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv a svobod tak, jak předpokládá ustanovení §72 zák. č. 182/1993 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 4 C 68/95, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 11. 1996, čj. 4 C 68/95-53, žalobu J. S. na uzavření dohody o vydání věci dle zák. č. 87/1991 Sb., a to domů čp. 688, 689 a ideálních čtyř desetin domu čp. 690, nacházejících se v k. ú. D. spolu s pozemky a dále na uhrazení alikvotního podílu na nájemném za období od 1. 2. 1995, do vydání věcí zamítl s odůvodněním, že nelze určit povinnou osobu dle ustanovení §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., neboť podle tohoto ustanovení, které zůstalo pozdějšími novelami nedotčeno, je povinnou osobou stát nebo právnická osoba, která ke dni účinnosti uvedeného zákona, tedy ke dni 1. 4. 1991, věc držela. Takovou osobou byl sice Podnik bytového hospodářství v Praze 6, který však ke dni podání výzvy k vydání věci ji již nedržel. Městská část Praha 6 naopak věc ke dni podání výzvy držela, ale nedržela ji ke dni účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., není proto ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 tohoto zákona rovněž povinnou osobou. Konečně ani hl. město Praha dle názoru soudu prvého stupně nesplňovalo znaky povinné osoby, neboť ke dni účinnosti zákona ani poté nemělo nemovitosti v držení. K odvolání J. S. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 7. 1997, sp. zn. 19 Co 398/97, 19 Co 399/97, tak, že potvrdil rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé, ovšem z jiných důvodů než uvedl soud prvého stupně. Městský soud v Praze dovodil, že paní J. S. by mohla být za splnění dalších podmínek oprávněnou osobou pouze k restituci majetku, původně patřícímu ing. K. K., a to k ideálním dvěma desetinám domu čp. 688 s parcelou č. 151 a k ideálním dvěma desetinám domu čp. 690 s parcelou č. 149, protože v řízení bylo prokázáno, že její manžel byl podle OZO dědicem pouze po ing. K. K. a také dědickou přihlášku podal pouze do dědictví po něm. Dále soud dovodil, že J. S. nesplňuje další nezbytné zákonné podmínky, aby mohla být považována za osobu oprávněnou, a to podmínky uvedené v ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění zák. č. 116/1994 Sb., tedy neprokázala, že restituční nárok dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. nebo dle zák. č. 128/1946 Sb. nebyl uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona, tzn. z důvodu politické perzekuce či postupu, porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Protože v předmětné věci jde o restituční nárok dle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění zák. č. 116/1994 Sb., je třeba úvodem odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž při posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí, že každý restituční předpis vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci i k osobám oprávněným tak, aby byl splněn účel i smysl tohoto zákona, tj. aby byly zmírněny následky některých majetkových a jiných křivd, vzniklých v období od roku 1948 do 1. 1. 1990. Ústavní soud především zkoumal, zda stěžovatel je právním nástupcem žalobkyně, zemřelé 26. 8. 1997. V tomto směru zjistil ve věci 20 D 1264/97, Nd 234/97, projednání dědictví po J. S., že tato zemřela 26. 8. 1997 a že zanechala závěť ze dne 20. 5. 1994, psanou notářským zápisem, čj. N 122/94, Nz 119/94, ve které ustanovila dědicem veškerého majetku pana K. K. Dále bylo zjištěno, že jmenovaná zemřela bezdětná, byla vdova, sourozence neměla. Vlastní dědické řízení bylo dne 23. 10. 1997 zastaveno, poněvadž J. S. zanechala pouze majetek nepatrné hodnoty. Protože stěžovatel je tedy právním nástupcem J. S., přezkoumal Ústavní soud ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 4 C 68/95, včetně jeho příloh, a dospěl k závěru, že rozhodnutí Krajského soudu nelze nic vytknout, dovodil-li, že právní předchůdkyně stěžovatele je oprávněnou osobou pouze k nemovitostem původně patřícím ing. K. K. (dvě desetiny domu se stavební parcelou v k. ú. D., dvě desetiny domu se stavební parcelou v k. ú. D.), neboť v řízení byla prokázána příbuzenská a z toho plynoucí dědická posloupnost dle OZO pouze mezi ing. K. K. a manželem J. S., zatímco po M. K., manželce ing. K. K. a přes ni po jejím otci dr. B. D. se O. S. nemohl stát dědicem, neboť tito nezanechali závěť a nebyl u nich příbuzenský poměr požadovaný dle OZO k dědění. Stejně tak se nemohl O. S. stát dědicem majetku M. K. přes jejího manžela, protože tento svou manželku nepřežil. Na druhé straně má však Ústavní soud za to, že závěr krajského soudu o tom, že právní předchůdkyně stěžovatele neprokázala, že restituční nárok dle Dekretu č. 5/1945 Sb. nebo dle zák. č. 128/1946 Sb. nebyl uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění zák. č. 116/1994 Sb., je v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, když ze zápisu z jednání u notáře ze dne 10. 9. 1948, sp. zn. D II 821/47, kterým O. S. žádal okresní soud o přijetí dědické přihlášky k dědictví po K. K. a z usnesení Okresního soudu civilního pro Prahu-sever, který dědickou přihlášku přijal, plyne, že o restituci majetku, vedeného v pozemkových knihách jako židovského majetku, usiloval. Pokud tedy z pozemkových knih a z rozhodnutí o přídělu konfiskovaných nemovitostí ze dne 31. 12. 1949, sp. zn. V III 1001/49, k. ú. D., dům s pozemky a rozhodnutí ÚNV hlavního města Prahy ze dne 17. 11. 1952, sp. zn. VII/5-193.6.17.11.52, k. ú. D., dům s pozemky plyne, že uvedené nemovitosti připadly státu dle Dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a přitom je z prohlášení za mrtvého Okresního soudu civilního pro Prahu-sever ze dne 1. 2. 1947 a z kartotéky transportů nesporné, že K. K. byl prohlášen za mrtvého, když se stal při transportu dne 25. 8. 1942 z tzv. rasových důvodů z Terezína nezvěstným, a navíc z dokladu ONV v Praze 6 ze dne 13. 6. 1953, resp. z v něm uvedeného odkazu na usnesení Rady ONV v Praze 6 ze dne 16. 9. 1952, čj. 193/1-14.IX.52-6-8, se podává, že řízení dle Dekretu č. 108/1945 Sb. proti K. K. bylo zastaveno jako bezpředmětné, potom nezbývá než uzavřít, že šlo o naplnění skutkové podstaty §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění zák. č. 116/1994 Sb., včetně postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, neboť předmětný majetek byl nepochybně majetkem, který jako židovský majetek podléhal režimu poválečných restitučních předpisů (Dekret č. 5/1945 Sb., zák. č. 128/1946 Sb.) a bylo o něj také po 25. únoru 1948 usilováno, avšak stát se ho přesto zmocnil, a to zneužitím Dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku, přičemž právě tato okolnost posunuje jednání státu do roviny postupů, porušujících obecně uznávaná lidská práva a svobody, neboť jak v případě K. K., tak O. S., který byl rovněž v koncentračním táboře, šlo nepochybně o majetek oběti nacismu a nikoliv jejich představitelů. Podle názoru Ústavního soudu je tedy v projednávané věci naplněna skutková podstata §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění zák. č. 116/1994 Sb., a pokud krajský soud dospěl k opačnému závěru, činil tak v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil. Pro úplnost stran povinné osoby v případě přechodu vlastnictví státu do vlastnictví obce podle §4 odst. 2 zák. č. 172/1991 Sb. Ústavní soud uvádí, že povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. je obec jako vlastník, protože restituční nárok byl uplatněn až dne 1. 7. 1994, zatímco k přechodu vlastnictví došlo ze zákona dnem jeho účinnosti, tj. 25. 5. 1991 (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1998, čj. 2 Cdon 593/97-59). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 18. 5. 1999