ECLI:CZ:US:1999:2.US.429.98
sp. zn. II. ÚS 429/98
Usnesení
II.ÚS 429/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Ing. L.V., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. 12 Nc 80/96, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 6. 1998, č. j. 14 Nc 220/97-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst.1 písm. a), e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť navrhovatelka neodstranila vady návrhu ve lhůtě jí k tomu určené a podaný návrh je nepřípustný.
Dne 9. 10. 1998 obdržel Ústavní soud stížnost navrhovatelky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. 12 Nc 80/96, kterým tento soud zamítl návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, kterým by byla nezletilá J.V. svěřena do péče matky (stěžovatelky). Soud napadeným usnesením sám upravil formou předběžného opatření styk rodičů s nezletilou.
Stejným podáním stěžovatelka napadla i rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 6. 1998, č.j. 14 Nc 220/97-180, kterým bylo rozhodnuto o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilé J.V.
II.ÚS 429/98
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí a současně žádá, aby Ústavní soud rozhodl o přidělení této kauzy k novému projednání u Obvodního soudu pro Prahu 9, který je místně příslušný podle bydliště matky a posledního společného bydliště rodičů a jejich dcery.
Vzhledem k tomu, že podání vykazovalo vady ve smyslu příslušných ustanovení zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a předložená plná moc měla rovněž nepřípustnou substituční doložku, vyzval soudce zpravodaj stěžovatelku i označeného právního zástupce k odstranění vad podání, předložené plné moci a doplnění ústavní stížnosti ve smyslu písemného poučení. K odstranění vad a doplnění návrhu jí stanovil 30 denní lhůtu ode dne doručení přípisu.
Výzvu s poučením převzala stěžovatelka dne 20. 10. 1998. Dne 23. 10. 1998 obdržel Ústavní soud plnou moc k zastupování před ústavním soudem, kterou stěžovatelka udělila advokátu JUDr. J.Č. S ohledem na skutečnost, že údajné sídlo advokátní kanceláře právního zástupce na plné moci bylo nečitelné a plná moc vykazovala rovněž vadu ve smyslu §31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., vyzval ústavní soud právního zástupce stěžovatelky k odstranění vad plné moci ve stanovené lhůtě. Tato výzva byla zaslána na adresu bydliště právního zástupce. Písemnost se však nepodařilo doručit, neboť si ji adresát přes oznámení poštovního úřadu nevyzvedl.
Vzhledem k těmto skutečnostem byla stěžovatelka dalším dopisem ze dne 1. 12. 1998 znovu vyzvána k odstranění vad podání a zároveň byla poučena, že v případě nesplnění podmínek výzvy ve stanovené lhůtě bude ústavní stížnost odmítnuta.
Dne 8. 12. 1998 obdržel Ústavní soud sdělení navrhovatelky, ve kterém tato uvádí, že výzva adresovaná jejímu právnímu zástupci zůstala bez odezvy údajně proto, že byla adresována do místa jeho bydliště a požádala proto o stanovení další lhůty k odstranění vad návrhu. I když tedy Ústavní soud několikrát marně vyzýval jak stěžovatelku, tak i právního zástupce k odstraněné vad podání a plné moci bez viditelného úspěchu ve snaze odstranit vady návrhu učinil výjimku a ještě naposledy vyzval právního zástupce na adresu stěžovatelkou uvedené k odstranění vad plné
II.ÚS 429/98
moci i návrhu jako výraz poslední snahy o dořešení situace. I tato výzva soudu se ukázala jako marná, neboť písemnost se opětovně nepodařilo doručit.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelka i přes mimořádnou snahu Ústavního soudu neprojevila potřebnou součinnost při odstranění vad návrhu a přes několikeré marné výzvy a lhůty s nimi spojené nesplnila podmínky stanovené jí Ústavním soudem. Předložená plná moc vykazuje vadu ve smyslu ustanovení §31 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., a proto k ní soudce zpravodaj nepřihlédl.
Z předložených listinných dokladů je navíc zřejmé, že napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla rozhodnutími konečnými tak, jak to předpokládá ustanovení §72 odst. 2, 4, ve vztahu k ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., tj., že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. Soudci zpravodaji proto nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Soudce Ústavního soudu
V Brně dne 8. února 1999