Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.06.1999, sp. zn. II. ÚS 475/97 [ nález / BROŽOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 88/14 SbNU 235 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:2.US.475.97

sp. zn. II. ÚS 475/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti M. G. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997, sp. zn. 13 Co 377/97, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 13 C 140/92, a dále proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 1998, sp. zn. 23 Cdo 191/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 1996, sp. zn. 22 Co 391/96, za účasti A) Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu 13 Co, a B) Obvodního soudu pro Prahu 1, zastoupeného předsedou senátu 13 C, a dále za účasti I.Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu 23 Cdo, a II.Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedou senátu 22 Co, jako účastníků řízení, a 1) Galerie hl. města Prahy, Mickiewiczova 3, Praha, 2) Národní galerie v Praze, Hradčanské nám. 15, Praha 1 a 3) Státní galerie Zlín, Dům umění Zlín, jako vedlejších účastníků, se souhlasem účastníků a vedlejších účastníků bez ústního jednání, takto: I.Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997, sp. zn. 13 Co 377/97, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 13 C 140/92, se zrušují. II.Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 1998, sp. zn. 23 Cdo 191/98, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 1996, sp. zn. 22 Co 391/96, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelka se svými ústavními stížnostmi domáhala s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a 95 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byl zamítnut její návrh na uzavření dohody o vydání věcí, tj. 8 obrazů Galerie hl. města Prahy, 2 obrazů Národní galerie v Praze, 101 obrazů Státní galerie Zlín dle zák. č. 87/1991 Sb. V odůvodnění uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že nebyl naplněný znak tísně ve smyslu §6 odst. 1 písm. h) zák. č. 87/1991 Sb., protože k odmítnutí dědictví došlo ještě před úplným zjištěním rozsahu aktiv a pasiv dědictví, což je důkazem toho, že jednala pod tíhou skutečností omezujících její svobodnou vůli natolik, že učinila právní úkon, který by za jiných okolností neučinila, když na druhé straně bylo již známo, že s uměleckými díly nebude moci volně disponovat. Nutnost prodat obrazy eventuelně pouze státu a stav jejich protiprávního zadržování legalizovaný státem rovněž dle stěžovatelky svědčí o naplnění znaku tísně. V této souvislosti poukázala také na možnost znovuobnovení trestního stíhání proti stěžovatelce, pokud by s nimi volně disponovala, neboť dle jejího názoru trestní stíhání proti zůstaviteli E. S. bylo zastaveno, protože s nimi nemohl disponovat. Dále poukázala jako na neskutečné tvrzení soudu o tom, že i tehdy platné právní předpisy poskytovaly ochranu osobnímu a soukromému vlastnictví s tím, že pokud soudy zaujímají toto stanovisko, jsou restituční zákony zbytečné, neboť vlastně i tehdejší režim dostatečně jednotlivce ochraňoval. Dále uvedla, že aktiva byla sice vyšší než pasiva, ale že hodnota aktiv, představovaná hodnotou obrazů, byla problematická, zatímco hodnota pasiv velice reálná. Poté popřela tvrzení, že by někdy uvedla, že dědictví odmítla, protože nemohla zaplatit dědickou daň, s tím, že jde o tvrzení, jí vložené do úst. Naopak se dovolávala finančních problémů, spojených s povinností zaplatit z dědictví mimořádnou dávku. Následně uvedla, že byla obětí nejprve nacistické perzekuce, založené jak na zabavení veškerého majetku, tak na pobytu v koncentračním táboře, který jí podlomil zdraví, a poté opětovné židovské perzekuce po roce 1948, jak o tom svědčí proces se Slánským, Tausigem. Dále zdůraznila, že aby mohla čas od času odprodejem obrazů zlepšit svoji situaci, bylo napřed třeba pokračovat ve sporu o jejich vydání se státem, nicméně při vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví. Poté označila za účelovou tu část odůvodnění rozhodnutí soudu, kde se konstatuje, že neprokázala, že by nemohla s obrazy volně disponovat, ačkoliv samotný zůstavitel E. S. v rámci trestního řízení, jehož spis měly soudy k dispozici, uvedl, "... ředitel H. odmítl vydání obrazů a já se bál eventuelních nepříjemností, kdybych se postavil proti jeho vůli, který trval na tom, abych obrazy národnímu podniku Svit odprodal. Již v roce 1948 žádal jsem architekta K., vedoucího studijního ústavu v Gottwaldově, aby mi obrazy vydal. K. odmítl tento můj návrh a nebyl ochoten mně je ani ukázat." A svědek K. v rámci téhož trestního řízení vypověděl: "Vedení národního podniku Svit ... se usneslo, že si obrazy ponecháme pro Galerii v Gottwaldově. K tomuto rozhodnutí jsme dospěli po dohodě s Ministerstvem školství a Ministerstvem financí, s tím, že budeme trvat na jejich prodeji. Měli jsme za to, že se s obviněným časem dohodneme. Je pravda, že jsme za tím účelem jednání protahovali, aby se obrazy nedostaly zpět do rukou obviněného, a takto jsme chtěli obviněného přimět k tomu, aby na prodej obrazů přistoupil. Je pravda, že z uvedených důvodů nemohl obviněný obrazy odvézt, a že nemohl s nimi volně disponovat." Následně stěžovatelka znovu rozvedla, že soudy nevzaly v úvahu nedostatek ochrany soukromého vlastnictví v době nesvobody, který zakládá stav tísně pro účely restitučních předpisů, a zdůraznila, že ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, s tím, že právě vědomí nedostatku zákonné ochrany soukromého vlastnictví ve spojení s politickou perzekucí v době nesvobody bylo stavem ve smyslu tísně a tato i pohnutkou pro projev vůle jednající osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Poté poukázala na skutečnost, že v padesátých letech byla u nás hodnocena pouze díla socialistického realismu a moderní umění nebylo ceněno, což umožňovalo na minimum stlačit cenu takových děl. Poté vymezila stav tísně jako stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně disponovat v důsledku represivní politiky státu a konstatovala, že tato situace byla prokázána odepřením vydat obrazy původnímu vlastníku za účelem donutit ho k prodeji za iluzorní cenu galeriím v době pro něj nejnevýhodnější. Za svou osobu pak dovodila tíseň jako důsledek negativních zkušeností z jednání s původním vlastníkem včetně vědomí převažujících postupů státu vůči určitým vrstvám obyvatel a konečně i z toho plynoucí obavy o sebe a svou rodinu. Zcela na závěr s odkazem na judikaturu Ústavního soudu konstatovala, že jde o jasný případ, neboť na počátku je zde vlastník, kterému stát nechce sbírku obrazů vydat, a který ji odkazuje neteři, aby majetek zachránila, ta však boj vzdává ze strachu z budoucnosti a represí, které jistě nastanou. Městský soud v Praze, zastoupený předsedou senátu 13 Co, ve svém vyjádření účastníka řízení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 1, zastoupený předsedkyní senátu 13 C, ve svém vyjádření účastníka řízení namítl, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti jen vyvozuje z provedeného dokazování jiné skutkové a právní závěry, a proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Nejvyšší soud, zastoupený předsedou senátu 23 Cdo, ve svém vyjádření jako účastník řízení odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nemůže obstát konstatování, že ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně nezbavuje, neboť každý jedinec má právo rozhodnout o svých záležitostech včetně práva vzdát se majetku, pokud je to jeho vůle, či je to pro něho prospěšné či užitečné, a to i v imateriálním smyslu. Dále poukázal na tu část ústavní stížnosti, v níž sama stěžovatelka přiznává, že její rozhodnutí bylo výsledkem úvahy, že byť dědictví není předluženo, bude problematické realizování aktiv, zatímco uhradit pasiva bude nezbytné a bezprostřední a konstatoval, že i v současné době existují tzv. danajské dary a problematická dědictví, kdy odvisí výlučně na úvaze obdarovaného či dědice, zda je přijme či nikoliv a nejde přitom o jejich odmítnutí v tísni. Městský soud v Praze, zastoupený předsedou senátu 22 Co, ve svém vyjádření jako účastník řízení především uvedl, že námitka stěžovatelky ohledně stavu tísně z důvodu, že k odmítnutí došlo ještě před zjištěním aktiv a pasiv dědictví, nemá oporu v odůvodnění jeho rozhodnutí. Pokud jde o údajné vložení do úst stěžovatelce tvrzení, že odmítla dědictví, protože nemohla zaplatit dědickou daň, městský soud odkázal jednak na znění samotného návrhu stěžovatelky, v němž tato výslovně uvádí "vzhledem k tehdejší situaci, velikosti dědických poplatků a nemožnosti dispozice se svým majetkem" a dále na obsah její výpovědi, učiněné před soudem, a zdůraznil, že nové - další skutečnosti ohledně stavu tísně uvedla až v dovolacím řízení, avšak že v tomto směru Nejvyšší soud uvedl, že skutkový základ nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován a proto k novým tvrzením nepřihlédl. Závěrem navrhl zamítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky. Národní galerie v Praze jako vedlejší účastník řízení odkázala na vyjádření Nejvyššího soudu s tím, že by pouze opakovala důvody uvedené v rozsudku Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Státní galerie Zlín jako vedlejší účastník odkázala na stanoviska a závěry ve věci již učiněné a dále uvedla, že se zcela ztotožňuje s rozhodnutími obecných soudů. Galerie hl. města Prahy ve svém vyjádření vedlejšího účastníka řízení odmítla, že by rozsudky obecných soudů byla porušena Listina základních práv a svobod. Vzhledem ke stěžovatelkou tvrzenému porušení základních práv a svobod, tak jak předpokládá ustanovení §72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezbylo Ústavnímu soudu než se věcí zabývat. Ústavní soud o restitučním nároku stěžovatelky na vydání obrazů dle zák. č. 87/1991 Sb. z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 140/92, a spisu Lidového trestního soudu v Praze, sp. zn. 3 T 334/52, a spisu Státního notářství pro Prahu 4, sp. zn. 14 D 1226/58, zjistil, že proti Galerii hl. města Prahy a Národní galerii v Praze bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 4. 1997, čj. 13 C 140/92-106, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudem druhého stupně dne 5. 9. 1997, čj. 13 Co 377/97-120, v jeho odůvodnění se konstatuje, že není dán restituční titul dle §6 odst. 1 písm. h) zák. č. 87/1991 Sb., tj. odmítnutí dědictví v tísni, neboť samotná obava stěžovatelky, že nebude moci zaplatit dědickou daň, nemůže být hodnocena jako úkon, učiněný v tísni, s tím, že nebyla prokázána skutečnost, že by nemohla s obrazy volně disponovat, když žalovaní měli zájem na odkoupení obrazů a navíc se ani nemusela obávat povinnosti zaplatit dluhy zůstavitele, neboť i podle tehdy platných předpisů §514 odst. 1 zák. č. 141/1950 Sb. dědic odpovídal za závazky zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví. Proti Státní galerii Zlín bylo poprvé rozhodnuto soudem prvého stupně dne 28. 3. 1996, čj. 13 C 140/92-78, tak, že nároku bylo vyhověno. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 1996, čj. 22 Co 391/96-96, však změnil rozsudek soudu prvého stupně a restituční nárok zamítl. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem ze dne 28. 7. 1998 pod sp. zn. 23 Cdo 191/98, v podstatě s odůvodněním, že v daném případě nelze shledat naplnění znaku tísně z důvodu nezakotvení představ žalobkyně, pod jejichž vlivem dědictví odmítla v tehdy panujících vztazích, daných objektivním právem, neboť při věcném osvobození od soudních poplatků žalobkyni nemohla hrozit povinnost zaplatit dědickou daň a její obava z nezbytnosti zaplatit tzv. milionářskou dávku dle zák. č. 185/1947 Sb. za zůstavitele byla založena na nesprávné presumpci, protože zůstavitel byl ve věci vedené u Lidového trestního soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 334/52, obžaloby zproštěn. Tvrzená nemožnost disponovat se spornými obrazy nemohla rovněž dle Nejvyššího soudu pojmově vztah tísně založit, protože podle §524 zák. č. 141/1950 Sb. se na dědice odmítnuvšího dědictví hledělo jakoby smrti nedožil a navíc fyzická osoba i tehdy disponovala zákonnými prostředky ochrany vlastnictví bez ohledu na to, zda věc byla předmětem osobního nebo soukromého vlastnictví, jak o tom svědčí §105, 106 zák. č. 141/1950 Sb. Ústavní soud konstatoval již v celé řadě svých rozhodnutí, že pojem tísně je třeba vykázat v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s obdobím let nesvobody (1948-1989), přičemž politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba učinila právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila. V dané věci tedy půjde o to, zda odmítnutí dědictví stěžovatelkou dne 2. 4. 1953, povolanou závětí ze dne 17. 9. 1952 k celému majetku zůstavitele, nesouvisí, a to mimo jakoukoliv pochybnost, s politickým nátlakem v době nesvobody a zda bylo její adekvátní reakcí v tom smyslu, že by odmítnutí dědictví učinila bez ohledu na panující - existující poměry či nikoliv. Z tohoto pohledu má Ústavní soud za to, že byla-li stěžovatelka zcela nemajetná, což dokládá skutečnost, že její manžel jako odkazník převzal z téhož dědictví po zůstaviteli šatstvo a prádlo (srov. č.l. 23 dědického spisu Státního notářství pro Prahu 4, 14 D 1226/58), a nijak nezpochybněná okolnost, že žila i s dítětem jenom z manželova platu foukače skla, a přitom stran milionářské dávky ze spisu Lidového trestního soudu v Praze, sp. zn. 3 T 338/52, plyne, že ke dni úmrtí zůstavitele, tj. 4. 12. 1952, byla záležitost trestního stíhání a tím milionářské dávky pro stěžovatelku, odkázanou jen na informace od svého strýce, dosud otevřená, neboť proti zprošťujícímu rozsudku bylo podáno ihned po vyhlášení rozsudku za přítomnosti obviněného prokurátorem odvolání, a navíc z téhož spisu plyne i stěžovatelkou namítaná nemožnost věcmi volně disponovat, neboť z výpovědí svědka K. na č.l. 23 se podává, že vedení národního podniku Svit se po dohodě s Ministerstvem školství a financí rozhodlo obrazy si ponechat a přimět tak zůstavitele k jejich prodeji a dokonce se v ní i výslovně konstatuje, že skutečně zůstavitel nemohl s obrazy volně disponovat, což odpovídá výpovědi samotného zůstavitele na č.l. 22 uvedeného trestního spisu, neboť se v ní uvádí, že svědek K. odmítl nejen jeho žádost o vydání obrazů, ale navíc že tento nebyl ochoten mu je ani ukázat, potom nezbývá než uzavřít, že stav tísně byl v případě odmítnutí dědictví stěžovatelkou dán. Jinými slovy, protože ve skutečně právním státě by předmětné dědictví nutně vedlo ke zlepšení sociální situace stěžovatelky, a to i s přihlédnutím k dluhům, a přitom by bylo nemyslitelné, aby si státní podnik po dohodě s ministerstvy, tedy se státní mocí vynucoval převody movitých věcí na stát jejich zadržováním, má Ústavní soud za to, že k odmítnutí dědictví došlo v tísni, mající své příčiny v tehdy panujících poměrech. S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí jsou rozhodnutí, která ve svém celku neodpovídají naplnění práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny a proto Ústavní soud dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. 6. 1999