ECLI:CZ:US:1999:2.US.476.97
sp. zn. II. ÚS 476/97
Usnesení
II. ÚS 476/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti Ing. M.K., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997, čj. 18 Co 252/97-73, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 3. 1997, čj. 17 C 140/96-50, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a G.Ch.L., jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného advokátkou JUDr. L.H., a dále doplněné o stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky, čj. 29 Cdo 127/90-89, ze dne 25. 3. 1998, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 1997, čj. 18 Co 252/97-73, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 3. 1997, čj. 17 C 140/96-50, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a nevyhověno návrhu stěžovatele na připuštění dovolání.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi, proti kterému se domáhal (po připuštění změny žaloby ze dne 24. 3. 1997 - č. 1. 46) zaplacení částky 31.695,- Kč s tím, že úroky z prodlení se budou počítat od září 1993 do září 1996. Této částky se domáhal proto, že dne 23. 4. 1991 uzavřel s vedlejším účastníkem (a dále G.E.) jako fyzickými osobami písemnou smlouvu, kterou znovu potvrdili ve strojopisném vyhotovení 13. 8. 1991. V této smlouvě se mu vedlejší účastník zavázal vyplatit odměnu v případě, že nalezne nemovitost, kterou si spolu s G.E. pronajmou jako L., k podnikání. Ve smlouvě bylo uvedeno, že odměna za obstarání věci "bude vypočtena jako 3% diskontované současné hodnoty nájemného. Odměna bude splatná do 6-ti měsíců od uzavření takové nájemní smlouvy" (v originále smlouvy - That fee will be calculated as 3% of the discounted present value of the lease. It will be payable no later than 6 months following the signing of such lease).
Obvodní soud pro Prahu 2 došel k závěru, že mezi stranami je spor o to, zda částka 3% z pronájmu má být hrazena pouze po dobu trvání první nájemní smlouvy, která byla uzavřena, nebo má být hrazena po celou dobu, kdy budou používány stěžovatelem vyhledané prostory.
II. ÚS 476/97
Soud rozhodl, že tato smlouva je neplatná, neboť není jasná v části týkající se určení odměny. Mohla být sice dále modifikována ústně, podle jeho názoru se tak ale nestalo. Dále došel k závěru, že je neplatná antedatovaná smlouva (15. 4. 1992) o převzetí dluhu vedlejšího účastníka společností L., neboť dluh ve smlouvě uvedený neexistoval a nemohl být proto převeden. Stejně tak podle jeho závěrů nemohla vzniknout mezi stěžovatelem a společností L., smlouva o zprostředkování ohledně jednotlivých plateb, neboť v době vzniku zprostředkování ještě taková společnost neexistovala. Pokud jde o otázku bezdůvodného obohacení vedlejšího účastníka G.E., došel soud k závěru, že bylo zcela nahrazeno částkou 17.625,- Kč, kterou poskytla společnost L.
Městský soud v Praze v rámci odvolání potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, avšak s tím, že neprohlásil smlouvu o zprostředkování neplatnou jako celek, nýbrž pouze v části, která se týká odměny. Dospěl k závěru, že podle §384 a §385 o.z., ve znění platném v roce 1991, nebyla dohoda o odměně (§385 odst. 2 o.z.) podstatnou součástí smlouvy o
občanské výpomoci. Současně Městský soud v Praze nevyhověl žádosti stěžovatele o připuštění dovolání, když došel k závěru, že se nejedná o otázku po právní stránce zásadního významu.
Stěžovatel proto podal vedle ústavní stížnosti dovolání, které je obsahově shodné s textem ústavní stížnosti. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 25. 3. 1998, čj. 29 Cdo 127/98-89, tak, že je odmítl. Rovněž toto usnesení napadl stěžovatel doplňkem ke své původní ústavní stížnosti, kterou podal k poštovní přepravě dne 28. 7. 1998. Ústavní soud však z vyžádaného soudního spisu zjistil, že toto usnesení nabylo právní moci dne 10.4.1998. Lhůta k podání ústavní stížnosti v tomto bodě proto skončila ještě v režimu původního znění §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, tj. 60 dnem od právní moci tohoto usnesení, tj. dne 9. 6. 1998. Proto v tomto bodě bylo nutno ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o ústavním soudu. Dne 16. 4. 1998 sice obdržel Ústavní soud sdělení právního zástupce stěžovatele, kterým zakládá do
spisu II. ÚS 476/97 zamítavé usnesení Nejvyššího soudu České republiky, tento úkon však nebylo možno považovat za ústavní, stížnost. Poznamenává se však, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které bylo podáno v režimu §239 o.s.ř., je prakticky ve smyslu judikatury Ústavního soudu vyňato z kognice Ústavního soudu s výjimkou případů, kdy postupem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dovolatele. V daném případě Nejvyšší soud posuzoval pouze otázku, zda se jedná po právní stránce o věc zásadního významu, což je s ohledem na jeho postavení Nejvyššího soudu plně v jeho kompetenci. Na jeho postupu nebyly shledány žádné závady z hlediska ústavnosti a stěžovatel to ani nenamítal, neboť jeho argumentace v doplnění ústavní stížnosti z 27. 7. 1998 se problematiky právního významu rozhodnutí pro sjednocení soudní judikatury vůbec netýká a
stěžovatel jednotně argumentuje proti všem třem soudním rozhodnutím v meritu věci, nikoli v otázce, zda mělo být dovolání připuštěno.
Ústavní soud se proto dále mohl zabývat pouze ústavností postupu obou soudů v rámci původní ústavní stížnosti, kterou obdržel dne 17. 12. 1997. Přihlédl přitom i k námitkám, které uvedl stěžovatel v odmítnuté stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, neboť v tomto bodě šlo o přípustné doplnění argumentace původní stížnosti, když v původní ústavní stížnosti stěžovatel pouze pokračuje v uvádění argumentace z řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 a Městským soudem, v Praze a v podstatě uvádí totéž co ve svém
neúspěšném dovolání.
Podle názoru navrhovatele postup Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze porušil jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu v průběhu nalézacího řízení ve věci
II. ÚS 476/97
nároku na odměnu za obstarání věci neposkytly právní ochranu, které se domáhal včas podanou žalobou a v zákonem předepsaných lhůtách podaným odvoláním, neboť:
a) porušily o.s.ř. v §132, když nehodnotily důkazy ani jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, jakkoli všechny provedené důkazy vypovídaly v jeho prospěch;
b) porušily §153 odst. 1 a 2, když rozhodovaly bez ohledu na skutečný stav věci a svévolně rozhodly o neplatnosti uzavřené smlouvy;
c) porušily §157 odst. 2 a 3, když nevyložily, které skutečnosti měl soud za prokázané a které nikoliv;
d) porušily o.s.ř. v základních ustanoveních, když odmítly nalézt právo a rozhodly, že právní případ neexistuje, protože právní vztah mezi účastníky vůbec nevznikl;
e) porušily obecné zásady soudního řízení, když připustily, že se žalovaná strana vědomě pokusila uvést soud v omyl antedatovanou listinou, když k tomuto nečestnému jednání navedl žalovaného jeho právní zástupce, kterému za to přisoudily odměnu v podobě
náhrady nákladů řízení a žalovanému úspěch ve sporu a tím stěžovatele druhotně poškodily.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Za Městský soud v Praze se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. E.K., která odkázala v podrobnostech na odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, pokud nebude jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 JUDr. M.K. se omezila na konstatování, že v řízení bylo postupováno v souladu s o.s.ř. a základní práva stěžovatele nebyla řízením a vydaným rozhodnutím porušena. Vedlejší účastník se vyjádřil až 4. 8. 1998, kdy zaujal stanovisko i k usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. K ústavní stížnosti samotné uvedl, že nemá právní opodstatnění a odkázal na své vyjádření v soudním řízení. Navíc jen uvedl, že tvrzení stěžovatele ohledně adresy vedlejšího účastníka v roce 1992 (uvedené v antedatované smlouvě z 15. 4. 1992) nemá v daném případě význam, v této věci neproběhlo dokazování a tvrzení stěžovatele jsou jednostranná a nepravdivá. Dále se ohradil proti způsobu, kterým je v ústavní stížnosti napadán vedlejší účastník a jeho právní zástupce, což svědčí o nedostatku právní a věcné argumentace stěžovatele.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je , přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Navrhovatel pouze pokračuje v argumentaci a dokazování, které bylo předmětem řízení před obecnými soudy. Jeho argumenty výše sub a) až e) uvedené posoudil Ústavní soud tak, že vzhledem ke spisovému materiálu jsou stanoviskem neúspěšné strany soudního sporu. Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily, vyjádřily se k důkazům a právně věc posoudily tak, že rozhodly ve prospěch vedlejšího účastníka, nikoli tak, že by odmítly rozhodnout, jak tvrdí stěžovatel. V takovém případě by nepochybně důvod k zásahu
II. ÚS 476/97
Ústavního soudu byl. 0 tom, že věc odměny byla sporná a že příslušná část smlouvy byla každou ze stran sporu vykládána odlišně, nebylo v řízení pochyb. V daném případě ústavní soud neshledal tak extrémní vybočení z pravidel soudního řízení upravených zákonem, že by bylo nutno rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit jako současně neústavní.
Ústavní soud není odvolací instancí a proto nemůže pokračovat v dalším řízení o platnosti smluvního ujednání, neboť mu to nepřísluší. Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 90 Ústavy ČR, je třeba uvést, že jde o kompetenční ustanovení v rámci ústavního vymezení dělby moci, které vymezuje civilněprávní pravomoc obecných soudů rozhodovat spory o právo mezi stranami. Poskytovat ochranu právům je přitom soud povinen poskytnout nejen žalující straně, nýbrž i straně žalované. Toto ustanovení přímo nezakotvuje ústavně zaručené subjektivní veřejné právo stěžovatele, nýbrž vymezuje postavení obecných civilních soudů vůči jiným orgánům veřejné moci. Samostatně se proto jedinec jeho porušení bez vazby na čl. 36 odst. 1 Listiny dovolávat nemůže.
Jestliže stěžovatel uzavřel takovou smlouvu, která je sice platná, nikoli však v části o ujednání odměny za zprostředkování, je věcí obecných soudů s civilní pravomocí, aby to posoudily z hlediska ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů. Soudy vyšly z toho, že v době uzavření šlo v případě odměny nikoli o podstatnou část smlouvy podle §385 odst. 2 o.z. v tehdy platném znění. To že se přiklonily k argumentaci a výkladu žalovaného ještě neznamená, že tím byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny, který subjektivní veřejné právo stěžovatele zakotvuje. Oba soudy postupovaly předepsaným způsobem, provedly obsáhlá jednání, vyjádřily se k tvrzením obou stran a vyslechly navržené svědky. Pokud proto stěžovatel uzavřel smlouvu, která nesplňovala všechny potřebné náležitosti a nebyla v části ujednané odměny dostatečně určitá a srozumitelná, jde k jeho tíži, že si při
jejím sjednání nepočínal opatrněji a nezjednal si odbornou právní pomoc.
Pokud jde o namítané porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, na daný případ vůbec nedopadá, neboť v něm nejde o veřejnoprávní povinnost ukládanou ve veřejném zájmu bez přímého protiplnění. Pokud měl stěžovatel na mysli čl. 4 Ústavy ČR, tak pro něj platí totéž, co bylo řečeno pro význam čl. 90 Ústavy ČR.
Na základě těchto skutečností je ústavní soud nucen potvrdit své vícekrát opakované stanovisko ve své ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" podle čl. 83 Ústavy ČR není další soudní instancí. Postup v soudním
řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů (jako je občanský zákoník v daném případě) a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl.
91 odst. 1 Ústavy ČR. Je to v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny).
Proto došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost jde mimo oblast chráněnou základními právy a svobodami a je zjevně neopodstatněnou. Jako takovou ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 1999 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu Ústavního soudu