ECLI:CZ:US:1999:2.US.486.98
sp. zn. II. ÚS 486/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti, stěžovatelky M.F., zastoupené JUDr. V.T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 1998, sp. zn. 5 Co 1614/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 20. 11. 1998 a byla doplněna podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 23. 12. 1998, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 1998, sp. zn. 5 Co 1614/98, a to pro porušení čl. 79 odst. 2 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. 6 C 576/95, rozhodl soud tak, že návrh na určení, že dohoda o vydání nemovitostí ze dne 25. 5. 1994, uzavřená mezi Z., jako vydávajícím a M.F. a B.Š., jako přejímajícími, schválená O.P.Ú. dne 25. 8. 1994 pod č. j. PÚ/3132/94-Č je neplatná v tom rozsahu, pokud ideální polovina těchto nemovitostí v katastrálním území P., tvořící soubor nemovitého majetku - zemědělské usedlosti v P. byla vydána B.Š., se zamítá.
Dne 31. 7. 1998 Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, sp. zn. 5 Co 1614/98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se soud v občanskoprávním řízení nezabýval její námitkou, že účastnice dohody o vydání věcí - paní B.Š. - jako oprávněná osoba nepodala ve lhůtě určené zákonem o půdě výzvu, resp. výzvu nepodala navíc jak zákon určuje, tedy kvalifikovaně. Zachování lhůty pro oprávněnou osobu nahradila čestná prohlášení dvou státních úředníků O.P.Ú., a to k výzvě Ú.P.Ú. při Ministerstvu zemědělství ČR, navíc téměř po dvou letech - 30. 11. 1994.
Okresní soud v Písku své výše uvedené rozhodnutí odůvodnil tím, že bylo zjištěno, že ani při případném určení částečné neplatnosti dohody o vydání nemovitostí by se na majetkoprávním postavení navrhovatelky (stěžovatelky) vůbec nic nezměnilo, pouze by se případně mohl změnit spoluvlastník. Tyto úvahy o případné změně spoluvlastníka jsou však podle názoru okresního soudu pouze hypotetické, protože žádný z důkazů předložených navrhovatelkou nesvědčí o tom, že by správní orgány ve svém postupu pochybily. Okresní soud tak dospěl k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na určení částečné neplatnosti výše uvedené dohody o vydání nemovitostí.
Odvolací soud po přezkoumání výše uvedeného napadeného rozsudku Okresního soudu v Písku dospěl k závěru, že rozsudek okresního soudu je správný, jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Ztotožňuje se tedy zcela se závěrem soudu prvního stupně, že navrhovatelka nemá naléhavý právní zájem na předmětné určovací žalobě.
Stěžovatelka podala u soudu určovací žalobu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. Podmínkou uplatnění této žaloby však je naléhavý právní zájem, v daném případě naléhavý právní zájem na určení neplatnosti části dohody o vydání nemovitostí. Bylo tedy na stěžovatelce, aby prokázala existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti části dohody. Okresní soud ze zjištěných skutečností vyvodil správný právní závěr, se kterým se ztotožňuje i odvolací soud, že navrhovatelka nemá na podané určovací žalobě naléhavý právní zájem (skutečnost, že i případným úspěchem ve věci se na jejím majetkoprávním postavení nic nezmění, pouze by se mohl změnit spoluvlastník, si ostatně sama stěžovatelka uvědomila již v řízení před soudem prvního stupně ).
Protože stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvedla jiné důkazy, kterými by prokázala naléhavý právní zájem na dané určovací žalobě, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 79 odst. 2 Ústavy, který stanoví, že právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon a čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si v řízení všichni účastníci rovni.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 25. května 1999