ECLI:CZ:US:1999:2.US.487.98
sp. zn. II. ÚS 487/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti Z.S., zastoupeného advokátem JUDr. Z.O., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 1998, sp. zn. 13 To 477/98, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 8. 1998, čj. Nt 1047/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti domáhal s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zrušení shora uvedených usnesení, kterými bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby dle §67 písm. b), písm. c) tr. řádu. Nesprávnost rozhodnutí spatřuje stěžovatel především v tom, že obecné soudy patrně neměly k dispozici rozhodnutí o povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stěžovatele a stejně tak neměly k dispozici i zjevně neexistující protokolární přepisy provedených záznamů s tím, že ani ověření si existence rozhodnutí o povolení odposlechu a záznamu "neprocesním způsobem" nemůže nic měnit na zkrácení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Za nerozhodné označil, zda záznamy byly pořizovány dle příslušných ustanovení trestního řádu či dle zákona o policii a že některé záznamy byly pořízeny z provozu účastnické stanice svědkyně D. na základě jejího souhlasu, neboť nelze rozlišit, které ze záznamů byly takto opatřeny. Dále odmítl s odkazem na §5a zák. č. 102/1971 Sb., který deklaruje právo obhájce seznamovat se se skutečnostmi, jež jsou předmětem státního tajemství, aby bylo argumentováno nepřípustností seznámit se s obsahem rozhodnutí o povolení odposlechu a záznamu poukazem na režim "Přísně tajné" a dovodil porušení práva na obhajobu. Konečně v této souvislosti zpochybnil příslušnost Krajského soudu v Hradci Králové k rozhodnutí o povolení odposlechu a záznamu ve smyslu porušení práva na zákonného soudce, neboť příslušným soudem měl být Okresní soud v Hradci Králové. Stran vlastního vazebního rozhodnutí zpochybnil existenci konkrétních vazebních důvodů dle §67 písm. b), písm. c) tr. zák. proto, že po prvém zadržení, kdy mu bylo sděleno obvinění, byl propuštěn s tím, že k uvalení vazby došlo až v souvislosti s následným zadržením, ačkoliv nemohlo zásadním způsobem dojít ke změně důkazní situace, a dovodil, že tato okolnost svědčí o účelovosti či přímo neoprávněnosti zásahu orgánu veřejné moci do práv stěžovatele. Zcela na závěr v souvislosti s vazebním rozhodnutím zdůraznil svou dosavadní bezúhonnost.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. Nt 1047/98 a spisem Policie ČR, ČVS: OVV-1285/10-98, a dospěl k závěru, že za situace, kdy podstata ústavní stížnosti se týká pochybností stran existence rozhodnutí povolujícího odposlech a záznam takového odposlechu a námitky nepříslušnosti Krajského soudu Hradec Králové, v případě, že přece jen takové rozhodnutí bylo vydáno, spolu s námitkou neexistence vlastního protokolu o provedení záznamu odposlechu stěžovatele, jde o ústavní stížnost neopodstatněnou vzhledem k tomu, že vlastní ústavní stížnost směřuje proti vazebnímu rozhodnutí, které však nebylo vydáno jen na základě stěžovatelem zpochybněných záznamů, ale též na základě výpovědi svědků poškozeného ing. D. a jeho matky M.D., o tom, že ing. D. bylo vyhrožováno násilím proti členům rodiny, i usmrcením a že po něm bylo požadováno 700.000,- Kč, pokud neuhradí dluh pana R., a dále i na základě skutečnosti, že došlo k zapálení služebního vozu firmy T., jejímž spolumajitelem je ing. D., který byl zaparkovaný před jeho bydlištěm, a rovněž tak na základě záznamů z telefonní stanice paní D. (čl. 203, 206, 207, 208, 209, 210, 211), která ve smyslu §88 odst. 3 udělila souhlas k jejich pořízení, a konečně bylo vydáno i s ohledem na okolnost, že stěžovatel jako osoba zabývající se vymáháním pohledávek, je osobou, které svědčí i zásada qui bono, tedy osobou, zainteresovanou na zaplacení vymáhaného dluhu. Jinými slovy, protože námitky stěžovatele zásadním způsobem nezpochybňují splnění podmínek ústavní stížností napadeného rozhodnutí o uvalení vazby dle §67 písm. b) a c) a 68 tr. řádu, totiž, že stěžovateli bylo sděleno obvinění a že jsou tu konkrétní skutečnosti, odůvodňující jak koluzní vazbu, které jsou dané stíhanou trestnou činností, jež je založena na vyhrožování a tím na možnosti ovlivňování svědků v daném stadiu trestního řízení, tak předstižnou vazbu, došlo-li k zapálení vozidla, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na předeslaném nic nemůže změnit ani námitka stěžovatele stran účelovosti či přímo neoprávněnosti zásahu orgánů veřejné moci, založená na okolnosti, že po prvém zadržení byl stěžovatel propuštěn a po druhém již nikoliv, aniž mohlo dojít k zásadní změně důkazní situace, neboť ze samotného znění §75 tr. řádu plyne možnost třeba i jen z časových důvodů návrh na vzetí vazby nepodat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 25. 5. 1999 předseda senátu Ústavního soudu