ECLI:CZ:US:1999:2.US.509.98
sp. zn. II. ÚS 509/98
Usnesení
II. ÚS 509/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky v právní věci ústavní stížnosti navrhovatele F., zastoupeného advokátem JUDr. L.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1998, č.j. 33 Ca 39/98-44, a rozhodnutí K.ú. ze dne 25. 11. 1997, č.j. V5-3037/97, za účasti Městského soudu v Praze a K.ú., jako účastníků řízení a LF., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Návrhem ze dne 1.12.1998, který navrhovatel označil jako ústavní stížnost a doplnil jej dne 2. 2.1999, se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 1998, č.j. 33 Ca 39/98-44, a rozhodnutí K.ú. ze dne 25. 11. 1997, č.j. V5-3037/97.
Ústavní stížnost byla podána včas a navrhovatel byl zastoupen v souladu s požadavky zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí vycházejí z právního názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 25. 2. 1997, č.j. Cdon 1730/96, kterým bylo konstatováno, že k přechodu znárodněného majetku na stát došlo až po zveřejnění vyhlášky č. 23 ministra zdravotnictví ze dne 19.12.1948, o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázeňského majetku ve F., v Úředním listě II, tj. dne 6.1.1950. Podle mínění stěžovatele je tento právní názor nesprávný. Jak K.ú., tak Městský soud v Praze v napadených rozhodnutích z rozsudku Nejvyššího soudu vycházely, resp. v souladu s ním postupovaly. Tento postup pak podle názoru stěžovatele nebyl v souladu s ústavně chráněnými právy na řádnou soudní ochranu, spravedlivý proces, právní jistotu a nerušené vlastnictví. V doplňku k ústavní stížnosti navrhovatel argumentačně podporuje svůj odlišný názor na posouzení otázky, o které rozhodoval ve svém shora cit. rozsudku Nejvyšší soud.
II. ÚS 509/98
Městský soud v Praze k ústavní stížnosti uvedl, že při posouzení naplnění podmínky stanovené v §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem; ve znění pozdějších předpisů, tj., že účastník je oprávněn s předmětem právního úkonu nakládat, vycházel z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 3. 1998, čj. 11 Co 619/97, z nějž plyne, že nemovitosti, které jsou předmětem vkladu, jsou ve vlastnictví města F., přičemž Krajský soud v Plzni se při svém rozhodování řídil závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1997, č.j. Cdon 1730/96. Z těchto důvodů dospěl Městský soud v Praze k závěru, že F. nepřísluší oprávnění s tímto majetkem nakládat.
K.ú. ve svém vyjádření setrvává na názorech uvedených ve svém rozhodnutí a zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, kterým byly jak K.ú., tak Městský soud v Praze vázány. Námitky stěžovatele ve skutečnosti směřují proti citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Vedlejší účastník L., se v plném rozsahu připojil k návrhu stěžovatele.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo podle §250q odst. 2 o.s.ř. potvrzeno shora uvedené rozhodnutí K.ú. Tímto rozhodnutím byl podle §5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh na vklad vlastnického práva k domu se stavební parcelou č.284 a pozemku parc.č. 87/11 v katastrálním území F. do základního jmění obchodní společnosti L., podle prohlášení vkladatele F. ze dne 30. 10. 1997.
K.ú. odůvodnil své rozhodnutí zjištěním, že navrhovanému stavu je na překážku stav zápisu v katastru, neboť předmětné nemovitosti jsou zapsány na listu vlastnictví č.1 pro kat. území F., jako vlastnictví města F., a dále poukázal na sdělení F. ze dne 12. 11. 1997, podle něhož byly uvedené nemovitosti omylem zařazeny do privatizačního projektu státního podniku SL, přičemž jde o tzv. historický majetek města F., se kterým F. nepřísluší nakládat. Jak katastrální úřad uvedl, k tomuto závěru dospěl rovněž Nejvyšší soud ČR, který se otázkou vlastnického práva k uvedeným nemovitostem zabýval v rozsudku ze dne 25. 2. 1997, č.j. Cdon 1730/96.
Jak z předloženého soudního spisu nad rámec skutečností uvedených stěžovatelem vyplynulo, Ústavní soud se již ve věci, sp. zn. I. ÚS 324/98, z podnětu navrhovatele L. zabýval ústavní stížností směřující proti shora cit. rozsudku Nejvyššího soudu ČR, přičemž neshledal porušení ústavních práv navrhovatele, který je v tomto řízení vedlejším účastníkem a byl společným navrhovatelem v řízení před K.ú.
Rovněž v případě podané ústavní stížnosti je Ústavní soud nucen zdůraznit, že je orgánem ochrany ústavnosti a neplní úlohu běžné další instance v systému soudnictví, a to ani v soudnictví správním podle §244 a násl. o.s.ř., které slouží jako prostředek kontroly zákonnosti vydaných správních rozhodnutí.
II. ÚS 509/98
Ústavní soud neposuzuje tedy meritorně celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a neprovádí hodnocení stanovisek obecných soudů, pokud nejsou porušena ústavně zaručená práva.
Takové porušení v daném případě Ústavní soud neshledal. Zásady spravedlivého procesu byly respektovány, soud poskytl právům stěžovatele potřebnou ochranu, když k jeho opravnému prostředku v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. přezkoumal rozhodnutí K.ú. Jádro a pravý důvod podané ústavní stížnosti je nutno spatřovat ve stěžovatelově názoru na právní názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 25. 2. 1997, č.j Cdon 1730/96. Proti tomuto rozsudku však podaná stížnost nesměřuje, a taková stížnost již byla, jak bylo shora zmíněno, Ústavním soudem projednána.
Pokud jde o namítané porušení vlastnických práv, konstatoval Ústavní soud již mnohokráte, že předmětem ochrany podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod je pouze vlastnické právo již konstituované, nikoliv jen nároky na ně uplatňované.
Podáním ze dne 29. 3. 1999 vznesl stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti obou napadených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem byl podaný návrh posouzen jako zjevně neopodstatněný, nepřipadá navrhovaný odklad vykonatelnosti v úvahu a Ústavní soud se touto otázkou dále nezabýval.
Podle ust. §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 1999
Vojtěch Cep1
předseda senátu Ústavního soudu