ECLI:CZ:US:1999:2.US.513.98
sp. zn. II. ÚS 513/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti O.K., zastoupeného JUDr. M.V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 1998, č.j. 44 Ca 125/98-14, ve spojení z rozhodnutím O.Ú., ze dne 18. 2. 1998, č. j. OPÚ 13454/96/98-Tr, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť se jedná o podání zjevně neopodstatněné.
Dne 10. 12. 1998 obdržel Ústavní soud stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 1998, č.j. 44 Ca 125/98-14, ve spojení z rozhodnutím O.Ú. - pozemkového úřadu ze dne 18. 2. 1998, č. j. OPÚ 13454/96/98-Tr.
Navrhovatel odůvodňuje své podání tvrzením, že jak shora uvedený Krajský soud v Praze, tak i pozemkový úřad v B., se dostatečně nezabývaly zjišťováním skutečností, zda důvodem vzdání se přídělu právními předchůdci stěžovatele byla politická perzekuce nebo postup, porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §6 odst. 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel rovněž tvrdí, že samotný akt vzdání se přídělu byl na rodičích navrhovatele násilně vynucen tehdejšími funkcionáři lidosprávy a dovozuje, že jeho rodiče jako osoby negramotné nebyli schopni sepsat žádost o propuštění z přídělu a tento doklad také podepsat.
Údajným důvodem nátlaku a perzekuce rodičů stěžovatele ze strany MNV a JZD byla jejich příslušnost k romskému etniku.
Ústavní soud nejprve konstatoval, že podaná ústavní stížnost nevykazuje vady ve smyslu zák. č. 182/1993 Sb., a vyžádal si k ústavní stížnosti správní spis O.Ú. - pozemkového úřadu, jakož i vyjádření Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Ze správního spisu soudce zpravodaj zjistil, že dne 4. 6. 1954 byl původní příděl zemědělské usedlosti v k. ú. J., převeden na nového nabyvatele M. a J.K. Na č. listu 5 je založena žádost M.K., doručená dne 24. 4. 1956 na MNV v J. o zproštění hospodaření na uvedené zemědělské usedlosti. Důvodem byla péče o devět dětí a špatný zdravotní stav M.K.
Z přiložených zápisů z jednání o odevzdání usedlosti je zřejmé, že usedlost, včetně živého a mrtvého inventáře a zemědělské půdy o rozloze cca 12 ha byla dosavadními vlastníky předána JZD v průběhu let 1956-58. Na odevzdávané usedlosti vázla ke dni 13. 8. 1958 pohledávka státu za nezaplacenou kupní cenu přídělu ve výši 26.660,- Kčs.
Podle písemného prohlášení ze dne 7. 5. 1956 se manželé K. vzdali přídělu nemovitostí, zapsaných ve vložce č. 799 PK pro k. ú. J. ve prospěch čsl. státu - Majetkové podstaty pozemkových reforem při ministerstvu zemědělství.
Pravost podpisů odevzdávajících byla právoplatně ověřena SN.
Rozhodnutím č. 1203/2 ze dne 18. 2. 1998 O.Ú. - pozemkový úřad rozhodl podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že stěžovatel není vlastníkem zemědělských nemovitostí v k. ú. J.
V odůvodnění správní orgán konstatoval, že z listinných dokladů založených ve správním spise je zřejmé, že rodiče stěžovatele se vzdali zemědělské usedlosti jednostranným právním úkonem podle §132 odst. 1 občanského zákona z r. 1951 z důvodu zdravotních a rodinných, když restituční důvod podle §6 odst, 1 písm. r) zák. č. 229/1991 Sb., nebyl prokázán a nebyl prokázán ani politický nátlak, či jiný postup, stojící v příkrém rozporu se zásadami demokratické společnosti.
Proti rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel opravný prostředek, o kterém rozhodoval Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 8. 1998, č. j. 44 Ca 125/98-14, a potvrdil rozhodnutí správního orgánu v celém rozsahu. V odůvodnění krajský soud konstatoval, že původní příděl zemědělské usedlosti byl v r. 1954 odprodán za částku 26. 660,- Kčs manželům K. Kupní cena měla být celá uhrazena čs. státu na úhradu přídělové ceny. Tato částka však nikdy nabyvateli zaplacena nebyla.
Rovněž krajský soud konstatoval, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele o vynuceném vzdání se přídělu rodiči stěžovatele, neboť otec stěžovatele M.K. sám ve své žádosti žádá o předání usedlosti z důvodů špatného zdravotního stavu a péči o devět dětí. V tomto případě se jednalo o dobrovolné odevzdání zemědělské usedlosti, včetně živého a mrtvého inventáře, kdy tentokrát v sobě nezahrnuje žádný z restitučních důvodů, uvedených v §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Krajský soud neuvěřil výpovědím svědků, neboť tyto byly v příkrém rozporu s listinnými důkazy, založenými ve spise, o jejichž pravosti nemohlo být pochybností.
Krajský soud se vyjádřil k podané ústavní stížnosti v tom smyslu, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a zdůrazňuje, že tvrzení stěžovatele o politickém nátlaku či rasové perzekuci nelze prokázat jak z provedeného dokazování před pozemkovým úřadem, tak i z řízení před krajským soudem a o skutečnosti, že otec navrhovatele byl romského původu se soud dozvěděl až z tvrzení navrhovatele.
Soud dospěl k závěru, že v souzené restituční věci stěžovateli nesvědčí žádný z restitučních důvodů, uvedených v §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., když rodiče navrhovatele se vzdali vlastnictví zemědělských nemovitostí zcela dobrovolně jednostranným prohlášením z důvodů zcela osobních, které neměly žádnou souvislost s politickým nátlakem v 50 letech či z důvodu rasové perzekuce.
Závěrem soud zdůraznil, že v projednávané právní věci neshledal ani žádnou majetkovou křivdu, která by byla spáchána na rodičích stěžovatele, protože čs. státu za zemědělskou usedlost v kat. území J. nic nezaplatili na úhradu přídělové ceny.
Navrhovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě zopakoval veškeré námitky, které již byly obsaženy v opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového řadu a které byly krajským soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi podrobně rozebrány a jednotlivě vyvráceny.
Z listinných dokladů vyplývá, že právní předchůdci stěžovatele odkoupili zemědělskou usedlost jako příděl v r. 1954, nikdy za ni nezaplatili kupní cenu, na zemědělské usedlosti hospodařili asi 2 roky s tím, že vlastnictví této nemovitosti se dobrovolně vzdali s odůvodněním, že ji již nemohou a ani nechtějí obhospodařovat z důvodů zdravotních i rodinných. Dalším důvodem jejich odchodu z této usedlosti byl její špatný stav, kdy některé z budov byly neobyvatelné. Důvodem urychleného převzetí usedlosti, včetně dobytka pak byla hrozba M.K., že z usedlosti odejdou na S., aniž by se řádně odhlásili a inventář usedlosti předali. S těmito zjištěními jsou pak v rozporu výpovědi svědků navržených stěžovatelem, které vyznívají neobjektivně a v jednotlivém případě i nevěrohodně.
Ústavní soud konstatoval, že v uvedeném případě nedošlo k porušení Listiny základních práv a svobod ani procesních předpisů, neboť skutkový stav celého případu byl řádně a důkladně prověřen, zjištěné skutečnosti byly vyvozeny v jejich vzájemných souvislostech a zcela věrohodně vyvrátily tvrzní stěžovatele.
Z tohoto důvodu senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost jako zcela neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předsed senátu ÚS