ECLI:CZ:US:1999:2.US.517.98
sp. zn. II. ÚS 517/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla v právní věci ústavní stížnosti P.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 28 T 7/98, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. 9 To 106/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a obhajobu domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 28 T 7/98, jímž byl odsouzen pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zákona a uložen mu trest v délce 7 roků nepodmíněně.
V odůvodnění namítal, že v době jeho zadržení mu bylo upřeno právo předložit dokumenty osvědčující, že trestný čin nespáchal a ani spáchat nemohl, když policie odmítla jeho žádost, aby byl zavezen do svého bytu, kde se nacházel kufřík s těmito dokumenty a který byl později předán jeho manželkou právníkovi, který ale některé doklady vyjmul. Rovněž mu nebylo vyhověno, pokud jde o navrhovaný výslech svědka ing. K., který byl spoluautorem smluv, přebíral peníze a jednal s dalšími osobami, a výslech jeho manželky i bývalého obhájce a dovodil, že po provedení jejich výslechů včetně svědka L., ing. H., paní M., by musel být obžaloby zproštěn a naopak měli být obviněni ing. K. a pan L., jak zejména vyplývá v případě ing. K. z výpovědi paní D. S odkazem na existenci směnky na vyplacení 3.250.000,- Kč, zabezpečující výplatu všech převzatých závazků, konstatoval, že nebyl prokázán úmysl podvést a že jejich vyplacení zabránilo jeho vazební zajištění. Dále zdůraznil, že dle údajně podvodných smluv měl možnost peníze použít pro sebe. V doplňující části své ústavní stížnosti odmítl odůvodnění vrchního soudu, kterým bylo konstatováno, že se o možnostech zaplatit dluhy i z jím půjčených peněz zmínil až v řízení před soudem s odůvodněním, že doklady měl v kufříku, který mu byl zpřístupněn po změně obhájce, tedy až v této fázi. Dále doplnil, že peníze ze směnky 3.250.000,- Kč nemohl vymáhat soudní cestou vzhledem ke svému zadržení, vylučujícímu úhradu 4% soudních poplatků a s odkazem na restituenty, kteří nikdy netvrdili, že by je stěžovatel uváděl v omyl, zdůraznil, že to byla realitní kancelář ing. H., která poškozenému Ch. předkládala fotografie nemovitostí, které měly sloužit jako zástavy. Poté rozšířil žádost o doplnění dokazování rovněž i o výslech paní P. a zcela v závěru se odvolal na důvody, uváděné v jeho odvolání proti rozhodnutí krajského soudu, i na obsah jím podaného podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, rovněž jím podané.
Z obsahu spisu, sp. zn. 28 T 7/98, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, a za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tak, že dne 1) 12. 2. 1997 v D., jako postupník uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky s B.J. ve výši 235.907,- Kč s příslibem, že do 12. 10. 1997 zaplatí za postupovanou pohledávku částku 235.907,- Kč, a přesto, že neměl v úmyslu tento příslib splnit a ani jej nesplnil, následně smlouvou, uzavřenou dne 14. 7. 1997, tuto smlouvu za částku 235.907,- Kč postoupil ing. P.K. přičemž podepsal čestné prohlášení, že vůči B.J. nemá žádné dluhy a závazky a tímto jednáním B.J. způsobil škodu ve výši 235.907,- Kč, 2) že dne 5. 5. 1997 v B., jako postupník uzavřel smlouvu s V.Ch., o postoupení pohledávky z titulu restitučního nároku ve výši 924.147,- Kč s příslibem, že do 7. 12. 1997 zaplatí za postupovanou pohledávku 739.320,- Kč, a to přesto, že tento příslib neměl v úmyslu splnit a ani nesplnil, a následně část této pohledávky ve výši 681.000,- Kč dne 27. 5. 1997 postoupil společnosti P., za částku 681.000,- Kč, kterou převzal dne 30. 5. 1997, a další část této pohledávky ve výši 243.147,- Kč postoupil smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 6. 1997 ing. P.K., za částku 234.147,- Kč, kterou téhož dne převzal a tímto jednáním V.Ch. způsobil škodu ve výši 739.320,- Kč, 3) že dne 12. 5. 1997 v Č., jako postupitel uzavřel se společností D., smlouvu o postoupení pohledávky, podle které postupuje uvedené společnosti jako postupníkovi část své pohledávky ve výši 2.455.753,- Kč, převedené na něj smlouvou o postoupení restituční pohledávky ze dne 14. 4. 1997 postupiteli J.S. a R.S. ve výši 3.078.409,- Kč za částku 1.500.000,- Kč, kterou téhož dne převzal a takto jednal přesto, že nenabyl vlastnického práva k pohledávce, neboť nebyl splněn příslib pozemkového fondu České republiky o uzavření smlouvy s postupníkem o poskytnutí náhrady za pohledávku poskytnutou touto smlouvou a tímto jednáním společnosti D., způsobil škodu ve výši 1.500.000,- Kč, a konečně 4) že dne 4. 8. 1997 v Č., uzavřel jako postupitel s postupníkem M.K. smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 304.126,21 Kč za smluvní cenu 197.700,- Kč, přičemž uvedenou částku téhož dne převzal, ačkoliv smlouva mezi ním a J.K. ze dne 16. 4. 1997, podle které měl převzít část restituční pohledávky, nenabyla účinnosti a tímto jednáním M.K. způsobil škodu ve výši 197.700,- Kč. V důvodech tohoto rozsudku odkazuje krajský soud zejména na výslechy celé řady svědků, dále na obsahy smluv o postoupení pohledávky, které byly uzavřeny s B.J., s V.Ch., s J. a R.S., s J.K., a navazující smlouvy o postoupení pohledávky bratří S. firmě D., části pohledávky V.Ch. firmě P., a zbývající část téže pohledávky ing. K., pohledávky D.J. ing. K. a J.K., M.K. a dále odkazuje na smlouvy zprostředkovatelské spolu s celou řadou dalších listinných důkazů, z nichž zjistil, že žádná z postoupených pohledávek nebyla původním majitelům zaplacena, a to ani zčásti, a že stěžovatel tyto pohledávky prodával jednak pod cenou a navíc takto získané finanční prostředky používal ke krytí svých potřeb, zejména na úhradu dluhů pana L. a na zaplacení akontace na zakoupení osobního vozidla své manželky ve výši 296.702,- Kč, přičemž poškozené uváděl v omyl, když jim sliboval, že své závazky vyrovná ve sjednané lhůtě; že pohledávek použije k žádosti o vydání nemovitostí, na které následně vyjedná úvěr a z úvěru pohledávky ve sjednané lhůtě zaplatí, příp. když tvrdil, že pohledávku řádně nabyl a že nemá vůči původním vlastníkům neuhrazené závazky. Dále se v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že nebylo vyhověno návrhům stěžovatele na provedení dalších důkazů, neboť měly směřovat k objasnění trestné činnosti jiných osob, což však dle obžalovací zásady se vymyká předmětnému řízení, neboť ani zavinění dalších třetích osob nemůže zbavit stěžovatele jeho trestní odpovědnosti.
Vrchní soud v Praze, jenž rozhodoval o odvolání stěžovatele, v důvodech zamítavého rozhodnutí uvedl, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť to byl stěžovatel, kdo požádal realitní kanceláře o zprostředkování nákupu a prodeje restitučních nároků, kdo podepisoval smlouvy o postoupení pohledávek, kdo se zavazoval k jednání uvedenému v obsahu smluv, kdo přebíral peníze, kterými uhrazoval své závazky, příp. je používal pro svoji potřebu, aniž měl představu, jakým způsobem se s postupiteli vyrovná, což sám připustil ve svých výpovědích v přípravném řízení a odpovídá i jeho výpovědi, potud, pokud tvrdí, že za postupované pohledávky obdržel ještě menší částky než ty, které byly uvedeny ve smlouvách. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí odmítl, že vzetím do vazby bylo stěžovateli znemožněno uspokojit své závazky, a to získáním dalších restitučních pohledávek, z nichž by nakoupil nemovitost a tuto zastavil za účelem získání úvěrů, neboť do vazby byl vzat krátce před lhůtami splatnosti, a navíc v době zadržení a vzetí do vazby s žádnou konkrétní bankou nevstoupil do jednání, stejně tak vrchní soud odmítl tvrzení stěžovatele o tom, že dluhy měl možnost splatit z peněz, které sám zapůjčil, když tuto skutečnost uvedl až v řízení před soudem a rovněž tak odmítl jeho nanejvýš nevěrohodné tvrzení o získání částky 3.250.000,- Kč z prodeje restitučních nároků, když nebyl v této souvislosti schopen sdělit žádné konkrétní skutečnosti a navíc nedokázal vysvětlit, proč právě z této částky neuhradil svůj dluh vůči svědků L. a naopak k jeho uhrazení použil peníze získané ze žalované trestné činnosti.
Stran návrhu na doplnění dokazování vrchní soud uvedl, že je považuje za nadbytečné bez zásadního významu pro zjištění skutkového stavu věci s tím, že v daném řízení bylo prokázáno, že stěžovatel, ač značně zadlužen, nakupoval restituční pohledávky, obratem je vesměs prodával pod cenou nákupní a takto získané prostředky předával dalším osobám či je využíval pro svoji potřebu, aniž by alespoň zčásti své závazky vůči restituentům hradil, příp. aniž by měl reálné představy, jak je v určenou dobu uhradí.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). Jestliže tedy obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovením §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, proč nevyhověly návrhu na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů obecnými soudy.
Vzhledem k obsahu uvedeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, sp. zn. 28 T 7/98, a nepochybně zjištěnému skutkovému stavu stran stěžovatelova zřejmého úmyslu uspokojit své zájmy (zaplacení dluhu vůči L., poskytnutí akontace v souvislosti se zakoupením auta) na úkor a ke škodě třetích subjektů, které uvedl v omyl o relevantních skutečnostech, protože je pravdivě neinformoval o právním stavu, ve kterém byl v poměru k postupovaným pohledávkám z titulu restitučních nároků, neshledal Ústavní soud intenzitu zásahu napadenými rozhodnutími obecných soudů v ústavní rovině.
Protože tato skutečnost se Ústavnímu soudu jeví jako evidentní, nezbylo než Ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Vzhledem k rozhodnutí ve věci samé nepostupoval Ústavní soud dle ustanovení §79 odst. 2 uvedeného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 18. 3. 1999 předseda senátu Ústavního soudu